Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Metropole Mexika plave

072-000.jpg
Petra Ježková, Pátek, 1. února 2008
Píše se začátek 14. století. Uprostřed jezera Texcoco, přímo na vodě, vzniká výstavné město Tenochtitlán, pýcha aztécké říše. O dvě stě let později připlouvají Španělé a promění aztéckou říši v jedno z největších a nejšpinavějších měst současnosti, Ciudad de México. Dnes jezero Texcoco téměř zmizelo pod povrchem a zbytky kanálů lze najít už jen v Xochimilku.

Hodina metrem. Půl hodina vlakem. Dveře se otvírají a dav mě tlačí ven. Protáhnu se turniketem a najednou stojím na ulici. Rozhlížím se, Mexiko jako by zmizelo. Kolem mě sviští drožky, mezi nízkými domky se ve větru třepetají barevné vlaječky, stánkaři nabízejí květiny, ovoce, pálená dévédéčka, časopisy z druhé ruky nebo třeba zubní pastu.

Kolem parku se prodírají, strkají a předhánějí zelené pomlácené autobusy a mezi nimi pobíhají zakulacené dámy v kostkovaných zástěrách a nabízejí ty nejlepší quesadilly ve městě. Stojím na ulici v Xochimilku, jedné ze šestnácti delegací federálního distriktu Ciudad de México.

Pod velkými hodinami uprostřed tržiště na mě čeká Jorgé, asi padesátiletý profesor z mexické univerzity UAM a pro dnešek můj průvodce. V ruce drží „sixpack“ a vítá mě slovy: „Ještě musíme koupit něco k jídlu.“ V Xochimilku je asi šest přístavů. Dřevěné lodě pro turisty (trajineras) mají barevné vyřezávané štíty, dlouhý stůl a kolem něj dvě řady židlí. Ne proto, aby se vám za jízdy lépe sedělo, ale aby se vám lépe jedlo. Účelem těchto výletů je totiž hodovat a hlavně pít, jak zdůrazňuje Jorgé. My se naloďujeme v přístavu Fernando Celada. „Odtud můžeme kanály dojet až ke mně domů,“ vysvětluje Jorgé, který v Xochimilku bydlí, a podává kapitánovi naší trajinery dvě stě pesos. Usadíme se ve stínu pod stříškou, otevřeme první pivo, náš kapitán se chopí dřevěného kůlu a pomalu nás odrazí od břehu. Vyjíždíme.

Město na vodě

Okolo nás je ticho, po hladké nazelenalé hladině plavou kachny a ze vzduchu zmizel smog. Projíždíme mezi uměle vybudovanými ostrovy, kterým Aztékové řikali „chinampas“.

V mělkých částech jezera navršili půdu, jejíž břehy pak zpevnili stromy. Vznikly tak velmi úrodné ostrovy, na kterých se pěstovala kukuřice, fazole, rajčata, feferonky a květiny. Ještě dnes se tady v Xochimilku některé chinampy k zemědělství využívají. Především se tu ale pěstují květiny. Dříve tak prý vypadalo celé Mexiko, vypráví Jorgé, a s trochu posmutnělým výrazem dodává: „Ještě v padesátých letech vedl jeden z kanálů, Nacional, odtud až k Zócalu (centrální mexické náměstí – pozn. aut.). Dnes už tu zbylo jen asi 180 kilometrů kanálů.“ Břehy před námi se pomalu rozestupují a k nám se nesou první zvuky mexických „mariachis“.

To jsou pánové v bílých košilích, upnutých vestičkách a kloboucích, kteří vám zahrají jakoukoli mexickou klasiku. Tady v Xochimilku hrají jak jinak než na loďce, která podle zájmu přirazí k té vaší, zkasíruje vás a pak už pánové spustí něco od podlahy. Opuštěný kanál se proměnil ve vodní dálnici. Mezi námi proplouvají lodičky nabízející květiny, jídlo, pití, muž prodávající šperky přeskakuje z jedné loďky na druhou… Můžete si koupit brambůrky nebo jablka obalená v cukru, a jestli máte opravdový hlad, mávnete na jednu z loděk, kde se plaví kuchařky s hrnci plnými teplých jídel. Podle přání vám třeba usmaží vajíčka, přímo tady uprostřed kanálu.

Dřevěné lodě pro turistické výlety mají střechu, uprostřed stůl a dvě řady židlí - to aby se návštěvníkům při okounění také dobře jedlo.

Ostrov strašidelných panenek

My přirazili k menší loďce u pravého břehu, koupili další vychlazené Corony a Jorgé mi začal vyprávět strašidelný příběh. Hlouběji v kanálech Xochimilka, uprostřed laguny Tehuilo, leží ostrov, na kterém kdysi žil don Julian Santana Barrera. Podle legendy se jednou u ostrova utopila malá holčička. Don Julian se tolik bál, aby se její duch nevrátil, že začal sbírat staré panenky a věšel je na stromy kolem ostrova, aby ducha zastrašily. Dodnes tu visí přes sto starých a oprýskaných panenek, zaklíněných mezi větvemi stromů. Barva z nich už prý zmizela a jejich bledé obličeje, prolezlé všelijakou havětí, nepřítomně zírají do dálky. Jejich těla se na špagátech třepetají ve větru a zdálky vypadají jako oběšenci. Už takhle to zní dost děsivě, nicméně podle legendy prý don Julian nakonec v jeden klidný den spadl do vody a utopil se na stejném místě, kde předtím holčička. V roce 2005, čtyři roky po smrti dona Juliana, byl ostrov zpřístupněn veřejnosti a stal se součástí ekoturistické zóny Xochimilka.

Nechala jsem se unést příběhem děsivých panenek a sotva jsem si všimla, že naše loď najednou zpomalila. Kanál se zúžil na pouhých pět metrů, ostatní trajinery zmizely a hladina vody je hustě pokrytá řasami. U břehů se drží nánosy odpadků a v jednom rohu plave nafouklý mrtvý pes. Jak to tak vypadá, ostrov panenek není jediným místem v Xochimilku, kde vám bude běhat mráz po zádech. Náš kapitán zabírá ze všech sil, aby se loď vůbec trochu pohnula, nechceme tu uvíznout. Z obou břehů na nás trčí neupravené dvorky a polorozpadlé chatrče.

Xochimilko rozhodně nepatří k bohatým částem metropole. V tom okamžiku Jorgé spokojeně pronese: „Blížíme se ke mně domů,“ a já se v duchu připravuji na nejhorší. Naše loď ještě zdolá poslední dvě zatáčky a najednou se přímo přede mnou, velmi nečekaně, objeví velká, krásná, červená vila.

Malý snědý Ježíšek

Za velkou černou mříží, která dělí dům od kanálu, je zahrada s houpacími sítěmi. Mezi květináči s kaktusy se líně válí kočky. Salomé, Jorgého služebná, nám ohřeje oběd, na který jsme na loďce nějak zapomněli, a my se usadíme ve stínu na zahradě. „Jinde bych bydlet nechtěl,“ pronese spokojeně Jorgé. Musí ale odtud jezdit do centra Mexika asi hodinu a půl autem, na druhý konec města pak třeba i tři hodiny.

Z příjemného klábosení nad jídlem nás najednou vytrhnou divné zvuky z ulice. „To musíš vidět,“ řekne Jorgé a táhne mě ven. Ulice před domem je plná lidí. Uprostřed se táhne průvod zamaskovaných postav. Mají dlouhé barevné pláště, veliké turbany a z tváří zakrytých šátky a korálky jim koukají jen oči. Točí se dokola, jejich pláště se mění v široké barevné kruhy a jejich postavy se jakoby v transu pomalu sunou ulicí.

„Ninopa,“ řekne Jorgé, jako by tohle vysvětlení stačilo. Z mého udiveného výrazu je zřejmě jasné, že nestačí, a tak se Jorgé trpělivě pouští do dalšího vyprávění.

Ninopa je malá panenka Ježíše s tmavou pletí a tmavýma očima. Stvořili ji původní obyvatelé Ameriky, kteří pod vlivem františkánů konvertovali. Ninopa nikdy neopustí Xochimilco, jen putuje (v průvodu, který zrovna sledujeme) z kaple do kaple.

Obyvatelé Xochimilka se střídají o to, aby mohli Ninopu mít u sebe doma. Když se tak stane, malý snědý Ježíšek je umístěn v jejich domě, a to na celý rok. Oni za to výměnou musejí každý den v tomto roce poskytnout jídlo celé komunitě. O Ninopu je ale přesto rvačka – existuje čekací list, který je obsazený na třicet let dopředu, takže někdy místo rodičů obdrží Ninopu až jejich děti.

Nechápu. „Proč se všichni o Ninopu tak perou, když to v podstatě znamená živit rok celou vesnici?“ ptám se. Jorgé se tajemně zahledí do dálky a velmi vážně pronese: „Ninopa činí zázraky.“ Nemůžu si nevšimnout lehkého ironického úsměvu, který přelétl přes jeho obličej. Je mi jasné, že jeho jméno na čekací listině rozhodně nebude. Vracím se do centra. Přímo pod mýma nohama, hluboko pod zemí, je voda. Dnes už je to spíš bahno, přesto by se dalo říct, že Mexiko plave. Občas se tu v centru zřítí dům nebo se propadne ulice právě kvůli velmi nestabilní půdě. V některých tunelech metra je třeba nepřetržitě vodu odčerpávat.

Snažím se představit si, jak by asi dnes vypadalo Mexiko vznášející se na hladině velkého jezera Texcoco. Dnešní Mexiko je bohužel místo protkané vodními kanály, dálnicemi, do tmavých nebes sahají mrakodrapy a místo květinových zahrad zdobí město nápisy Coca-Cola. Přesto má své kouzlo, jen je třeba ho trochu víc hledat, v těch zastrčenějších koutech, jako je třeba Xochimilco.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články