Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Matka jeruzalémských koček

102-000.jpg
Břetislav Tureček, Středa, 2. dubna 2008
Kočky, chudáci… A to si ještě chlapík támhle z toho baráku stěžuje, že je krmím. Já je ale krmit musím – vždyť to nikdo jiný nedělá, v popelnicích jsou jen hnusné odpadky.

Narazil jsem na ni na hranici mezi východním a západním Jeruzalémem, když zastavila poněkud nešťastně v křižovatce a s kyblíkem granulí vyběhla k popelnicím nakrmit houf zdivočelých koček. „Krmím denně více než 200 koček. Ale také jim ze svého platím sterilizaci, aby nebyly březí. Každá operace vyjde na 250 šekelů. Tedy 4700 šekelů měsíčně – celý můj plat jde na kočky,“ shrnuje cenu své vášně. Zhruba 22 500 korun.

To samozřejmě nemůžu nevidět zblízka, a tak jsem se s paní Marlene vydal na její pravidelnou vyjížďku. „Vidíš, kupuju jim klobásy a sušené žrádlo,“ říká mi, když usedám do jejího omláceného a poněkud zapáchajícího peugeota. Postupně zastavujeme na několika místech v židovských i arabských čtvrtích města – Marlene jich prý stihne za den objet třiadvacet. A kočky už na nás čekají, Marlene je ani nemusí moc svolávat svým „ts-ts-ts-ts“.

To ale není všechno. Zdá se, že kočky nahrazují v životě Marlene i její rodinu. Vždyť jich má doma 65. „Lidi nemají kočky rádi, mlátí je, zabíjejí, házejí do odpadu – proto jich mám doma tolik, zachraňuji je,“ vysvětluje. Z dalekého Česka se téma jeruzalémských koček může zdát okrajové. Kdo ale v tomto městě někdy byl, ví, že to není legrace.

Potvrzuje mi to i hlavní městský veterinář – doktor Zohar Dvorkin: „Odhadujeme, že koček žije v Jeruzalémě 20 až 30 tisíc.“ Město vede osvětu, aby občané udržovali čisto kolem popelnic, očkuje kočky proti vzteklině a organizuje jejich sterilizaci. Trochu se mi ale zdá, že doktoru Dvorkinovi dost leží na srdci i to, aby kolem koček nebylo moc rozruchu.

Marlene je ale praktik, který namísto teorie a oficiálních institucí sází na vlastní aktivitu. Ne všechno žrádlo naštěstí musí kočkám kupovat.

Spřízněné duše našla v jednom arabském řeznictví poblíž damašské brány. „Chodím sem denně. Teď uvidíš, kolik kuřat mi dají zadarmo!“ Marlene má strach, že až se jí zanedlouho přehoupne padesátka, nebude už mít na svou celoživotní vášeň sílu. Platí za ni ostatně už teď. „Lidi na mě někdy volají policajty.

Jenže když pak přijedou, nic mi nemůžou udělat. Krmením koček neporušuji žádné zákony,“ kroutí hlavou. Dcera italských přistěhovalců do Palestiny se ale řídí hlavně citem. „Jsem katolička, ale nevěřím v náboženství – jen v lidskou bytost, v dobré srdce. Už mě vyhodili z nemocnice Svatého Jana, a to jsem tam pracovala šest let, jen proto, že jsem krmila kočky. Teď chodím uklízet do domácností. Vždycky, když někam nastoupím, najdu tam kočky, začnu je krmit a oni mě za to vyhodí. Už třikrát mě vyhodili. Jsou to blázni, copak je něco špatného na krmení koček?“ Někomu by jako blázen mohla přijít samotná paní Marlene. Při sledování blízkovýchodní politiky si ale říkám, že se tady spíš ztratí. Ba co víc – v zemi sebevražedných teroristů, bourání vesnic a zabíjení nemluvňat může být takovýhle neškodný podivín balzámem na duši.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články