Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Martin Bandžák: „Fotit kvůli senzaci? To ne...“

78-1.jpg
Veronika Valtrová, Pondělí, 27. února 2012
Zachytit Martina Bandžáka v Evropě je těžké, v Bratislavě nebo v Praze pak prakticky nemožné. Své práci se věnuje skutečně na sto procent, a tak většinu roku tráví v Kambodži nebo v Africe. Poodhalil zákulisí činnosti humanitární organizace Magna Děti v tísni, kterou spoluzaložil, a úskalí, kterým pracovníci musí denně čelit při snaze pomoci.

Kdy se z fotografa stal humanitární pracovník?

Dokumentární fotografie mě před deseti lety zavedla do Kambodže, kde se dnes vyskytuju nejčastěji. Pomocí fotografie jsem se mohl dostat a stále dostávám do různých projektů a vyhrocených situací. Fotil jsem pro humanitární organizace rozličná sociální témata, lidi nakažené HIV/AIDS, následky přírodních katastrof… Založili jsme tedy na Slovensku humanitární organizaci Magna Děti v tísni, která v současné době zaštiťuje projekty se zdravotnickým zaměřením, zejména projekty pro HIV pozitivní, podvyživené a na primární lékařskou péči. Dnes funguje i pobočka v České republice. Nejdéle působíme právě v Kambodži.

K jakému posunu za léta vaší činnosti třeba konkrétně v Kambodži došlo?

Když jsme sem před osmi lety přišli, HIV tu vůbec nebylo monitorované, jako by „neexistovalo“. Nebyli tu lékaři, kteří by věděli, s čím mají co do činění, neexistovala léčba, léky, funkční systém testování a odhalování nakažených, úmrtnost tu byla enormní. A to nás vyprovokovalo k akci. Pomalu se rozjížděly projekty zaměřené na dospělé, ale nikdo neléčil děti, takže jsme se soustředili na ně. Od té doby se hodně změnilo. Kromě toho, že provozujeme dva sirotčince, zajišťujeme léčbu potřebným. V současné době léčíme více než 600 dětí.

Jsou rozdíly ve vaší činnosti v Africe a Asii? Liší se přístup tamních obyvatel, jimž je pomoc určena?

Je to hodně individuální a nemůžu soudy o žádném etniku paušalizovat. Velmi záleží na projektu, který se uskutečňuje, a na lidech, kteří ho vedou. Naším cílem není jen poskytnout lékařskou péči, ale vytvořit účinný systém, který tu po nás zůstane. Nejde jen přijít do země na delší či kratší dobu, zajistit materiální pomoc a další vývoj ignorovat. Vybudovat účinný systém trvá roky. Jsou to léta práce, na níž se lidé zvenčí střídají, ale lokální personál zůstává. „Vyučili“ jsme lékaře, kteří dělali vrátné, protože to bylo lépe placené. Dnes se věnují tomu, co vystudovali, a pomáhají nám. Publikují v odborných časopisech, chodí na konference a předávají svoje zkušenosti dále. Naše činnost není postavená na odevzdávání prostředků. Všechny prostředky, které se dostanou k nám, předáme těm, kterým jsou od začátku určeny.

Dotkla se ekonomická krize vaší činnosti?

Ano, pociťujeme to ve velkém. Něco jiného jsou totiž sbírky v rámci živelní katastrofy, kam lidé na apel médií jednorázově přispějí. Naše projekty jsou postaveny na dlouhodobé spolupráci. Zájem veřejnosti o problematiku HIV je ale velmi kolísavý a momentálně se k nám lidé spíš staví zády. Toto je i problém podvýživy v severovýchodní Africe. Neřešíme potravinovou pomoc, ale následky sucha a hladu – extrémní podvýživu a hladomory. A na to se v současnosti získávají prostředky velmi těžko.

Jaké jsou vaše kroky v případě, že se rozjetého projektu dotkne nedostatek financí?

Operujeme s ročními rozpočty, takže projekty jsou po určitou dobu zajištěny. Naše vize jsou dlouhodobé, takže tomu přizpůsobujeme rozpočet. Naštěstí jsme nemuseli zatím žádný projekt ukončit kvůli nedostatku financí. Některé projekty se blíží ke konci, ale to je spíše proto, že činnost předáme místním autoritám, takže projekt bude pokračovat bez nás.

Vaše práce si žádá spoustu času, máte vůbec čas na svoji rodinu?

Nedostatek času je daň za tuhle práci, s rodinou ze Slovenska se vídám minimálně. Ale dalo by se říci, že víc doma se cítím tady v Kambodži. Na Slovensku bych už nedokázal spokojeně žít. Vlastně si čím dál méně dokážu představit, že bych žil v Evropě. Ale to souvisí s tím, co dělám, a že je téhle činnosti lepší se věnovat osobně a v terénu. Neznamená to ale, že bych byl někde v lese odstřižený od světa.

Než jsem vás zastihla v Asii, cestoval jste po Africe. Jak funguje kombinace dvou povolání v praxi?

Některé moje cesty jsou vysloveně fotografické, některé jsou projektové, další se prolínají. Nepracuju na zakázku. Mám dlouhodobě rozdělané fotografické projekty, které financuju z vlastních zdrojů nebo grantů. Držím se svých témat a díky své působnosti v humanitární organizaci se můžu dostat na řadu jinak těžko dostupných míst.

Série snímků dokumentujících hladomor v Keni je velmi silná. Co je vaším hnacím motorem, že můžete znovu a znovu „čelit“ těmto obrazům?

Nebyl mi lhostejný způsob, jakým k určitým problémům některé organizace nebo místní struktury přistupovaly, proto vznikla Magna Děti v tísni. Takže jsem si vlastně problém konfrontace s tvrdou realitou vyřešil tím, že za mnou stojí organizace, která skutečně pomáhá. Nemůžeme samozřejmě pomoci všem.

V současné době se nadace Magna věnuje i pomocihladovějícím v Africkém rohu.

Na jaké problémy nejčastěji narážíte?

Zklamání při této činnosti většinou přichází v terénu při srážce s byrokracií. Smlouvy, dohody s místními strukturami, denně s někým řešíte papíry. Ne všichni lékaři, zdravotnický nebo administrativní personál jsou nápomocní. A všechno trvá strašně dlouho. Zklamání ze zmařeného úsilí pak není jen moje, ale i mých kolegů a také pacientů. Musíte to prostě překonat a jít dál. Někdy je to otázka dlouhých měsíců, než nás přijmou. Dohadování se o podmínkách, porušování a neplnění smluv ze strany místních struktur také velmi ztěžuje práci našim týmům v terénu a je velmi frustrující. Ale pacienti nám pořád vracejí chuť a energii něco dělat. Práce přímo v terénu prostě má tyto nevýhody, na druhou stranu hned vidíte, kam pomoc jde, že je takhle nejefektivnější a že můžete sledovat vývoj.

Setkali jste se s odmítnutím pomoci?

Třeba v Africe naši pomoc nejednou odmítli HIV nakažení muži, kteří nechtějí přiznat, že jsou nemocní. Na jihu Keni provozujeme nemocnici pro HIV pozitivní a stane se třeba, že přijde nakažený Masaj z Tanzanie a má s sebou několik žen, všechny jsou těhotné. Jsou samozřejmě kvůli němu nakažené a on přitom odmítá status pozitivního přijmout a léčit se. A neodmítá léčbu jen pro sebe, nedovolí ji ani těm ženám, takže jim nemůžeme pomoct a zajistit, aby se narodilo zdravé dítě. Naštěstí se to nestává tak často. Na práci v terénu je proto velmi důležité mít vyškolený tým lidí, kteří dobře zvládají komunikaci s místními. Také je nutné vytvářet projekty tak, aby se přizpůsobily dané oblasti a kultuře. A to nelze zajistit z Prahy nebo Bratislavy, ale až po několika měsících, někdy i letech, v dané oblasti.

Kterého projektu si hodně ceníte?

Máme jeden projekt v Kambodži zaměřený na HIV pozitivní děti, speciálně jde o zastavení přenosu viru z matky na dítě. Přes 96 procent dětí, jejichž matky se na nás obrátí, se narodí HIV negativní. Dobré na projektu je, že se nám jej podařilo úspěšně aplikovat i v jiných krajinách. Je skvělé dítěti bez ohledu na jeho národnost umožnit lepší start do života. Staráme se o děti, které nikdy nejedly, ne dva nebo tři měsíce, ale které se nikdy za svůj život normálně nenajedly a jsou zcela bezvládné. Naše projekty zajišťují terapeutickou výživu, která je za dva měsíce schopná je postavit na nohy. Za velmi málo peněz je možné zachránit lidský život, deset haléřů zabezpečí pro dítě dvě jídla na den, 35 eur stačí na dvouměsíční léčbu dítěte, které v deseti letech váží sedm kilo. To jsou podle mě dobře investované peníze.

Za své fotografie jste v roce 2010 dostal hlavní cenu v Czech Press Photo a v roce 2011 jste byl třetí v kategorii Reportáž . Znamenalo pro vás ocenění profesní posun?

Cena mě potěšila, vážím si jí, ale zatím to nemá moc člověka zásadně posunout dál. Dál fotografuju co předtím, dále se vzdělávám, snažím se být lepší. Ocenění ale upozornilo na Magna Děti v tísni.

Zřídka publikujete barevné fotografie – proč?

Osmdesát procent mých fotek je černobílých, mám pocit, že se tak jednodušeji dá vyjádřit, co fotkou chci říct. Barva někdy odláká od momentu a výrazu fotky.

Máte hranice, které byste při fotografování nepřekročil?

Jedna věc je fotografii pořídit, druhá zveřejnit. Záleží na kontextu. Dokumentární fotograf pořizuje svědectví. Souhlasím s názorem, že zachytit je možné všechno. Ale další věc je, kdy a při jaké příležitosti fotku uveřejnit. Fotit za účelem senzace? To ne… Ale použít fotku s nějakým vyšším cílem – proč ne.

Dochází při této nelehké práci i na humorné momenty?

Kambodžané hluboce věří na duchy. Jednou jsme kvůli tomu dokonce museli stěhovat děti z jednoho sirotčince do druhého, aby se mohly místnosti od duchů vyčistit. V nemocnicích, kde je prý duchů spousta, byl někdy problém hlavně v noci, místní sestřičky nechtěly pracovat. Takže my tady v Kambodži prostě věříme na duchy…


77_1_jpg_4f4b43852a.jpg

Martin Bandžák (1975)

Narodil se v Bratislavě, dětství však strávil se svými rodičilékaři v Zambii. Střední školu vystudoval na Slovensku, avšak před dokončením žurnalistiky dal přednost fotografování. Dokumentuje zejména život obyvatel zemí třetího světa. V roce 2001 se stal spoluzakladatelem humanitární organizace Magna Děti v tísni a je jejím výkonným ředitelem. Je držitelem hlavní ceny Czech Press Photo 2010 – fotografie dívky zraněné při zemětřesení na Haiti obdržela titul Fotografie roku. Střídavě pobývá a v Asii a v Africe. Magna Děti v tísni se zaměřuje na zajišťování lékařské péče dětským pacientům s HIV/AIDS a zabezpečuje terapii pro sirotky a děti ulice v Kambodži, Keni, Vietnamu, Kongu, na Haiti a v Nikaragui. www.magnadetivtisni.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články