Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Metropole rikšů a převozníků

68-001.jpg
Petr Hruška, Pátek, 29. prosince 2006
Stará čtvrť Dháky, hlavního města Bangladéše, je labyrint úzkých ulic i chátrajících domů a mraveniště záplavy lidí, valících se všemi směry. Po deváté hodině ranní se ve městě vytvoří zácpy aut, náklaďáků, autobusů, buvolích a koňských povozů, rikš a přetížených dvoukoláků. Mezi tím se proplétají pouliční prodavači s buráky, cigaretami nebo nafukovacími balonky, toulaví psi, žebráci a pár dopravních policistů, zoufale se snažících řídit zmatený provoz.

Stane se, že do sebe dva tři dopravní prostředky narazí, řidiči vyskočí ven a k pobavení okounějícího davu čumilů se poperou. Než ale k místu přijede policie, každý uhání dál. Nehybní zůstávají pouze bezdomovci spící na okraji chodníků nebo v podchodech, od hlavy k patě zahaleni v děravých hadrech. I řeka Buriganga na jihu města žije od časného rána čilým dopravním ruchem. V přístavu dělníci vykládají nákladní tankery a odplouvají odtud přecpané osobní trajekty včetně mohutných rocket, kolesových parníků směřujících do přístavu Khuln vzdáleného třicet hodin plavby. Mezi oběma břehy pendluje mnoho dřevěných pramic, do nichž se s veslařem vejde i dvanáct pasažérů.

Moderní část Dháky je pravým opakem starého města – široké bulváry, moderní výškové budovy, banky, ambasády, drahé hotely, restaurace a nákupní centra, kde si zámožnější Bangladéšané užívají klimatizovaný komfort. Přestože tyto nové čtvrti zabírají většinu rozlohy města, žije tady méně než pětina jeho obyvatel. Zbývající miliony lidí přebývají ve staré Dháce a na chudých předměstích. Na okrajích také zůstávají noví přistěhovalci. Většinou přicházejí z chudého venkova a přispívají k neúměrnému nárůstu populace bangladéšské metropole. Ještě po získání nezávislosti v roce 1971 měla Dháka pouhý milion obyvatel. Do dnešního dne toto číslo vzrostlo téměř na sedm milionů (s aglomerací dokonce přes deset) a během příštích deseti let by se město mělo dostat mezi desítku největších megapolí světa.

Najít v Dháce určité místo se proto často stává zlým snem jak pro cizince, tak i pro neznalého místního. Dháčané málokdy znají své město dál než za hranice své ulice a několika hlavních tříd. Orientace je komplikovaná i tím, že vedlejší ulice se zpravidla nazývají stejně jako hlavní třída, z níž vybíhají. Po setmění se situace stává takřka beznadějnou, protože pouliční osvětlení je spíše intimního charakteru, ve starších čtvrtích neexistuje vůbec. Když před desátou hodinou večer zhasnou a zavřou obchody a restaurace, celé město se ponoří do tmy.

Ulice hinduistů

Ulice Šankaria Bazar je nejhustěji obydlená část Dháky a patří také k nejstarším. Muslimové jí podle obyvatel zdejší menšinové komunity říkají „ulice hinduistů“. V úzké uličce mezi starobylými domy a hinduistickými svatyněmi si návštěvník připadá spíš jako někde ve Váránasí než v Bangladéši. Téměř všichni Šankariové, po nichž ulice nese své jméno, se živí tradičními řemesly – výrobou náhrobků, bubnů, papírových draků, a hlavně náramků z lastur. V malých, spoře osvětlených dílničkách se z mořských lastur nařežou centimetr široké kroužky a řemeslníci pak do nich pilníky a noži vyřezávají ornamenty.

Lasturové náramky jsou pro hinduisty symbolem štěstí a čistoty. Vdané ženy je podle zvyku nosí na obou zápěstích a rozbijí je, když jim zemře manžel. Dnes jsou oblíbené i mezi křesťankami a muslimkami. Řemeslníci v Dháce vyrábějí náramky po tři sta let, v současnosti však jejich umění pomalu skomírá. Lastury se totiž musí dovážet z Indie a Šrí Lanky a kvůli nízkým dovozním kvótám nejsou vždy k dostání. Pro stále větší počet žen jsou navíc tyto ozdoby příliš drahé, a tak často sahají po levnějších plastových napodobeninách. Především mladí výrobci náramků se proto mnohdy věnují lukrativnější výrobě hudebních nástrojů, stříbrných šperků nebo náhrobků.

Město trojkolek

Dháce se často přisuzuje statut hlavního města rikš. V žádném městě na světě těchto trojkolých vozítek nejezdí tolik jako zde – asi šest set tisíc. Oficiálně je ale registrováno sotva sto tisíc. Málokde jsou navíc tak pestrobarevná. Aby jejich majitelé přilákali v silné konkurenci co nejvíce klientů, zdobí své rikši křiklavými obrázky filmových hrdinů, idylických krajinek z venkova, bengálských tygrů nebo obřích letadel, papírovými fáborky, zvonečky a rolničkami. Říká se tomu „rikšové umění“. Za prvotřídní výzdobu je třeba zaplatit asi čtvrtinu nákladů výroby celé rikši. Ty dnes dosahují téměř 8000 taka (asi 5000 Kč), což si většina jejich řidičů nemůže dovolit, a tak si je pouze pronajímají. Řidiči rikš se stávají hlavně mladí muži z chudších vrstev venkovských imigrantů. Ve městě pak lopotí od rána do večera, aby splatili denní pronájem majiteli a ještě uživili rodinu. Rikši dominují dopravě ve městech i na venkově. V hustém provozu a úzkých ulicích jsou totiž jediným dopravním prostředkem, jenž někam včas dojede. Za dopravu rikšou se v zemi denně utratí dvakrát víc než za vnitrostátní leteckou dopravu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články