Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Město starosty Čermáka

90-91.jpg
Autor článku: Julie Urbišová, Čtvrtek, 20. září 2012
Autor fotografií: Emre Ergen
Říkalo se mu druhé největší české město hned po Praze. Bývaly tu čtvrti jako Česká Kalifornie, Česká Plzeň nebo Nový Tábor. To všechno byste ještě dnes našli na starších mapách amerického Chicaga. Mezi válkami v něm žilo okolo dvou set tisíc Čechů a Slováků. Další vlny přicházely po roce osmačtyřicátém a osmašedesátém. Po revoluci zase v Chicagu našly svůj nový domov tisícovky mladých ilegálů. Sladké období devadesátých let, kdy se do Ameriky jezdívalo často i „načerno“ vydělat velké peníze, už je ale pryč. Dnes už se o Chicagu jako o českém městě moc nemluví. „Asi tak za poslední dva roky to dost upadá, lidem ubyla naděje na zlegalizování jejich pobytu a navíc ekonomická situace není tak dobrá. Lidi, co sem jezdili kvůli výdělkům, zjistili, že už to není, co to bývalo,“ popisuje Milada Chlubnová, která ve Spojených státech žije už čtrnáct let. Před sedmi lety si na jednom z chicagských předměstí otevřela českou restauraci Café Prague a zároveň provozuje internetový obchod s českým zbožím.

Sladké období devadesátých let, kdy se do Ameriky jezdívalo často i „načerno“ vydělat velké peníze, už je ale pryč. Dnes už se o Chicagu jako o českém městě moc nemluví. „Asi tak za poslední dva roky to dost upadá, lidem ubyla naděje na zlegalizování jejich pobytu a navíc ekonomická situace není tak dobrá. Lidi, co sem jezdili kvůli výdělkům, zjistili, že už to není, co to bývalo,“ popisuje Milada Chlubnová, která ve Spojených státech žije už čtrnáct let. Před sedmi lety si na jednom z chicagských předměstí otevřela českou restauraci Café Prague a zároveň provozuje internetový obchod s českým zbožím.

Město starosty Čermáka

Úbytek Čechů zaznamenala i ve svém podniku. Zájem o knihy, časopisy nebo česká cédéčka výrazně klesl. „Po pravdě, zájem je čím dál menší. Ze začátku byl základem tohoto obchodu prodej knížek, CD, suvenýrů, ale tím, že se česká komunita rozpadla, je zájem čím dál menší. Teď už máme v naší restauraci jen malý koutek s českým zbožím. Naštěstí ale také rozesíláme zboží po celé Americe, nejvíc toho prodáme do New Yorku, Kalifornie a na Floridu,“ říká Milada. Její restaurace, která byla původně zaměřená výhradně na Čechy a Slováky, sice zachovala menu s tradičními jídly, jako je smažený sýr, guláš nebo bramborové placky, ale dnes už do ní chodí především Poláci. Ti totiž ovládají místní čtvrt. V okolí jsou nejen polské obchody, kde najdete polské koláče, klobásy, alkohol, noviny i kosmetiku, ale i polské kadeřnictví nebo polská realitní kancelář.

České čtvrtě

Abychom našli víc českých nápisů a názvů, musíme zamířit víc do centra města. Čtvrti Berwyn a Cicero jsou opravdovým středobodem všeho českého. Nebo alespoň bývaly. John Škach přijel do Spojených států jako dítě v roce 1953. S rodiči nejdřív bydleli v New Yorku, ale nakonec se usídlili v Chicagu, kde jeho otec dostal práci. Byl manažerem dvou obchodů firmy Baťa. „Když jsme tehdy přijeli, byl Berwyn absolutně český. Tam se ani nemuselo mluvit anglicky. Většina obyvatel byli nově přistěhovaní Češi,“ vypráví o začátcích v Chicagu John, jehož otec byl také vášnivým muzikantem a se svou kapelou hrál pro Čechy a Slováky každou sobotu večer na hudební zábavě.

„Většina Čechů měla kořeny ve čtvrti Stará Plzeň,“ pokračuje John. „To byla emigrace z období okolo roku 1900. Tehdy se lidé z Čech, Moravy a Slovenska usazovali v centru Chicaga, ve čtvrti, které se říkalo Plzeň nebo Stará Plzeň a dodnes se jí říká „Pilsen neighbourhood“. Postupně se ale lidé stěhovali na západ a tato čtvrť je už dnes na sto procent mexická. Poslední českou stopou je tam kostel svaté Anežky, kam jsme vždycky s rodiči jezdili přes celé město na mše.“

V restauraci Klas vaří guláš, řízek, sladké knedlíky a čepují třeba plzeňské nebo krušovické pivo.

Al Capone a starosta Čermák

První Češi se u břehů Michiganského jezera usadili okolo roku 1852, drželi tehdy při sobě a zakládali spolky, záložny, kostely i české školy. Nejvíce Čechů přibylo v 70. letech 19. století a počet imigrantů z tehdejšího Rakouska-Uherska a později nově vzniklého Československa ustal až okolo roku 1920 po zavedení kvót ze strany Američanů. V té době si mohli Češi v trafice vybrat ze čtyř významných českých listů – Národ, Svornost, Spravedlnost a Denní hlasatel. Tehdy už byla připravena půda pro volební kampaň budoucího chicagského starosty Antonína Čermáka, kladenského rodáka, který se do Ameriky dostal s rodiči jako roční dítě.

I když byli Češi do té doby přívrženci republikánů, české jméno na kandidátce demokratů je přimělo ke změně politické orientace. V roce 1931, kdy ve volbách zvítězil Antonín Čermák a stal se chicagským starostou, žilo ve městě okolo sta tisíc Čechů. Podle historiků Čermák dokázal využít svého původu a kromě Čechů se mu podařilo oslovit i imigranty z dalších evropských zemí, hlavně Poláky. Čermák se proslavil bojem proti slavnému mafiánovi Al Caponemu. Dodnes se traduje, že za jeho smrtí stál možná sám Al Capone.

Když v roce 1933 doprovázel Čermák prezidenta Roosevelta na jeho návštěvě Miami, stál při jednom projevu po prezidentově boku. Ještě nevěděl, že v davu je i Giuseppe Zangara, italský dělník, který na prezidenta během proslovu pětkrát vystřelí.

Roosevelt přežil, zato Antonín Čermák zranění podlehl. Dodnes se spekuluje, že terčem neměl být Roosevelt, ale právě Čermák a že italský anarchista byl jen nastrčenou figurkou mocné a pomstychtivé chicagské mafie. Chicago se alespoň svému starostovi odvděčilo tím, že po něm pojmenovalo jednu z nejdelších a nejrušnějších ulic – Cermak Street.

Pekárna u Veseckých má prý ty nejlepší koláče široko daleko, i když ty naše typicky české už moc nepřipomínají.

Koláče od Veseckých

Touto hlavní třídou projíždím, a z okna auta netrpělivě vyhlížím cokoli českého. Napravo nákupní zóna Cermak Center, nalevo restaurace Czech Plaza, o několik bloků dál pekárna Vesecky´s. Z internetových diskusí vím, že má ty nejlepší koláče široko daleko, tak se je chystám ochutnat. I když je sobotní pozdní odpoledne, u Veseckých je otevřeno.

„Dobrý den, mluvíte česky?“ ptám se asi šedesátileté prodavačky, která právě přinesla čerstvý chleba. „Ne, jenom anglicky. České jsou tady jenom koláče a majitel,“ odpovídá Američanka. Pekárna, kterou vlastní už čtvrtá generace českých přistěhovalců, stojí v Berwynu, čtvrti v západní části města, kam se Češi postupně stěhovali z přeplněného centra. Prodávají se tu velké i malé koláče, štrúdl, cukroví nebo housky. Pokud si ale řeknete o housky, nedostanete kulaté slané pečivo, ale něco jako vánočku s rozinkami. Ani ty slavné koláče nevypadají moc jako naše české. Jejich velikost i vysoké okraje připomínají spíš místní specialitu – chicagskou deep dish pizzu.

Pekárna samotná se starou mechanickou pokladnou a kráječem chleba má atmosféru starých časů. Voní v ní cukr, mák i tvaroh. Na jednom z regálů visí nápis: Jak se máš? Tento nápis a několik dalších českých podniků je ale tím posledním, co po Češích v centru Chicaga zbylo. Stejně jako v jiných amerických městech, i zde v posledních letech přibyli hlavně Hispánci.

Nejvíc Čechů a Slováků ze čtvrtí Berwyn a Cicero odešlo v 70. letech – směrem na západ do tehdy vznikajících klidnějších předměstí. Generace emigrantů po roce 1948 a 1968 ale ještě pamatují, jak se v přilehlých hospodách čepovalo české pivo a každý víkend se tancovalo a zpívalo. „Já když jsem do Chicaga přijel v roce 1968, tak jsem pracoval za barem. Byla tady spousta českých kapel, několikrát sem přijel Waldemar Matuška. A aktivní byla i sokolovna. V dnešní době už to tak moc není,“ říká Vojtěch Chládek.

Antony Jandáček, tzv. „osmačtyřicátník“, který z Československa utekl před komunistickým režimem, zase vzpomíná, jak těžké bylo v padesátých letech dostat se do krajanské komunity: „V padesátých letech tady byla spousta organizací starousedlíků, kteří se na nás politické uprchlíky dívali poněkud spatra. Jedině sokolské organizace byly otevřené pro mladé lidi. My jsme si ale založili svůj Klub mladých. Nejvíce jsme se stýkali v těch sokolovnách a restauracích. Měli jsme taneční zábavy, pikniky v přírodě, hráli jsme volejbal, kopanou. Byli jsme prostě společenští. Dnes už je jiná situace. Dnešní mladí jsou tzv. couch potatoes. To jsou lidé, kteří jenom koukají na televizi a pracují s počítačem a nemají moc zájem se společensky stýkat,“ vypráví své zkušenosti muž, který působil přes třicet let jako učitel a dodnes učí skupiny nadšenců mluvit česky.

Pekárna u Veseckých má prý ty nejlepší koláče široko daleko, i když ty naše typicky české už moc nepřipomínají.

Moravské dny

Kdysi rušný společenský život československé komunity uprostřed třetího nejlidnatějšího amerického města začal pomalu upadat. Nikdy ale nezmizel docela. V Chicagu je stále okolo deseti českých podniků, z nichž nejznámější je restaurace Klas. Místo s velkou tradicí a dobrou pověstí stojí jen několik bloků od pekárny Veseckých. Vaří v ní guláš, řízek, sladké knedlíky a čepují třeba plzeňské nebo krušovické. Právě tady se údajně scházel Al Capone se svými kumpány a nejednou tu u půllitru piva hrál karty. Dodnes v Chicagu také funguje několik krajanských organizací, mezi nimi Sokol nebo Moravské spolky, které pořádají jednou ročně Moravský den. „Moravský den je pro nás největší událostí roku. Snažíme se zachovat tradice z jižní Moravy.

Dnešní organizátoři, to už jsou především mladí, kteří se narodili tady, ale pořád mají vztah k Moravě. Začínáme průvodem, zpíváme českou a slovenskou hymnu, zveme kapely z Moravy a všechny skupiny jsou oblečené do krojů. Jezdí sem lidé i z Kanady. Moravské dny pořádáme už přes sedmdesát let!“ říká hrdě Vojtěch Chládek.

Je tu i několik podniků, kde se o víkendech pouštějí československé hity. Československé, protože jak místní krajané s vtipem poznamenávají: „My neděláme mezi Čechy, Moraváky nebo Slováky žádný rozdíl. Masaryk by z nás měl radost…“

Naši mladí

Velká krajanská komunita byla pro mnoho mladých odvážných Čechoslováků, kteří se v divokých 90. letech rozhodli zkusit štěstí za oceánem, důvodem, proč jet právě do Chicaga. Chicago pro ně bylo dobrým startovacím místem: díky české komunitě tam bylo zázemí, město se tehdy velmi rozrůstalo a potřebovalo nutně nejrůznější dělníky. Navíc bylo a stále ještě je v Chicagu množství stavebních společností, které mají v rukou Poláci. Blízkost obou jazyků byla i pro Čechy toužící po práci velkou výhodou. Problém byl však v tom, že většina těchto mladých lidí neměla pracovní povolení a do země odjela jen na turistické vízum. Neoficiální čísla mluvila tehdy až o stovce tisíc Čechů ilegálně usazených v Chicagu.

Starší krajané v Chicagu o nich mluví jako o „těch našich mladých“. Lidem pracujícím v Americe bez dokladů Čechoameričané rozumí a neodsuzují je.

Vidí přednosti života v Americe a chápou, že si sem Češi jezdili vydělat. Podle jejich vyprávění to vypadá, že byli za příliv mladých naopak vděční. Díky nim se totiž okolo poloviny 90. let český život v Chicagu opět rozmohl. Vznikaly hudební kluby, kde se hrála česká hudba, a lidé se v nich scházeli, aby probrali uplynulý pracovní týden nad půllitrem plzně.

„Dřív nebyl problém získat tady řidičský průkaz, i když člověk neměl platné vízum. Na mnoha místech ani zaměstnavatelé nekontrolovali, jestli má člověk pracovní povolení, takže tady spousta lidí mohla normálně žít. V poslední době se ale všechno zpřísnilo,“ říká Milada z Café Prague, která je v Americe od začátku legálně. Měla ale mnoho známých a kamarádů, kteří nejprve přijeli do Ameriky na zkušenou, až nakonec zůstali pár let. Podle ní už ale momentálně vidina nelegální práce v USA moc lidí neláká. „Já si myslím, že už to sem mladé lidi moc netáhne. Ti, co tady byli třeba pět sedm let, se museli rozhodnout, kde se usadí a založí rodinu, a myslím si, že hodně lidí uznalo, že Amerika, pokud v ní nejsou legálně, jim zase tak moc dobrého nepřinese.“

I když už v Chicagu v 21. století nejsou na každém kroku nápisy v češtině a na domech nevisí mnoho českých vlajek, obyčejní i známí Češi se do historie města zapsali. Mimochodem tu koncem 19. století pobýval Antonín Dvořák, kterého si později Američané téměř osvojili, a na místní univerzitě přednášel i T. G. Masaryk. A až se budete procházet chicagským Hyde Parkem a narazíte na velkou bronzovou sochu rytíře na koni, vězte, že je to jeden z bájných blanických rytířů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články