Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Město mezi východem a západem

44-001.jpg
Martin Mykiska, Pátek, 2. února 2007
Hinduistický chrám, mešita, buddhistický chrám, taoistická svatyně, dvě další čínské modlitebny... To je fascinující Jalan Tolong, Chrámová ulice, v čínské čtvrti malajského města Malakka. Připočtěme k tomu metodistický kostel v těsné blízkosti nebo holandské římskokatolické kostely za řekou. Náboženská rozmanitost svědčí o pestré historii města, v níž se prolínala řada vlivů.

Svou výhodnou polohou v průlivu, kterému dala Malakka (Melaka) i název, bylo město přirozeně předurčeno k zastávkám na cestách z východu na západ a naopak, ať už šlo o cesty mezikontinentální, nebo jen lokálního charakteru. A protože lidé od nepaměti cestují především za obchodem (cestovat za zábavou a poznáním je masovou záležitostí posledních několika desetiletí), stala se Malakka především obchodně strategickým místem.

Historie Malakky – města a dnes i stejnojmenného malajského státu – začala roku 1396 příjezdem sumatránského hinduistického prince Paramešváry, který se sem ze své domoviny uchýlil do exilu. Roku 1409 přijal islám, nechal se nazývat rádžou a založil sultanát, první na území Malajsie. Malakka, kde do té doby žili především rybáři a obchod zde představovala směna naturálií, se rychle změnila z malé vesničky v živé přístavní obchodní město. Malacký sultanát se stal vzorem pro další státní celky vznikající v regionu. Malakka si mezi nimi uchovala vůdčí postavení a získala mezinárodní věhlas. Setkávali se zde obchodníci z Číny, Indie, Arábie, Střední Asie i z Afriky. Sultanát expandoval podél Malackého průlivu a podrobil si Sumatru nebo dnešní Singapur. Tím si zajistil bezpečnou cestu pro proudy zlata, koření, hedvábí a dalších významných komodit.

Číňané i Evropané

V letech 1404 až 1433 zesílilo spojenectví malackého sultanátu s Říší středu, která v té době vypravila na dlouhé „obchodně-propagační“ plavby svého mořeplavce, eunucha císařského dvora Čenga Che. Ten s obrovskou flotilou opakovaně brázdil podél asijských břehů a dostal se až k pobřeží Afriky. Blahosklonně informoval místní panovníky o „ochraně“ ze strany čínského císaře, vybíral za ni umírněné poplatky a podporoval rozvíjející se obchodní aktivity čínských obchodníků. Jinak Číňané do vnitřních záležitostí panovníků, kteří souhlasí s jejich „patronátem“, příliš nezasahovali. Císaři Říše středu totiž považovali zbytek jim známého světa za víceméně okrajovou oblast, kde žijí „barbaři“, a nepovažovali za důležité se nějak hlouběji zabývat místními záležitostmi, natož tyto „zanedbatelné státečky“ nějak civilizovat („počínšťovat“) či dokonce kolonizovat. Z hlediska Číny byly přece bezvýznamné. Nicméně tehdejší malacký sultán s tímto spojenectvím s Čínou souhlasil, a dokonce tak ochotně, že mu císař Ming v zájmu posílení vztahů a důvěry dal za ženu svou dceru.

Bohatství a další možnosti i význam Malakky ale brzy vycítili i evropští dobyvatelé s úplně jinými způsoby a záměry. Roku 1511 dobyl Malakku Portugalec Alfonso d’Albuquerqua, po krátkém, ale neúspěšném pokusu Portugalců získat vládu nad Malakkou nenásilnou cestou. Portugalci Malakku drželi následujících sto třicet let a po nich ji dobyli Nizozemci, kteří zde vládli další zhruba jedno a půl století. Od roku 1824 až do vyhlášení nezávislosti malajské federace v roce 1957 byla Malakka součástí britského impéria – s malou přestávkou v letech 1942 až 1945, kdy ji za druhé světové války okupovali Japonci. Jako ve většině svých kolonií Britové i zde zavedli moderní poměry ve státní správě, dopravě a vzdělání. To poskytlo místním obyvatelům možnost poznat západní kulturu a její vymoženosti včetně takových, jako je svoboda a suverenita.

Uchování tradic

Od devatenáctého století obchodní význam Malakky pomalu, ale jistě slábl, především v souvislosti se založením Singapuru, který má vhodnější pobřežní podmořský terén pro přístav.

V současnosti Malakka ožívá, hlavně díky rozvoji turismu. Těší se velkému zájmu cestovatelů a návštěvníků z celého světa. Turisté jsou fascinováni například různorodostí zdejšího obyvatelstva. Obdivuhodně tolerantně tu totiž vedle sebe žijí Malajci, Číňané, potomci Indů či Portugalců a každá tato skupina zanechala a dodnes ve tváři města udržuje něco ze svých stop, ať už kulturních nebo architektonických. Například z doby vlády Portugalců zde dodnes stojí brána sv. Santiaga, rozvaliny pevnosti či zbytek nejstaršího katolického kostela jihovýchodní Asie – svatého Pavla na malém návrší na kraji historického města. Nejvýznamnější památky po Nizozemcích jsou zejména stará radnice a kostel Ježíše Krista ve středu města. Město také poznamenal viktoriánský sloh z období britské vlády. Nejatraktivnější částí města je bezesporu čínská čtvrť, s typickými domky čínských obchodníků, potomků přistěhovalců z jižní Číny. Ti zde vytvořili komunitu tzv. Číňanů z průlivu, tedy Číňanů narozených v Malackém průlivu. Stejně jako v případě potomků obchodníků z jižní Indie také čínskou komunitu obohatila malajská kultura, když se Číňané podobně jako Indové ženili s místními ženami. Tyto rodiny dodržují tradice svých předků, ale hovoří malajsky, odívají se jako Malajci a v mnohém splynuly s původní populací. Desetitisícová komunita potomků Portugalců si zase dodnes zachovala svůj původní jazyk, kterým je portugalština ze 16. století. Během svátků a festivalů si Portugalci obléknou kroje, aby si připomněli své dávné vzdálené kořeny. Obyvatelé města tedy mohou o své domovině oprávněně říci, že je důstojnou částí bohaté směsi národností jménem Malajsie.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články