Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Město padlých andělů

042-000.jpg
Anita Balejíková, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Vzpomínám na časy, kdy ještě i u nás byl komunismus a já nosila pionýrský šátek. Kupovali jsme bonboniéru v bílé krabici, na níž byl nápis Havana. Když se mi čokoládové bonbony rozpouštěly v ústech, říkala jsem si, že Havanu miluji, protože je prostě fantastická.

Turisté, turisté a ještě jednou turisté. To je první, čeho si všimnete, když přijedete do Havany, jedné z nejstarších metropolí Ameriky. Všude se jen motají a překážejí. Ještě před pěti lety to však neplatilo. Co tedy způsobilo invazi turismu? Nejlépe to asi vystihl Kanaďan Dave, jehož jsem se zeptala, co ho sem přivedlo. „Chuť zažít Havanu ještě předtím, než Castro skončí!“ vysvětloval mi. Pochopitelně, cizinci předpokládají, že po Castrově smrti Kuba podlehne Spojeným státům a promění se v tuctové americké velkoměsto plné hypermarketů, moderních budov, ale i zlodějů, žebráků a každodenní kriminality.

Sami Kubánci se takovým předpovědím smějí: „Havana, stejně jako celá Kuba, zůstane taková, jaká je. Fidelův bratr Raúl se o to postará a vše půjde dál ve starých kolejích!“ No, starých, ale dobrých. Na světě asi nenajdete kouzelnější místo, než je Havana, kde máte poslední šanci zažít na vlastní kůži tenhle starý, rychle se měnící svět… Například vidět Kubánce s mobilem, to je stále i dnes rarita. Jednoho však potkávám. Je poměrně mladý, na hlavě má typické sombrero a u ucha drží mobil. Tváří se, že telefonuje. „Mobil mi daroval jeden italský turista. Ale nefunguje, protože nemá kartu, a tak ho nosím jen na ozdobu,“ pyšní se Miguel Gonzáles Mendéz. Taková je realita Havany – výdobytky moderní doby tu zatím ještě nenašly svoje místo.

I když na druhé straně, díky přívalu cizinců už na parkovištích nejsou vidět jen staré americké cadillaky jako pozůstatky dob minulých, ale i moderní luxusní limuzíny. Ale nemylte se, ani ty nepatří domácím! Na ostrov je dovezly kanadské a italské taxislužby, aby se zvýšil komfort přepravy turistů. Ten jim poskytují i grandiózní hotely v centru staré Havany. Člověka šokují nádherným interiérem a okouzlující architekturou.

Pokud však vaše srdce prahne po dobrodružství, doporučuji ubytovat se v podnájmu u domorodců. Na konci promenády Prado jsem našla podnájem v bytovce v pátém poschodí. Pokoj, který mi přidělili, je zařízen skromně, ale útulně, je čistě uklizen a cítím se v něm bezpečně. Za pět set korun za den je to hotová výhra!

Domácí jsou pohostinní lidé, kteří by pro blaho hosta udělali cokoli.

A než nachystají večeři, ukazují mi z balkonu výhled na město.

Před očima mám přístav s loděmi, španělské velvyslanectví, hrad San Salvador i pevnost San Carlosa de la Cabaňa, jež se vypíná na kopci za řekou. Capitolio na konci aleje Prado je přesnou kopií amerického Capitolu ve Washingtonu. V tomto kubánském však nesídlí parlament, ale jeho Národní knihovna vědy a techniky.

Pohoda na prvním místě

Svítá. Je čtvrt na sedm a na autobusovou zastávku přijíždí tahač s monstrózním návěsem.

Místní ho nazývají camello, velbloud. Růžová karoserie má totiž na obou koncích vyvýšenou plošinu a střední část mezi nimi je asi o metr nižší.

Celek dělá dojem dvou velkých hrbů. Za pár minut je růžový velbloud plný lidí, směřujících do práce. Právě začíná každodenní koloběh.

Brzy se nad Havanou rozevře blankytná obloha bez jediného obláčku. Dole na obzoru, za starobylými hradbami, září slunce jako zlatá lampa. Sálá z ní teplo a jas. Dnes bude opět pořádně horko… Kráčím ulicemi Havany a nasávám podmanivou atmosféru každou molekulou svého těla. Stále se nemohu ubránit dojmu, že jsem se ocitla ve městě bohémů. Budovy a domy jsou v tak katastrofálním stavu, že omítka z nich vám padá rovnou do polévky, v povětří ulic ve směsici s tropickým dusnem zní melancholický son (druh kubánské hudby) a na pobřežní promenádě Malecón si do ouška cosi šeptají zamilované páry… Havana žije životem slavného, obdivovaného velkoměsta, životem plným hudby, veselých lidí, nadějí a tužeb… Je to zvláštní pocit, když člověk zjistí, že to, o čem četl, skutečně existuje.

Historické čtvrtě Havany jsou plné balkonů s příjemnými stíněnými zákoutími, plnými květů. Koloniální paláce a kostely ožívají prací restaurátorů, pravda, pomaleji, než by si člověk představoval.

Záchrana a údržba architektonických památek hlavního města Kuby je pro světovou organizaci UNESCO vskutku důležitá – jsou totiž jedním z nejcennějších souborů historických památek v celé Latinské Americe. Na náměstí Plaza de Armas zpomaluji krok a zastavuji se před knižním antikvariátem.

Dřevěné stojany okolo celého parku se prohýbají pod tíhou starých i nových knih z pera slavných kubánských spisovatelů či revolucionářů. Dostanete tu to nejlepší z nejlepšího, ceny jsou však příliš vysoké – čtyři sta korun za útlou brožurku z pera Che Guevary se mi zdá příliš. V parku stojí socha Carlose Manuela de Céspedes – muže, jenž v roce 1868 přivedl Kubu na cestu k nezávislosti. Koupila jsem si sáček máslových sušenek a vychutnávám si je v parku pod košatým stromem. Jednoduše jsem podlehla hierarchii nálad, mezi nimiž na prvním místě stojí pohoda. Tady životu chybí dimenze shonu a stresu, nějak se tu nepatří podléhat hektice, chvátat nebo nervózně troubit… Tady se stále ještě nechodí, ale důstojně se vykračuje, neboť chodník, to není aréna chaosu, ale místo, kde se lze jen tak procházet. Ulice nevypadá jako tankodrom, ale spíše připomíná uspořádaný a harmonický oběh zdravého organismu.

Vždycky to ale tak nebylo. Havana, kterou ještě před příchodem Kolumba založil taínský náčelník Habanaguanexa, se stala terčem španělských dobyvatelů a pirátů, kteří si dělali zálusk na španělské lodě ve zdejším přístavu. Není divu: vždyť byly plné zlata a pokladů, naloupených Španěly v Mexiku a v Jižní Americe. Jako se po bouřce valí ulicemi Havany potoky vody, tak se v těch dobách prolévala krev. V bojích o území, v bojích o poklady, v bojích za nezávislost. Z Havany se stalo dějiště významných událostí, jež se navždy zapsaly do dějin Kuby. Každá socha, každá ulice a každé náměstí tu má své jméno, svůj vlastní příběh. Navštívit toto město znamená ponořit se do dějin, jelikož Havana, to je historie, legenda a tradice.

Ale jak už to v životě chodí, žádná bouřka netrvá věčně. I dějiny jsou jen vlny, jež se převalí a utichnou.

Místní krasavice se oblékají podle módy a v centru jejich zájmu jsou zámožní turisté.

Zábava a la Havana

Odpolední ulice okupuje mládež. Početná skupinka polonahých mládenců v dospívajícím věku, bez bot, jen v krátkých kalhotách, hraje uprostřed silnice kopanou, jiní běhají se psy nebo jen tak nečinně postávají. Tyhle děti ulice kypí radostí, jsou smělé a vtipné a dokážou si hrát se skutečným zápalem. Je jim jedno, zda si při tom rozbijí koleno nebo potrhají šaty.

Nejraději ze všeho však tihle výrostci mají pořádný liják, v němž se umějí do sytosti vyřádit.

Před nejstarším fungujícím americkým divadlem Grand Teatro se ke mně připojí Kubánec s papouškem. Obrovský ara je krotký a smím si ho pohladit. Ani se nestačím vzpamatovat a už trůní na mém rameni a Kubánec nás fotí svým polaroidem. Vzápětí mi tiskne do ruky fotku, na níž jsem zvěčněna s jeho papouškem a žádá za ni tři pesos convertible. Tomu říkám rychlý proces… Nepřejdu dál ani pár metrů a už mne jakási paní tahá za rukáv se slovy, že mi lacino prodá doutníky značky Cohíba, jež svého času miloval i sám Castro.

Nabídku odmítám. Vím, že krabička těchto kvalitních doutníků stojí celý majetek, a pokud je někdo chce prodat za méně než sto dolarů, nevěřte mu – určitě to budou jen falzifikáty. Raději navštivte známou tabákovou továrnu Partagas, jež sídlí hned vedle Capitolia. Pokud vaše srdce touží po originalitě, můžete si tam objednat dokonce i vlastní značku! Na objednávku vám vyrobí krabici doutníků, které ponesou vaše jméno. Kdysi tu vyráběli i čtvrtmetrové doutníky pro Winstona Churchilla, jež se v prodeji objevovaly jen zřídkakdy.

Velikost, monumentalita, pompéznost. To jsou přívlastky, jež se hodí k Havaně jako ulité.

Po druhé světové válce Havana mohutněla neuvěřitelným tempem: americká společnost Hilton zde postavila luxusní hotel za dvacet milionů dolarů, vyrostlo tu několik mrakodrapů a z Havany se pomalu stalo obchodní a víkendové centrum bohatých Američanů.

Herny, kluby a kasina profitovaly z amerických dolarů. Američané říkali, že do Havany jezdí za třemi R – rumbou, romantikou a rumem. Z Havany vytvořili karibské Monte Carlo. Určitě jste už i vy někdy slyšeli o slavném kabaretním baru Tropicana, kde nohaté tanečnice tancují v několikahodinovém galapředstavení. Vstupenka vás sice vyjde na padesát dolarů, ale takový zážitek prý za tyto peníze stojí.

Už samo prostředí návštěvníkovi vyrazí dech: představení probíhá v obrovské skleněné mušli, zasazené do tropické přírody.

Už dlouho jsem byla zvědavá, jak vypadá návštěva kubánského kina. Koupila jsem si tedy lístek a jeho cena byla skutečně směšně nízká.

Doufala jsem, že stejně směšná bude i komedie, jež byla uvedena na programu. Představení už dávno začalo, kinosál je naplněn do posledního místa. Na plátně se odvíjí černobílá komedie ze šedesátých let a diváci se mohou potrhat smíchy, i když mně jako Evropance zvyklé na novodobé filmy se úroveň tohoto filmu zdá dost ubohá. Honičky, naoko nešťastné pády, chlapík převlečený za ženu nebo dort hozený do tváře už asi na mé tváři nedokážou vyloudit úsměv. Hlasitý smích v sálu mě přesvědčuje o tom, že na Kubě je to asi něco nového…

Odchody bez návratů

Na náměstí Revoluce mě osloví atraktivní mladá žena s otázkou: „Prosím tě, nemáš navíc nějaké oblečení, které bys mi mohla darovat?“ Překvapeně na ni hledím. Kdyby mi tuto otázku položil někdo jiný, pochopila bych to, ale tahle žena je oblečená mnohem lépe než já sama. Občas se stane, že si k vám Kubánci dovolí podobnou prosbu – v očekávání, že jim ze svého dovolenkového šatníku darujete něco originálního, v čem by u svých spoluobčanů vzbudili aspoň trochu závisti. Ale věřte mi, odkázáni na vaše milosrdenství nejsou. Na ostrově funguje spousta moderních italských secondhandů, kde se člověk může obléknout velmi dobře a hlavně za pár pesos. I dívka, která se mi vzápětí představila jako Nevi Sánchezová Almovarová, je oblečená jako z módního katalogu. Neskrývá, že patří k havanským prostitutkám. Na její krásu se turisté musejí lepit jako mouchy na med. Přes den pracuje v továrně na obuv a po večerech poutá svými křivkami pozornost v místních barech. Jak sama říká, někteří muži chtějí sex, jiní jen společnost a těm nesmělým úplně stačí ke štěstí, když se nechá fotografovat nahá.

„Nemám s tím problém!“ směje se rozpačitě. „Někdy to sice hraničí až s pornografií, ale peníze se mi hodí. Doma mám malou dcerku a v továrně si vydělám sotva devět dolarů měsíčně.“ Její přiškrcený hlas je jen důkazem beznaděje a zoufalství. Přesto jsou na tom mnohé mladé ženy finančně mnohem hůř než Nevi – a přece jsou šťastné a nesnížily by se k tomu, aby prodávaly své tělo zámožným turistům.

Na druhé straně asi každá Kubánka vám řekne, že se chce vdát za cizince. Touží totiž vidět svět. Kubánci mohou legálně opustit svůj ostrov pouze pod podmínkou, že se sem už nevrátí. Fidelova taktika je nesmlouvavá – chceš jít do světa?

V pořádku! Jsou-li pro tebe jiné země lákavější než tvá vlast, jdi a už se nevracej! Občas však Fidel přece jen udělá výjimku a kubánskému emigrantovi dovolí ještě jednou v životě uvidět domovinu. Bohužel, většinou až těsně před smrtí. Kubánské stařenky a stařečkové, žijící dlouhá léta v exilu, sem přijíždějí už jen umřít. Svobodně cestovat mohou jen lékaři, misijní sestry, vysocí úředníci a ti, co měli to štěstí, a přátelé z ciziny je obdarují zvacím dopisem a penězi na cestu. Dnešní mládež však už umí Fidelovu politiku obelstít – zvláště místní děvčata si často omotají kolem prstu nějakého zámožného turistu a svatbou s ním si automaticky zabezpečí jiné státní občanství.

Potom se na Kubu mohou vrátit…

Tak jako Hemingway

Na závěr mých toulek po Havaně přicházím do bohémského baru La Bodeguita. Sedám si ke stolu, u něhož kdysi trávil dlouhé večery i americký spisovatel Ernest Hemingway. Objednávám si jeho oblíbený nápoj, mojito. Prohlížím si interiér slavného baru – tedy zde se rodily Hemingwayovy myšlenky… Když jednou jen tak z nudy napsal na zeď verš „Moje mojito v La Bodeguita a daiquirí v El Floridita“, jistě netušil, jakou tvůrčí vášeň tímto svým rozmarným činem rozpoutá mezi návštěvníky baru a jak slavné se tyto dva havanské bary stanou.

Na zeď přibyl podpis Fidela Castra, hudebníka Nata Kinga Colea, Naomi Campbell, Arethy Franklin, Dustina Hoffmana a mnoha dalších významných osobností.

V současnosti se tady už podepisuje téměř každý návštěvník a bary dodávají Havaně punc slávy.

Hemingway strávil na Kubě celá dvě desetiletí a Havana se stala jeho celoživotní milenkou, přestože žil v nedaleké vesničce San Francisco de Paula, v překrásné vilce Finca La Vigia. Najdete tam jeho lovecké trofeje, v koupelně ještěra naloženého v lihu, venku bazén, v němž se svého času koupaly nahé hollywoodské herečky, i Hemingwayovu loď El Pilar, na níž se vydával na lov ryb.

Při sklence rumu se dávám do řeči s havanským spisovatelem Enriquem Chavianem Arcem. Píše a pije. Bohém, jak se na spisovatele patří. Způsob jeho každodenního bytí probíhá v nezměněném tempu.

Jak říká, budí se až před obědem s bolestmi hlavy po prohýřené noci. Den začíná cigaretkou, aby v těžkém, zakouřeném prostředí malého bytu kdesi v centru Havany naklepal na stařičkém psacím stroji tři čtyři strany své další knihy.

Pak se až do večera toulá po pobřeží a povídá si s rybáři. Tito větrem a zkušenostmi ošlehaní muži jsou pro něj nevyčerpatelným pramenem inspirace. Večer co večer se zašije do La Bodeguity, kde u stolku v tmavém koutě čeká na své přátele, nasává alkohol a hulí jednu cigaretu za druhou.

Nastala půlnoc, ruch v ulicích utichl. Enrique se se mnou loučí a spěchá domů, protože teď nastává ten správný čas, aby dal na papír všechny geniální myšlenky, jež mu víří hlavou. Nalévá se kávou, aby zůstal bdělý, a vytrvale píše – v naději, že generace, jež přijdou po něm, objeví v jeho knihách smysl života současného člověka. Přesně tak, jak to dělal Hemingway…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články