Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Medvěd versus lovec

78-1.jpg
Autor článku: Miroslav Hrdý, Středa, 9. března 2011
Autor fotografií: Miroslav Hrdý
Sergej pozorně dalekohledem prozkoumává svahy zamrzlých hor. Hledá náznak pohybu. Medvědy sice tání vyhnalo z brlohů, ale nepříznivé počasí brzdí jejich plnou aktivaci. Někde tu jsou a jsou nebezpeční. Jde o největší příslušníky svého druhu obývající ledové pláně Kamčatky. A moji přátelé na ně dnes mají políčeno.

Stařičký vrtulník mě unáší na sever. Těžkopádný let trvá necelou hodinu a končí dřepnutím do několikametrové sněhové závěje kdesi na náhorní plošině mezi říčkou Kirevnou a Bělou. Tři lovecké sruby oddělují nekonečnou bílou pustinu od hradby lesa. Dřevěná nástavba pod střechou jednoho ze srubů, vystlaná losími kůžemi, se stane na celé tři týdny mým domovem. Dělím se o něj se dvěma lovci z Čech a mrakem maličkých molů. Benzinový generátor každý večer na několik hodin obstarává energii pro jednu žárovku a dobíječku baterek. Jídlo má na starost Naděžda, žena hlavního lovce Sergeje. Geniální kuchařka, která kombinací jednoduchých ingrediencí dokáže každý den na jídelním stole vykouzlit hned několik chodů.

Síla kanibalů

Několikadenní sněžení následující po mírném oteplení významně zkomplikovalo průběh lovu medvědů, kvůli kterému jsem přijel. Naprosto znemožnilo pohyb terénem, pokrytým 2,5metrovou krustou starého tajícího sněhu. Jakýkoli krok po nekonzistentním podkladu vytvoří kru, která se v okamžiku láme. Následuje propad do hlubin rozbředlého sněhu. Jedinou šancí je urychlený ranní výpad sněžným skútrem do nedalekých hor. Sergej musí při jízdě velice opatrně hlídat terén, kterým se řítíme.

Zpomalení znamená propad do tajícího sněhu. Tuto zkušenost absolvoval s lovcem Michalem před několika dny. Museli pak zavěsit všechen náklad na stromy a tím jej částečně zabezpečit proti loupeživým medvědům a pak putovat na speciálních širokých lyžích mnoho hodin do základního tábora pro pomoc druhého skútru. Naopak příliš rychlá jízda má za následek špatný odhad terénu – snadno pak přehlédnete třeba spadlý strom. Zdánlivě romantický přejezd zasněženou plání s bodajícími jehličkami odletujícího sněhu je tak spíš adrenalinovým sportem.

Medvědi už bloudí zasněženými pláněmi. Musí nejprve doplnit tukové zásoby spotřebované několikaměsíčním zimním spánkem a následně založit nové pokolení. Probuzená šelma se nejdříve přesune do údolí řeky Kirevny. Tam termální prameny rozehřály ledovou krustu a daly tak šanci pro růst nové šťavnaté trávy. Tyto zelené ostrůvky přitahují velké býložravce, jako jsou místní statní losi, a také se stávají místem pro setkávání všech probuzených medvědů. Tady se odehrávají milostná dostaveníčka i divoké boje na život a na smrt.

„Stává se, že starý medvěd vystopuje mladou samičku, spáří se s ní a poté ji nemilosrdně zabije, aby zasytil hladový žaludek a doplnil tukové zásoby,“ vypráví hlavní lovec Sergej. Odhaduji, že právě kanibalismus je důvodem, proč místní medvědí populace dorůstá tak rekordních rozměrů. Přemnožení medvědi rychle vyloví veškerou kořist a pak začnou vyhledávat jiné medvědy. Při střetu dojde k boji a slabší jedinec se stává kořistí vítěze. U medvědů dochází i k infanticidě, to znamená, že pokud dospělý samec potká medvědí mláďata, nemilosrdně je zahubí, aby jejich matka byla ochotna ke spáření. Dospělosti se pak dožívají jen ti opravdu nejodolnější, nejsilnější a největší kusy. Z těch se po letech stávají samotářští nebezpeční zabijáci. Pravidelným řízeným odstřelem těchto „rekordmanů“ pak dostávají šanci i ostatní průměrní medvědi.

S temným žuchnutím naše helikoptéra dosedla uprostřed nehostinných plání. Tady nás čeká lov na medvěda kamčatského.

Sám v pustině

Sergej už vytipoval místo, kde hledat medvěda, na základě nálezu stop z předešlého dne. Otisky tlap patřily opravdu monumentálnímu zvířeti. Odhaduji velikost podle již uloveného kusu. Ten měl na délku něco kolem tří metrů a jeho tlapa byla proti nalezené asi o třetinu menší. Jednalo se o stopu čerstvou, a tak hledaný medvěd má možná délku ke čtyřem metrům!

„Medvěd!“ vykřikne najednou Sergej. Namáhám zrak, co to jde, ale v bílém prostoru posetém černými výčnělky oblých kamenů nevidím vůbec nic. Do lovců však vjel blesk lovecké vášně a začali rychle organizovat hon. Do jejich plánů ale já vybavený těžkou fotografickou a filmovou technikou vůbec nezapadám. Medvěd při běhu dokáže i v těžkém terénu vyvinout rychlost odpovídající jízdě automobilu v městském provozu a přetíženému skútru by hravě uprchl. „Zůstaneš tady!“ zní tedy strohý vojenský rozkaz a lovci ujíždějí za budoucí kořistí.

Stojím tedy sám uprostřed bílého nic a kolem je nekonečná kamčatská divočina. Od severu se ženou sněhové mraky přinášející další sněhovou nadílku. Je naprosté ticho. Vnímám tlukot vlastního srdce a slyším svůj dech. Někam chodit nemá smysl, a tak se jen snažím odhadnout, kterým směrem asi může být základní tábor. Mezi mraky na chviličku vykukuje monumentální 4750 m vysoká činná sopka Ključevskaja. Vzpomínám na Sergejova slova při otázce, jestli se odtud dá dojít do nějaké vesnice. Odpověď byla rusky výmluvná: „Dá se dojít, dá, my to jednou zkoušeli. Čtyři dny jsme šli a došli.“ – „A co jste jedli ten týden na cestě?“ –„Nic, nebylo co jíst.“ – „Proč jste si nestřelili k jídlu medvěda, když je jich tady všude tolik?“ – „Medvědi se nejedí, mají nemocné maso.“ Jak čas plyne, začne mou myslí prosakovat myšlenka na všudypřítomné medvědy. Co budu dělat, když půjde nějaký kolem? V minulých dnech jsem byl proškolen, že bez kulovnice nemám chodit ani na záchod do pár metrů vzdálené latríny. Když náhodou po cestě potkám medvěda, mám střílet, ale ne do něj, nýbrž do vzduchu. On se prý lekne a mezitím mi někdo přiběhne pomoc. Říkal jsem si, jestli méďa opravdu počká, až lovci doběhnou. Jejich na první pohled trošičku směšné a nepochopitelné rady však měly jednoduchý a pravdivý základ.

Při mé neodborné a nejspíš adrenalinem ovlivněné střelbě by byl medvěd zřejmě pouze zraněn. Raněné zvíře by se pak stalo opravdu nebezpečným zabijákem. První bych to bezpochyby odnesl já, ale dohledání a dobití takového zvířete by bylo i pro profesionály velice riskantním počinem. V duchu jsem doufal, že nebudu mít příležitost si tuto poučku ověřit v praxi. Vybavili mě tehdy stařičkou dvouhlavňovkou a hrstí nábojů, které by sestřelily asi i letadlo. Rychlokurz spočíval v instrukci, kam se ty náboje strkají a jak se odjistí pojistka. To bylo vše. Páni lovci mi ale teď, v zápalu loveckého nadšení, zapomněli onu zbraň zanechat. Pár dalších nekonečných minut a medvědy vidím skoro všude. Vždyť tohle místo lovci vytipovali hlavně kvůli vysoké pravděpodobnosti střetu s medvědem, který se právě probral ze spánku a začal pátrat po potravě!

 Po chvilce je zvíře odborně staženo z kůže. Jeho maso je plné parazitů a hlístů. Už chápu, proč ho lovci nejedí.

Konec starého rváče

Náhle ticho prořízne zvuk vzdáleného výstřelu. V té vteřině mám hned dvě jistoty – že moji lovečtí přátelé medvěda dohonili a zřejmě i ulovili a že jsou hodně daleko. Než se na obzoru objevil spásonosný skútr, uběhla další hodina a půl. Uloveným zvířetem byl mohutný samec, kterého dělilo od úprku do údolí řeky Kirevny, kam by za ním střelci neměli šanci dojít, jen několik set metrů. Kulka jeho život ukončila okamžitě, pronikla do těla těsně za přední levou nohou a její energie roztříštila mohutné medvědí srdce. Lovci zvíře rychle odborným způsobem stáhli z kůže a tu i s hlavou přivázali ke sněžnému skútru. Já při jejich práci pochopil, proč není medvědí maso jedlé. Po zimě je medvěd doslova napěchován neuvěřitelným množstvím parazitů. Pod kůží se to hemžilo různými hlísty a červy.

Musel to být starý medvěd samotář, podle toho, jak měl opotřebované zuby. „Byl to pěkně ostrý rváč,“ říká uznale Sergej a ukazuje mi ránu na hlavě a zádech uloveného zvířete. Zranění jsou staršího data, s jasnými stopami postupující rozsáhlé infekce. „Tohle mu musel udělat jiný medvěd, možná napadená samice,“ dodává. Maso zůstává na místě, kde zvíře „zhaslo“. Poslouží jako potrava rosomákům a přísně chráněným kamčatským orlům. O největší část ostatků se pravděpodobně postarají jiní medvědi. Po návratu do základního tábora je trofej náležitě změřena a posbírané údaje jsou zaznamenány do protokolu CITES, který lovci zašlou do moskevské centrály. Nasolená kůže s vyvařenou lebkou nejprve poputuje do Petropavlovska Kamčatského, kde bude několik měsíců čekat na ruské doklady a doklady CITES, umožňující vývoz trofeje chráněného zvířete. Další slovo bude mít preparátor z domovské země lovce, který si lov zaplatil. Ten z trofeje zpět vymodeluje podobu zvířete, které se ještě před několika měsíci jako nepřemožitelný dravec pohybovalo drsnými končinami Kamčatského poloostrova.

Vyrovnané síly

Po rozpadu SSSR zanikly v těchto končinách veškeré průmyslové i polnohospodářské pokusy. Pole osázená podivně vyšlechtěnou zeleninou si vzala nazpět tundra a s nimi zmizely skoro všechny pracovní příležitosti. Zůstaly pouze rybářské, těžařské a vojenské aktivity. Původní sovětské lovecké kolchozy musely za SSSR plnit odvody ulovené zvěře a tím zabezpečovat přísun čerstvého masa pro obyvatele místních měst. Po zániku loveckých kolchozů se z „předsedů“ stali podnikatelé. Pronajali si od státu své revíry a zaměstnali původní podřízené na plný úvazek. Jedním z takovýchto bývalých lesních hospodářů je i majitel společnosti Utgard Viktor Rebrikov. Lovecká sezona na jím spravovaném území probíhá celý rok. K jeho hlavním klientům patří bohatí Rusové, ale velkou část tvoří také sportovní lovci z USA, pro které je cesta za železnou oponu vždy velikým dobrodružstvím.

V poslední době se zvyšuje zájem o lov na Kamčatce i mezi Evropany. Doba mezi střídajícími se turnusy návštěvníků je využívána k zásobování a k technické údržbě zázemí. Proto hlavní lovec pobývá v základním táboře minimálně tři měsíce, někdy i déle. Podle počtu klientů a náročnosti jejich programu je tým doplňován o pomocný personál, který tvoří rodinní příslušníci zaměstnanců. Lov je pro kamčatské obyvatele po celé generace přirozenou součástí života a umožňuje jim skromné živobytí v lůně drsné přírody. Já byl svědkem odlovu dvou kusů medvěda hnědého v místech, kde je tento živočich opravdu objektivně přemnožen a redukce počtu kusů pro tento divoký kraj nezpůsobuje žádné viditelné stopy. Lovec i zvíře měli přibližně stejné šance. Na straně medvědů stojí drsná příroda a lovci se mohou kdykoli stát kořistí. Viděl jsem na vlastní oči zdemolovaný sklad potravin, který v noci navštívil medvěd.

V době, kdy jsme spokojeně spali, si jeden nenechavec z našeho srubu odnesl kůži z uloveného soba vážící třicet kilo. Zažil jsem při soustředění na fotografování, že medvěd naprosto neslyšně kolem mě prošel ve vzdálenosti necelých deseti metrů, aniž jsem ho vůbec zpozoroval. Zanechal mi jen důkaz svého naprostého nezájmu o mou osobu: šňůru čerstvých stop vedoucích za mými zády… *


Medvěd hnědý kamčatský

Ursus arctos beringianus je jedním z největších poddruhů medvěda hnědého. Obývá Kamčatku, Mandžusko a Sachalin. Je to největší poddruh medvěda hnědého v Euroasii, dosahující délky 2,8 metru. Při vztyčení na zadních nohách může mít i přes tři metry. Na zimu upadá do nepravého zimního spánku (při oblevě se probouzí), před kterým musí dosáhnout hmotnosti i vyšší než 900 kg. Během listopadu až prosince ulehává na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo ve vlastnoručně vyhrabané jámě) a z hibernace se probouzí v únoru až dubnu.
Váha: samec 140–650 kg
Pohlavní dospělost: 4–6 let
Počet mláďat: 1–4
Stáří: až 50 let
Rychlost běhu: 48 km/h
Ochrana: od roku 2006 chráněn WWF před nelegálním lovem

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články