Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Město, kterým se projíždí

058_Image_0001.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Pondělí, 16. ledna 2012
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Nong Khai na severovýchodě Thajska je město, kterým cizinci obvykle jen projedou. Někdy ani to ne. Autobus zastaví ještě před ním a do dveří vtrhnou řidiči minibusů: „Lao! Lao? Kdo jede do Laosu, vystupte!“ Zůstáváme sedět, hraniční přechod po mostě přes Mekong nás nezajímá, chceme slavnou řeku prozkoumat z thajské strany.

Mekong pramení na tibetské náhorní plošině ve výšce okolo pěti tisíc metrů a nikdo ještě nedokázal najít místo pro ukazatel s jednoznačným tvrzením „pramen Mekongu“ (thajsky Mae Nam Khong). Délka řeky je odhadována na 5300 kilometrů a tím se řadí na 10. až 12. místo v soutěži o nejdelší řeku světa. Protéká Čínou, Laosem, Kambodžou a Vietnamem, dotýká se i Myanmy.

Na několika stovkách kilometrů tvoří řeka přirozenou hranici Thajska s Laosem, jen v samotné provincii Nong Khai dlouhou 320 kilometrů. Lodě jezdí volně mezi oběma břehy. V chudším Laosu je pracovní síla i zboží levnější a z městského přístavu v Nong Khai spouštěli po dřevěné šupně na lodě jeden balík za druhým. Po celnících ani vidu. „Vždyť jsme kdysi byli jeden stát. Pokud chceme na druhou stranu, máme to nahlásit starostovi nebo policii, ale povolení není potřeba. Laos pracovní povolení do Thajska potřebuje, ale není složité ho získat,“ vysvětlili nám večer situaci dva místní učitelé. Dlouho nechápali, na co se ptáme. Pak přinesli laptop a klikli na překladač. My napsali větu anglicky, program přeložil, oni přečetli a odpověděli thajsky. Jejich první věta nás dostala: „Vy chtít poradit. My připraveni vám poradit.“ Byl to dost zdlouhavý rozhovor. Na závěr se nás jejich laptop zeptal: „A nechtěli byste u nás ve škole učit angličtinu? V Thajsku je velký nedostatek angličtinářů.“

Sušení nařezaného tabáku západně od Nong Khai. Tabákové listy se na stroji nasekaly na plátky, rozložily na bambusové rohože a sušily tři dny všude, kde bylo místo.

Síla reklamy

V Nong Khai jsme si opět půjčili motorku a nejprve vyjeli podél řeky dvě stě kilometrů na západ. Vody bylo méně, než jsme čekali. Vodopády po cestě byly bez vody. Na suchu byly i známé peřeje Kaeng Khut Khu, u kterých vyrostl populární turistický areál stánků s jídlem a suvenýry. Řeka se přes skalní práh nevalila, ale v klidu a pomalu ho obtékala. „Za to mohou Číňané, postavili moc přehrad,“ bránili svou řeku někteří. „Letos je enormní sucho, už čtyři měsíce nespadla ani kapka,“ obhajovali veletok obyvatelé turistického městečka Chiang Khan. Chiang Khan mělo být podle našeho průvodce městečko, kde „chcípnul pes“, se starými dřevěnými domy, balkony a babkami posedávajícími ve dveřích. Dřevo zůstalo, idylka ne. Místo objevily domácí cestovní agentury, vláda ho začala propagovat a v televizi o něm běžel film. Byl víkend a ve všech dveřích hrdě hlásili: „Máme plno.“ Místní turisté se začali sjíždět večer. Korzovali po výstavných dřevěných uličkách, nakupovali, nahlíželi do restaurací, ochutnávali a fotili se s Mekongem v zapadajícím slunci. Ve srovnání s letovisky zahraničních turistů bylo překvapivé ticho za doprovodu hudby téměř meditační.

Peněžní věže

Po cestě zpět do Nong Khai jsme na dva dny zastavili ve vesnici Sangkhom, kde Mekong definitivně odplavil naše představy o důstojném a vážném buddhismu. „Mniši po ránu zvoní hlavně proto, aby vesničané věděli, že si přijdou pro jídlo,“ říkaly nám už dřív jedovaté jazyky, ale hudba a zpěv přerušovaný dharmou a údery na buben, které nás vzbudily v šest ráno, oznamovaly, že začíná Mágha Púdžá, jeden ze tří hlavních buddhistických svátků připomínající Buddhovo kázání 1250 osvíceným mnichům. „Vítám vás. Odkud jste? Znám Česko z televize. Líbí se vám tady?“ usmíval se od ucha k uchu mnich. Do chrámu proudily davy a mnich je komentoval: „Máte štěstí. Dnes a zítra. Tak hezký Valentine Day a Buddha Day.“ Bylo ovšem 18. února a Valentýn je čtrnáctého. Chrámový areál byla dokonalá barevná paleta bez jediného šedavého místečka. Na votivních věžích z bambusu visely termosky, umyvadla, balíky toaletního papíru, polštáře a další dary. Zvláštní výzdobu jiných věží tvořily bankovky vložené mezi naštípnutý bambus, celkovou hodnotu několika peněžních věží jsme odhadli na čtvrt milionu bahtů. Na dvou místech sedělo několik mnichů, kterým lidé nosili dary, přednášeli svá přání a modlili se s nimi. Bylo ještě trochu chladno, teplota nepřesáhla 28 stupňů, a proto měli mniši na hlavách pletené okrové kulichy. Jinak žádná vážná meditace svátečního dne, ale živá veselá pohoda.

Obětiny v chrámu. V Thajsku se všichni muži alespoň nakrátko stanou mnichy. Dřív totiž nebyly školy. Aby muži mohli studovat dharmu, museli se naučit číst a psát, a to mohli jen v klášteře.

Napoj se na vesmír

Přichází první procesí s kapelou a tancuje: pro sebe, pro radost a pro Buddhovo potěšení. Za nimi na nosítkách menší peněžní kytice pro chrám, za živými hudebníky pick-up přetékající reproduktory, které ještě zesilují už tak hlasité bubny a píšťaly. Do toho klášterní tlampače chrlí mnišské žehnání a mantry. V deset začíná být chrám neprůchodný a z rámu pod jeho stropem visí bambusové i papírové ozdoby a bílé chemlonové provázky. Jejich konce si lidé při zahájení obřadu omotají kolem hlavy nebo přivážou k vlasům. Najednou jsou všichni propojeni duchovně-umělohmotným vedením s mnichy, se sochami buddhů i s celým vesmírem. Mezitím se před chrámem začalo podávat jídlo, které bohatí věřící přinesli jako dary pro všechny: polévky, rýže, maso, saláty, moučníky, balená pitná voda. „Vezměte si,“ hned nás pobízeli. Jak bude pokračovat sváteční den, až skončí hlavní meditace? Vrátili jsme se navečer. Před chrámem ženské popíjely pivo. Devětašedesátiletý bývalý letec, kterého alkohol zbavil zábran mluvit anglicky, hned spustil: „Dnes musí každý tancovat. Ani nejsem moc opilý!“ Kombinace kázání mnichů a motajících se lidí s whisky v ruce se hodně neshodovala s naší představou buddhismu. Ženy se sklenicí alkoholického nápoje se stále ukláněly mnichovi, který se usmíval a něco jim říkal. Na pódiu v chrámovém okrsku se začínaly vršit reproduktory. „Důňo“ začalo v osm a ještě ve tři v noci jelo naplno. Ráno naše hostitelka krčila rameny: „Je to zakázané, nevím, proč proti tomu nic policie nedělá. Před dvaceti lety to bylo jiné. Teď zasáhne, jen kdyby se lidé prali – pak by šli do vězení.“

Během svátků chrámy přetékají obětinami. Na votivních věžích mohou viset třeba i termosky, umyvadla, toaletní papír, polštáře a další dary.

Vejce na špejli

Následující dny podél Mekongu na východ přinesly zajímavá jídla i chrámy podle našich představ. První zastávku po cestě ze Sangkhomu si vynutila tabáková vesnice před Nong Khai. Vůbec nepáchla po cigaretách, ale voněla jako po lipovém květu. Tabákové listy se na speciálním stroji nasekaly na milimetrové plátky a vzniklé nitě se rozložily na bambusové rohože a sušily tři dny všude, kde bylo místo, především na okrajích silnic. Dělníci se mohli potrhat smíchy, že si je fotíme, a nám nezbývalo, než se smát taky. Až jsme z toho dostali hlad a zastavili na velkém trhu na východním okraji Nong Khai. Obvyklou nudlovou polévku jsme doplnili místními specialitami. Oloupané banány se pomalu grilovaly v celku nad dřevěným uhlím, žár na nich vytvořil slupku jako na křížalách a načernalé zauzené banány opravdu chutnaly jako křížaly a sušené švestky. Stejně tak zajímavé, ale méně dobré bylo vajíčko na špejli. Prodavač nám předvedl, jak to dokáže. Ostrý úlomek bambusu rychle prorazil skrz vejce, takže nic nevyteklo, a pak už jen vejce položil na mřížku nad oheň. Třetí specialita mě přímo okouzlila. Oloupaná velká brambora se na speciálním strojku nařezala do spirály, opatrně na špejli rozvinula, ponořila do slané vody, chvíli sušila v míse nad hořákem, namočila do řídkého těsta z rýžové mouky, osmažila v oleji, osušila papírem, posypala pálivým kořením a prodala za 20 bahtů. Nebýt v chilli cukr, byla by vynikající. Směs jídla vyvolala pořádnou žízeň. Na její uhašení nabídl stánek u silnice kávu s ledem. Zdánlivě nic zvláštního. Asi dva decilitry silné černé kávy se přecedily přes jemné látkové sítko a přidalo se po dvou polévkových lžících instantní kávy, sušeného mléka, cukru a hodně kondenzovaného mléka. Vše se řádně promíchalo a nalilo do igelitového sáčku s půl kilogramem jemné ledové tříště. Navrch další várka kondenzovaného mléka, do toho vrazit brčko a sáček kolem něho pečlivě zavázat gumičkou, takže při jízdě na motorce neutekla kávomilci ani kapička.

Mezi věžemi s věcnými dary jsou vztyčeny věže tvořené tisíci bankovek vložených do jakýchsi svorek z naštípnutého bambusu. Thajci na svých chrámech zkrátka nešetří.

Stoupání k meditaci

Posilněni kávou jsme zastavili až po sto patnácti kilometrech v chrámu Ahong Silawat u tzv. pupku Mekongu v místě, o kterém se soudí, že je nejhlubší na řece, a kde za velké vody vznikají obří víry. Někdy zde stoupají z řeky tajemné ohnivé koule. Objeví se pod hladinou, vydávají zvuk, jako když utíká pára z hrnce, pak rychle vyletí vzhůru a po padesáti metrech tiše zmizí. Zajímavý byl i břeh. Jeli jsme sto kilometrů po rovině bez jediné skalky a u pupku Mekongu najednou ležely desetimetrové balvany z narůžovělého pískovce. Díky nim působilo okolí chrámu jako lidmi uměle vytvořená japonská zahrada. Duchovně má Ahong Silawat na starosti otec mnich, který se narodil v Nong Khai a nyní žije a pracuje v Texasu. Je mu 68 let a založil téměř padesát chrámů. Sem jezdí dvakrát ročně a jeho vliv je znát víc než silně. Zdejší chrám je jednoduchý, čistý, snadno se uklízí, žádné ozdoby, nic neruší koncentraci. U chrámu je velké meditační centrum s rozlehlou společnou noclehárnou. Ale ženy potřebovaly soukromí, a tak z iniciativy bohatého manželského páru vznikla nadace, která postavila hotel. Své pokoje nenabízí na internetu a veškerý příjem jde do kláštera. Slova recepční, kdybyste si ještě něco vzali z ledničky, nechte mi peníze na recepci, mluví za vše. Recepční se jmenovala nevyslovitelně Phatchareepom Ruecha. Ale protože ji otec mnich naučil dobře anglicky, dokázala vysvětlit, proč se představila jako Nhoi: „Brzy po svém narození dostane dítě většinou od otce krátkou přezdívku, která s jeho skutečným jménem nemá nic společného. Jen se dobře vyslovuje a je krátká.“ Uměla vysvětlit i to, proč se všichni Thajci načas stanou mnichy a žijí v klášteře. Dřív totiž nebyly školy. Aby muži mohli studovat dharmu, museli se naučit číst a psát, a to mohli jen v klášteře. Žena to nepotřebovala, starala se o rodinu, proto byly ženy negramotné. Padesát kilometrů od Ahong Silawat do vnitrozemí leží další klášterní přírodní div. Skalní chrámy Phu Tok se krčí pod převisy i na bocích obrovského odkrytého pískovce, převyšujícího okolní rovinu s jasně zelenými gumovníky o téměř dvě stě metrů. Chodníčky k chrámům vyšší (až sedmé) úrovně vedou kolem příkrých skalních stěn nad propastmi, ale kdo stoupá k meditaci a věří, uklouznout a spadnout nemůže. Bylo to dlouhé a zvláštní stoupání, při němž vedro z rozpálených skal zmírňoval duch místa, které se těší pověsti jednoho z nejdokonalejších meditačních míst v Thajsku. Sedmou úroveň jsme nevyzkoušeli. Těsně pod vrcholem se z jednoho kmene začaly rojit drobné divoké včely. Raději jsme zařadili zpátečku a klesli pokorně k úpatí hory. Ostatně byl čas vrátit se do Nong Khai a odjet vlakem na další, opět zcela jiné místo země, jež nám svůj buddhismus představila z hodně nezvyklého úhlu pohledu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články