Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mekong tepna Indočíny

028-000.jpg
Anna Šmídová, Úterý, 29. Srpen 2006
Mekong pramení vysoko v tibetských horách a své vody žene čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou cestou přes celou Zadní Indii, aby se nakonec jako devítiocasý drak vlil do Jihočínského moře. Na své cestě přináší tato řeka obživu bezmála 100 milionům lidem, závisí na ní doprava a řada dalších aspektů každodenního života.

Každý, kdo se vydá na cestu napříč Indočínou, musí na Mekong chtě nechtě narazit. Často je řeka dokonce tím prvním, co při putování spatří. To v případě, že jeho cesta vede přes Thajsko nebo Myanmu do Laosu (Mekong totiž teče z velké části po hranici mezi těmito státy). Z Laosu do Kambodže je zase možné se dostat pouze lodí dolů po řece. Přestože mohou někomu jeho kalné vody připadat nudné a nezajímavé, jedno se jim upřít rozhodně nedá. Zrcadlí se v nich spletitá historie a koneckonců možná i budoucnost kraje, kterým protéká. Je to zkrátka živoucí tepna Indočíny.

Do největší šířky se Mekong rozlévá v jižní části Vietnamu na konci svého putování Indočínou. Jeho delta – věčně zelený labyrint ostrůvků, kanálů, slepých říčních ramen, bažin a zbytků původních lesů – je rozlohou bezmála třikrát větší než Česká republika. Projet a prozkoumat tuto bezpochyby fascinující oblast se proto jeví takřka jako nadlidský úkol, pokud tedy zrovna nedisponujete mořem času a vlastní motorovou lodí. O poznání menší, ale možná stejně atraktivní vodní království však můžete objevit i na jihu Laosu. Mekong se zde v období dešťů rozlévá do neskutečné šířky 14 kilometrů a pomalu se šine směrem k velkému zlomu u kambodžské hranice, kde vodní masa zčistajasna padá o několik desítek výškových metrů. Za suchých měsíců mezi monzuny řeka ustupuje a zanechává za sebou tisíce ostrovů i ostrůvků. Údajně jich je přesně 4000 a celá oblast se tak i jmenuje – 4000 ostrovů (laosky Xi Phan Don).

Ty největší z nich jsou celoročně osídleny. Život zdejších lidí plyne stejně poklidně jako vody znuděné řeky. Většina z nich nemá doma dodnes zavedenou elektřinu a veškerou obživu si obstarává vlastními silami. Lepkavou rýži, jež tvoří základ jídelníčku, pěstují v období dešťů na rozsáhlých políčkách ve vnitrozemí ostrovů, věčně čerstvou zeleninu na rozkošných, často visutých, zahrádkách na říčních březích a maso v podobě různě zbarvených a tvarovaných šupináčů vytahují z vody přímo před barákem. Na hlavu jim přitom padají kokosy z všudypřítomných palem. Prostě ráj na zemi…

Nejkratší železnice

Byl to nejspíš právě fascinující pohled na „vyklidněný“ život zdejších obyvatel a krásu okolní přírody, jenž sem zhruba před 15 lety přilákal první cestovatele. V té době sem jezdili jen opravdoví dobrodruzi, což se o posledních letech již rozhodně říci nedá. Zmínka o Xi Phan Donu nechybí snad v žádném turistickém průvodci po Indočíně a sehnat ubytování na nejnavštěvova­nějších ostrovech Don Det i Don Khon je v hlavní sezoně často velkým problémem.

Oba tyto ostrovy jsou navzájem spojeny starým kamenným mostem. Kdysi dávno po něm vedla železnice. S celkovou délkou sedm kilometrů jedna z nejkratších na světě a zároveň jediná fungující v celém Laosu. Na svědomí ji měli pochopitelně Francouzi. Zmiňovaný velký zlom totiž zabraňoval splavnosti Mekongu po celé jeho délce, což by je připravilo o velké zisky z těžby tropického dřeva laoských pralesů. Krátká železnice byla proto doslova geniálním řešením, po kolejích mohli kolem vodopádu bezpečně přepravovat nejen veškeré zboží, ale dokonce i celé lodě. Dnes již dávno nefunguje, jedinou vzpomínkou na koloniální časy jsou dvě přístavní mola, kamenný most a malá zrezivělá parní lokomotiva hrdě pózující skupinkám fotografujících turistů. Další části železnice byly rozebrány a použity jako stavební materiál.

Nedaleko od přístavního mola na ostrově Don Khon přežívá také pár posledních kusů vzácného sladkovodního delfína iravadského. Ten byl kdysi rozšířen v hojném počtu takřka po celém toku Mekongu. Průmyslové znečištění a intenzivní rybolov do vrhacích sítí zredukovaly jeho výskyt na minimum. Přitom sám delfín není cílem rybářských útoků, ale padá za oběť nechuti lovců poškodit drahocennou síť, do které se chytá za žábry. Pár zbylých jedinců přežívá u kambodžského městečka Kratie (Krachéh) a zbytek právě na Xi Phan Donu.

Nejlepší dobou k pozorování těchto neobyčejně ušlechtilých zvířat je vrcholící období sucha, kdy je v Mekongu nižší stav vody a delfíni se stahují do hluboké tůně u přístavního mola, ze které nemají kam uniknout. Sledování jejich ladných pohybů, při nichž se nad hladinou na vteřinu mihne známá hřbetní ploutev, je pro leckoho jedním z nejsilnějších životních zážitků. Avšak pokud ho chcete zažít na vlastní kůži, měli byste si rozhodně pospíšit. Hlas odborníků zní totiž neúprosně: „Jestli se v celé oblasti nezastaví lov do vrhacích sítí, hrozí delfínům brzké vyhynutí.“

Ekologická katastrofa

Pokud by mělo Mekong charakterizovat jedno jediné slovo, pak určitě nespoutaný. Zkrotit tento vodní živel se zatím nepodařilo žádnému státu Zadní Indie. Před dokončením mostu Přátelství mezi Laosem a Thajskem v roce 1993 si nikdo nedovolil mocný Mekong na celém území Indočíny ani přemostit. Během monzunových dešťů se hrozivě vylévá z břehů a zaplavuje svou zkalenou vodou obrovské území. Když se jednou za čas v horní části povodí protrhnou oblaka, přicházejí katastrofální záplavy. Tak jako na podzim 2000, kdy velká voda vyhnala z domovů v deltě statisíce lidí a všude po cestě připravovala stovky dalších o holý život.

V blízké budoucnosti může být všechno jinak. Na čínském území plánuje tamní vláda postavit více než 20 přehrad, dvě z nich jsou již těsně před dokončením a třetí se právě staví. Ta má být druhá největší v Číně, hned po kontroverzním projektu Tří soutěsek. Pozadu nezůstávají ani ostatní země, obří hydroelektrárnu připravují i Thajci a Laosané.

Plánovaná vodní díla sice zkrotí nespoutanou řeku a zamezí ničivým povodním, na druhou stranu však pravděpodobně způsobí obrovskou ekologickou katastrofu. Přehradní hráze v první řadě zabrání plavení sedimentů, což způsobí „vyhladovění“ rybí populace v dolní části řeky i ztrátu živin pro početná políčka na březích veletoku.

Ještě nedozírnější pohroma vypukne na jezeru Tonlesap (Tonlé Sab), které je od roku 1997 zapsané do seznamu biosférických rezervací UNESCO. Každá z jeho chráněných oblastí je unikátní – samotné jezero, zaplavovaný les i přilehlé mokřady. V jeho vodách žije na čtyři stovky rybích druhů, v mokřadech hnízdí desetitisíce ptáků, okolní krajina je bohatá i na savce a plazy. Zatímco v období sucha je Tonlesap „pouze“ největší vodní plochou Kambodže, v období dešťů (od května do října) zvětší svoji plochu až na šestinásobek a stává se tak největším jezerem celé jihovýchodní Asie. Místy se hladina zvedne až o osm metrů. Hlavním původcem tohoto ojedinělého úkazu je právě Mekong, jehož přítokem je řeka Tonlé Sab, která v období sucha ze stejnojmenného jezera vytéká. Když zaprší, vzedmuté vody Mekongu se do ní vtlačí, změní směr jejího toku a jezero vydatně napájejí.

Ve chvíli, kdy by se hladina Mekongu v době monzunu díky přehradám náležitě nezvedla a do jezera by nepřitekla ani kapka, by se celý tamní ekosystém během okamžiku zhroutil. V jezeře by došlo k dramatickému úbytku ryb (Tonlesap je v současné době považován za největší zásobárnu sladkovodních ryb na světě), a to by zdecimovalo populace vzácných ptáků a savců. O obživu by pak přišlo přes milion Kambodžanů závislých na rybolovu a pěstování rýže na zaplavovaném území.

Vody Mekongu procházejí na své dlouhé pouti zajímavou duchovní proměnou. Narodily se sice na jednom z nejposvátnějších míst na světě – tibetské náhorní plošině, ale pod vlivem čínského diktátu proletariátu se v první části pozvolna zbavují veškeré spirituality. Ta je jim jakžtakž navrácena po opuštění Říše středu a následném putování po laosko-myanmanské hranici. O pár set kilometrů dál, kdy na pravém břehu vystřídá Myanmu načas Thajsko, se koncentrace duchovní síly ještě znásobí. Nic jí neubere ani následné putování napříč, v posledních letech nábožensky probuzeným, Laosem a Kambodžou. K jistému naředění posvátnosti dojde až po překročení vietnamské hranice, odkud to má ale Mekong do cíle v Jihočínském moři opravdu „za pár“.

Klášter více než Harvard

Tak jako je Ganga nazývána Matkou hinduistů, dal by se Mekong označit minimálně za Otce buddhistů. Naprostou většinu břehů v nábožensky živoucích zemích totiž obývají vyznavači théravádového buddhismu. Ten se na rozdíl od formy mahájánové drží původního Buddhova učení a dal by se označit za nejčistší formu jeho výkladu. Podle tohoto učení by neměla být socha Buddhy a její příbytky -chrámy – předmětem uctívání, ale pouze prostředkem nebo pomocí pro meditaci. V praxi to však vypadá často zcela obráceně, v Thajsku, Laosu i Kambodži nosí poutníci do chrámů doslova plné koše darů. Stejně tak je zde hluboce zakořeněný zvyk obdarování mnichů z klášterů. Zástupy noviců i zasloužilých mnichů v róbách různých odstínů oranžové se s žebracími miskami vydávají každé ráno s východem slunce na pravidelné kolečko po městě. Na ulicích před svými domy jsou již nastoupeny všechny ženy, které si v pokorné úctě klekají vedle sebe do řady a čekají, až se k nim oranžový had přiblíží. Bez jediného slova otevřou své malé nádoby upletené z bambusu, naberou plnou hrst lepivé rýže a podarují s ní každého mnicha. Možná je mezi nimi i jejich syn.

Z praktických důvodů i s ohledem na společenské konvence posílají rodiny své syny alespoň na několik měsíců do kláštera. Dříve byl klášter v chudých venkovských oblastech jediným místem, kde se mohli chlapci naučit číst a psát. Dnes jde především o záležitost dobré pověsti rodiny. Tradiční doba strávená v klášteře je tři měsíce v době buddhistického půstu, který začíná v červenci a kryje se s obdobím dešťů. Řada mladíků dnes však zůstává obvykle jen několik týdnů a někdy ani to ne. Lákadla, jako je internet a počítačové hry, jsou příliš silná. Výjimky naopak setrvávají v klášteře až do konce života a prokazují tak své rodině nejvyšší čest. Ze společenského hlediska je totiž prestižnější mít syna v klášteře než na Harvardu.

Povinným bodem v itinerářích snad všech turistů potulujících se po Indočíně je návštěva alespoň jednoho z mnoha buddhistických chrámů. Většina z nich byla v minulosti založena na těch nejatraktivnějších místech v krajině, a na březích Mekongu je takových míst habaděj. Tím nejkrásnějším a patrně i nejznámějším je Louangprabang. Historie tohoto starobylého města sahá až do 8. století, kdy se stalo sídlem laoských králů. V dobách největší slávy zde stálo přes 60 buddhistických svatyní – wató. Dneška se jich dožilo 32, což je vzhledem k rozloze města (celý Louangprabang se svými necelými 30 000 obyvateli působí spíše jako větší vesnice) stále neuvěřitelné číslo. Za pozornost stojí zvláště nejstarší chrámový komplex – wat Xieng Thong ze 16. století. V jeho areálu stojí několik budov, v té hlavní je samozřejmě velká Buddhova socha. Okolo tohoto skvostu se tyčí královská pohřební kaple s průčelím pokrytým zlatě natřenými dřevěnými reliéfy, řada menších svatyní a kuželovitých stup s ostatky významných věřících.

Vietnam jako rýžová sýpka

Mekong sehrál pochopitelně důležitou roli také v době francouzské kolonizace Indočíny. Přestože jeho využití jako dopravní tepny nebylo zdaleka tak intenzivní (kvůli výše zmiňovanému zlomu na laosko-kambodžské hranici), jak si Francouzi představovali, stejně dokázali z potenciálu řeky vytlouci, co se dalo. Rozsáhlou ekologickou i ekonomickou transformaci provedli například v deltě na jihu Vietnamu. Nechali zde vybudovat tisíce kilometrů kanálů, vysušili rozsáhlé plochy bažin a vymýtili stovky čtverečních kilometrů mangrovového lesa. Během velmi krátké doby se z kdysi zcela neprobádaného a divokého kraje stala největší rýžová sýpka na světě a z Vietnamu největší exportér této vysoce ceněné obiloviny. S tím, jak se změnil způsob obživy, došlo i k výrazné společenské diferenciaci. Ten, kdo se přidal na správnou stranu, pohádkově zbohatl. Jiný zapadl až po kolena do bláta na rýžovém poli a další nemohl ani to.

Prosperita se rychle promítla i do podoby Saigonu (dnešní Ho Či Minovo Město) – metropole jižního Vietnamu. Jeho obyvatelé se mohli těšit z širokých bulvárů, kanalizace, elektřiny a ti, kdo na to měli, i z moderně vybavených škol a nemocnic. Na místě nuzných domečků vyrostly vzdušné paláce a luxusní vily. Stejně bouřlivým rozvojem prošla i hlavní města Laosu a Kambodže – Viangchan, resp. Phnompenh. Obě navíc leží přímo na březích Mekongu, takže je během putování po tepně Zadní Indie nelze minout. Zvláště výrazně se Francouzi podepsali pod podobou druhého z nich, které vybudovali doslova na zelené louce.

Historie Viangchanu sahá sice až do 14. století, kdy město založil laoský princ Fa Ngum a udělal z něj hlavní město své říše. Vprůběhu dalších staletí jenom vzkvétalo, až přišel začátkem 19. století nečekaný pád. Siamská invaze srovnala Viangchan se zemí (ušetřeny zůstaly pouze buddhistické chrámy a kláštery) a všichni obyvatelé prchli daleko do hor. Když sem někdy v 60. letech 19. století dorazili první francouzští průzkumníci, objevili pouze rozpadající se ruiny zarůstající hustým pralesem.

Vítězný oblouk

Přestože Laos nebyl pro Francouze nikdy zvláště důležitý – v roce 1940 zde žilo pouze 600 občanů Francie a celá země se podílela na exportu Indočíny pouze jedním procentem – z Viangchanu se jim podařilo vybudovat okouzlující francouzsko-buddhistickou enklávu na středním toku Mekongu.

Ospalou koloniální atmosféru si město podrželo až do dnešních dnů. Široké bulváry lemují honosné vily, hotely i správní budovy. Okna zdobí typické dřevěné okenice a střechy červené tašky. Nechybějí vyhlášené francouzské restaurace ani útulné kavárny, kde se servírují čerstvě upečené croissanty a lahodná laoská káva. Ta je odborníky považována za vůbec nejkvalitnější na světě (u zrodu plantáží stáli, jak jinak, zase Francouzi). Vprostorných parcích se živě hraje pétanque. Vsamotném centru pak stojí velký památník, který jako by z oka vypadl Vítěznému oblouku v Paříži. Patuxai, jak zní jeho název v laoštině, přitom paradoxně Francouzi vůbec nepostavili. Jako pomník obětem předrevolučních národně-osvobozeneckých bojů ho v roce 1960 z cementu zakoupeného v USA vlastnoručně vybudovali sami Laosané.


Svítící koule

Nedaleko Viangchanu je možné z laoské i thajské strany pozorovat nad hladinou Mekongu jeden velmi zvláštní přírodní úkaz. Uprostřed noci zde z vody čas od času (nejvíce v říjnu) vylétávají žhavé svítící koule. Jsou červené barvy, mají velikost vejce a létají do vzdálenosti několika set metrů. Příčina tohoto fenoménu nebyla dosud objasněna. Vědci předpokládají, že koule jsou produktem kvašení říčních sedimentů probíhajícího za určitých atmosférických podmínek. S tímto vysvětlením pochopitelně nesouhlasí místní obyvatelé. Žhavé koule považují za vejce mystického hada Phaya Naga – strážce vod Mekongu.

Kde je pramen?

Podle oficiálních údajů měří Mekong 4500 km (osmá nejdelší řeka na světě). Tento údaj však naráží na nejasnosti okolo přesného místa pramene, někteří odborníci uvádějí pohoří Jifu, jiný zase průsmyk Rupsa La. Nejnovější mapy rozlišují severní pramen v pohoří Ningjing a jižní na plošině severně od pohoří Tanggula. Skutečná délka řeky by tudíž mohla být i 4350 km, nebo dokonce 4909 km. Na horním toku se tibetsky jmenuje Dzačhu, Číňané jí říkají Neklidná řeka, čínsky Lang-cang-ťiang (Langcang Jiang). Z hlediska průtoku je Mekong na desátém místě na světě. Jeho řečištěm v ústí do Jihočínského moře proteče v průměru 15 900 m3 za sekundu. Během roku se průtok v závislosti na monzunových deštích dramaticky mění – poměr maximálního a minimálního průtoku dosahuje až 10:1.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články