Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Martina Jurigová: Vsadila jsem na mužské ego

martina jurigová.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Čtvrtek, 12. ledna 2017
Autor fotografií: Lékaři bez hranic
Martina Jurigová zachraňovala s Lékaři bez hranic v Tanzanii lidi ohrožené epidemií cholery. Ve válkou rozvráceném Jemenu ošetřovala zraněné a pomáhala zavést systém na oddělení pohotovosti ve státní nemocnici. „Je to nenahraditelný způsob seberealizace,“ říká o práci v krizových zemích.

Kam byste ráda jela na další misi?

To nevím, ale dost často se v komunitě říká, že kdo nebyl na misi v jižním Súdánu, tak jako by s Lékaři bez hranic nepracoval. Slyšela jsem o tom místě spoustu hrozných příběhů, je to prostě ze všech hledisek velká výzva.

Byla výzva i vaše první cesta do Tanzanie?

Ano, o cestě do Tanzanie, do uprchlického tábora zasaženého epidemií cholery, jsem se dozvěděla dva dny předem. Moje vrchní sestra je naštěstí fanoušek Lékařů bez hranic a bez problémů mě pustila. Choleru se nám podařilo dostat rychle pod kontrolu, ale zjistili jsme, že je tam mnoho podvyživených dětí a že je potřeba ten problém řešit. Změnila se mi najednou náplň práce, místo působení i dorozumívací řeč. Uprchlíci se přestěhovali do jiného tábora, kde bylo asi 50 tisíc Konžanů a mise se proto změnila z anglicky na francouzsky mluvící. Já francouzsky neumím a dostala jsem na starost sestry, které mluvily jen francouzsky nebo svahilsky. Takže mi řekli „good luck“ a já se s tím musela nějak popasovat. Je fascinující, jak jsou díky entuziasmu i nemožné věci možné.

To asi člověk pochopí význam slova flexibilita…

Ano, to slovo se v Lékařích bez hranic skloňuje od chvíle, kdy u nich otevřete dveře.

Do válečného Jemenu jste jela už připravenější?

Měla jsem už zkušenosti z Tanzanie, ale samozřejmě práce tam byla v mnohém jiná. Až do poslední chvíle jsem nevěděla, co přesně bude mým úkolem, jaké jsou tam problémy. To mi řekli až během jednodenního mítinku v Ženevě, odkud jsem už přímo odlétala do Jemenu. Ve městě Ibb jsem dostala na starost 50 lidí na pohotovosti ve státní nemocnici. Měla jsem je řídit, nastavit jim podmínky, motivovat je. V Ženevě mi dali základní rady, fascikl materiálů a vyrazila jsem. Cesta na letiště nebyla úplně jednoduchá, popadl mě hrozný strach, jestli to všechno zvládnu.

Jaké to bylo, když jste do Jemenu přiletěla?

Přišlo mi to bizarní. Po příjezdu jsem se sešla s šéfem mise a večer, když jsem usínala, začalo bombardování. Šéfa, 55letého ostříleného chlápka, jsem sice znala asi jen hodinu, ale dost vážně jsem přemýšlela o tom, že si zabalím polštář a deku a půjdu prostě spát k němu. Nakonec jsem si řekla, že budu statečná. Ležela jsem v posteli a čekala, až to přejde. Hrozně jsem se bála a říkala jsem si, že jestli tohle bude každý den tři měsíce, tak se zblázním. Bombardování jsem naštěstí zažila jen jednou, právě hned tu první noc.

Víc než o život se Martina v Jemenu bála, zda vše zvládne.

Co s vámi tato zkušenost udělala?

Bydlela jsem v domě, kde měli Lékaři bez hranic kanceláře. Ráno jsem vstala a všude už byl cvrkot, všichni mě s úsměvem zdravili, ptali se, jak se mám, jak jsem se vyspala. Všichni byli neuvěřitelně milí. Říkala jsem jim, že jsem moc nespala, protože bylo bombardování. A oni na to: Jo, aha. Uvědomila jsem si, že pro ně je to už běžné, normální a že to musím zvládnout. Dost mi pomáhala komunikace s lidmi z domova. Bylo tam dobré internetové spojení a mohla jsem mluvit přes Skype nebo WhatsApp.

Jak daleko jste byla od frontové linie?

Nejblíž se bojovalo ve městě vzdáleném asi 60 kilometrů. Ale občas byla nějaká přestřelka i v našem městě.

A jak jste si poradila v práci? Vést 50 lidí v nefungující nemocnici, v zemi zmítané válkou, to není zrovna malý úkol.

Když jsem přijela, byla v nemocnici zrovna stávka sester. Nedalo se tam ani projít, všichni se dohadovali. Chaos tam byl naprosto běžný. Jemenci byli totiž zvyklí pohádat se o péči – kdo víc křičí, tak ji dostane. Nemocnice byla úplně přehlcená raněnými, které nám posílali z bojů. Nebyl tam vůbec žádný systém, chyběly dodávky léků. Z padesáti lidí, které jsem vedla, bylo 45 mužů, většinou starších než já. Zpočátku měli autoritativní přístup, navíc jsou hodně hrdí. Nebylo to jednoduché. Šéf mise mi poradil, ať využiji své ženskosti. Vsadila jsem tedy na mužské ego a dost se mi to vyplatilo. Takže jsem třeba říkala: Kluci, jste fakt dobří, ale když to budete dělat takhle, tak budete borci. A bylo úplně neuvěřitelné, jak to fungovalo.

Měla jste předtím zkušenost s řízením lidí?

Ne, občas v práci dělám vedoucí směny a to mám na starost asi osm lidí. To ale rozhodně nejsou velké manažerské dovednosti. Pomohly mi zkušenosti z Tanzanie a hodilo se mi i studium antropologie.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Být dostatečně trpělivá, vytrvat. Neustále jsem musela vyžadovat věci, které už jsem říkala milionkrát.

Jemen je arabská země – neměli muži problém s tím, že jim velí žena, navíc mladá?

Myslím si, že moje pozice byla díky tomu, že jsem žena, snazší. Muži totiž neměli tendence se mnou zápasit. Když tam přišel kolega, tak šlo o to, kdo má „větší koule“. Mně stačilo se usmát od ucha k uchu, říct jim, jací jsou borci, a bylo to. Na začátku jsem si ale autoritu musela trochu vydobýt. Když si ověřili, že trvám na tom, co řeknu, a že se taky umím o něco pohádat, už to bylo dobré. A když na mě třeba někdo zakřičel, místní se mě zastali a třeba ho vyvedli z nemocnice.

Podle vašeho vyprávění to vypadá, že mají Jemenci horkou krev…

Ano, jsou velmi temperamentní, když něco chtějí, hrozně křičí, rozhazují rukama.

Co jste se o Jemencích ještě dozvěděla?

V Jemenu je kultura respektu. To už mi říkali v Ženevě před odjezdem, že je tabu někoho zesměšnit. Nikdy nesmíte nikomu nic vytýkat na veřejnosti. Když někoho zesměšníte, stáváte se okamžitě jeho nepřítelem. Na to jsem si dávala pozor. Jinak jsou Jemenci velmi pohostinní, kolegové z nemocnice nás pořád zvali domů na oběd, večeři, ale my jsme nikam kvůli bezpečnosti nesměli. Nemocnici jsme museli opouštět v pět hodin, maximálně v půl šesté, protože už se stmívalo a bylo riziko únosů nebo náletů. Párkrát jsme je pozvali k nám do domu a s mnohými jsem dodnes v kontaktu přes sociální sítě.

Martina Jurigová při práci v nemocnici v Ibb v Jemenu

Do nemocnic, kde jsou Lékaři bez hranic, nesmí lidi se zbraněmi. Jak to v praxi funguje v zemi, kde je ozbrojený téměř každý?

To je pravidlo, ze kterého se neslevuje. Vždycky se o tom vyjednává předem se všemi stranami, mají i souřadnice našich nemocnic, aby na ně neútočily. Nechali jsme oplotit vchod, kde seděla hlídka a nikoho se zbraní nepustila dovnitř. Pokud měl někdo zbraň, musel ji opřít o ten plot. Na jiných misích, třeba v Afghánistánu, funguje šatna, kde lidé odkládají zbraně a dostanou lísteček. V Jemenu jsme šatnu na kalašnikovy ještě nezorganizovali.

A byli místní ochotní to respektovat?

Ano. Zažila jsem jen jednou, že asi sedmiletý dětský voják, který měl kalašnikov větší, než byl on sám, odmítl zbraň dát z ruky. Říkal, že by se tím stal ohroženým, slabším, cílem pro nepřítele. Nedalo se s tím nic dělat, dovnitř prostě nemohl. Lékaři bez hranic mají přísná bezpečnostní pravidla. Zažila jsem například, že se před nemocnicí strhla přestřelka a ozbrojenci vnikli dovnitř. My jsme zrovna s kolegou lékařem resuscitovali, ale podle pravidel jsme se museli jít rychle schovat do bezpečné místnosti, kde jsme se zavřeli, počkali, až se to přežene, a pak jsme zadním vchodem odejeli. Pacienta jsme museli nechat být a v jeho záchraně pokračovali místní kolegové. Máme přísná bezpečnostní pravidla, protože někdy může Lékařům bez hranic hrozit větší riziko, například únosu, než místním spolupracovníkům.

Na misi vyrážíte jako dobrovolník a máte kdykoli možnost ji opustit. Nastal moment, kdy jste si říkala, že chcete domů?

Někdy, ale zároveň jsem věděla, že tříměsíční mise je docela krátká. Navíc jsem si nikdy nepřišla ohrožená na životě. Spousta lidí si to představuje jako seriál M. A. S. H, kde pořád létají bomby. Jistě, zažila jsem tam divoké chvilky, ale většinu času jsem seděla s logistikem a řešila, kolik máme objednat dezinfekce, proč zase někdo ukradl léky, jak tomu zabránit, jak motivovat lidi… Bála jsem se spíš, jestli to zvládnu.

A obstála jste?

S tím, co jsme dokázali, jsem spokojená. Projekt pořád běží, a pokud to bezpečnost dovolí (ze severu země museli Lékaře bez hranic letos dvakrát evakuovat), bude pokračovat. Bavilo mě to, chápala jsem svoji práci jako podporu místním. Musíme jim vytvořit podmínky, aby vůbec mohli pracovat.

Lékaři bez hranic – vy máte hranici, za kterou nepůjdete?

Určitě. Pokud bych se cítila vyloženě ohrožená, tak bych rozhodně z mise odjela. Nemám masochistické tendence jako někteří mezinárodní spolupracovníci, kteří pracují do úmoru, jsou vyčerpaní, vyhořelí, a pořád to musejí dělat.

Jsou Lékaři bez hranic podle vás hrdinové dneška?

Hrdinu si představuji jako neohroženého borce a já jsem neohrožená rozhodně nebyla. V životě jsem se nebála tak, jako před cestou do Jemenu. Proto si jako hrdina nepřipadám. Navíc srdcem našeho projektu jsou místní lidé, nesou mnohem větší rizika než my. To oni žijí společně s rodinami v příšerných podmínkách.

Martina Jurigová (29)

Zdravotní sestra původem z Teplic. Vystudovala antropologii na FHS UK. S Lékaři bez hranic spolupracuje od roku 2015, kdy absolvovala svou první misi v uprchlickém táboře v Tanzanii. Letos strávila tři měsíce ve válkou zmítaném Jemenu. Miluje dobré víno, kávu, knihy a filmy Pedra Almodóvara. Pracuje na Klinice anesteziologie a resuscitace ve FN Královské Vinohrady v Praze.

.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články