Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Marta Nováková: V gulagu s Anetou Langerovou

49martanovakova2.jpg
Autor článku: Marie Frajtová, Čtvrtek, 8. října 2015
Autor fotografií: Alexandr Platz a archiv M. Novákové
Právě dotočila film o sovětské básnířce Anně Barkovové, vězněné 22 let ve stalinských lágrech a ve vyhnanství. Do hlavní role obsadila vcelku překvapivě zpěvačku Anetu Langerovou – a svého rozhodnutí nelituje. Marta Nováková je vystudovaná režisérka a rusistka, do svého milovaného Ruska ale momentálně nesmí.

Máte za sebou dvě expedice po stalinských lágrech. Vy jste natočila film s lágrovou tematikou, kolegové vytvořili on-line model „zmizelých“ táborů. Jak vaše spolupráce začala?

Oslovil mě Štěpán Černoušek, velký milovník železnice v jedné osobě. Dali jsme dohromady první expedici, založili jsme sdružení gulag. cz (dnes Archipelag) a vyjeli vlakem na Sibiř hledat pracovní tábory a polorozpadlou, mizející tzv. Mrtvou trať. To je Stalinova železnice na severu Ruska, kterou stavěli právě vězňové gulagu. Tehdy, v roce 2009, jsem si ještě myslela, že bych film 8 hlav šílenství mohla točit tam, ale to pak z mnoha – především politických a finančních – důvodů padlo. Ale alespoň jsem zažila, jak drsné to tam je, jaké je být neustále obklopený mračnem komárů a zažívat nepohodu.

Komáry prý dozorci v gulagu používali i k mučení lidí…

Ano, když se někdo pokusil o útěk, přivázali ho ke stromu a nechali ho ubodat komáry. Ten člověk buď omdlel, nebo zešílel. Dělalo se to pro výstrahu ostatním vězňům. My jsme nosili celou dobu takzvané nakomárníky, klobouky se síťkou. I když bylo teplo, museli jsme mít dlouhé rukávy, nohavice a na rukou rukavice. Když jsme v roce 2011 podnikli ještě zimní expedici, pocítili jsme i ty strašlivé mrazy. Bylo minus 30, což zdaleka není nejhorší mráz a my navíc měli současnou kvalitní výbavu. Vězni tam běžně pobývali v minus 50 a byli v hadrech. I když, minus 50 už byl extrém a nešlo se do práce. Ale minus 49,5 stupně Celsia, to prý ještě šlo – a pracovalo se.

Právě jste dotočila film o Anně Barkovové, sovětské básnířce vězněné dvaadvacet let. Jak jste se o ní dozvěděla?

Napadlo mě to už kdysi při návštěvě Soloveckých ostrovů, kdy jsem si kladla otázku, jak bych se do těch míst mohla opět vrátit. Pak jsem na Filozofické fakultě objevila diplomovou práci Radky Bzonkové (dnes Rubiliny) o ženské lágrové tvorbě. První část byla vynikající, popisovala nejrůznější mnemotechnické pomůcky pro zapamatování básní. Druhá část byla o jakési básnířce, literárněvědný text, vůbec jsem tomu nerozuměla, nějaká Anna Barkovová. Jenomže pak mi Radka převyprávěla básnířčin šílený osud a bylo rozhodnuto. Takže ne tvorba, ale absurdní životní kotrmelce byly mi inspirací. Ale už jsem si našla cestu i k těm básním.

On je osud Barkovové v podstatě dost typický: nejprve opěvovala revoluci, pak se znelíbila politbyru a skončila v gulagu. Je to tak?

Ano, ale pozor, Barkovová nikdy nebyla prostalinská, komunistická. Byla to revolucionářka typu Majakovského nebo Jesenina. Vnímala revoluci jako šanci na změnu. Svrhnout to staré z piedestalu a nastolit nové! Zároveň však měla v básních Ježíše Krista a podobně. Vedle sebe koexistovala klasická vzdělanost s tématy, která přinášela nová doba.

Aneta Langerová dlouho nechtěla roli přijmout, nakonec se s ní ale zcela sžila.

Jak kariéra Anny Barkovové začala?

Všiml si jí Anatolij Lunačarský, tehdejší ministr kultury, přesněji národní komisař pro osvětu a kulturu. Potkali se v provinčním městečku Ivanovo na severu od Moskvy, kterému se říkalo „rudý Manchester“ podle toho, že to bylo průmyslové město se spoustou továren a dělníků. Anna tehdy pracovala v redakci místních novin Rabočij kraj, Dělnický kraj. Lunačarský ji pak pozval do Kremlu, aby mu dělala sekretářku. Tam se s ní seznámila taky Naděžda Krupská a díky ní se Barkovová velmi rychle uchytila v Pravdě. Ale stejně tak brzy skončila. Tím, že byla velmi přímá, říkala, co si myslí, a byla přesvědčená o své genialitě, si rychle nadělala spoustu nepřátel. Vlastně je s podivem, že ji zavřeli až roku 1934.

Barkovová byla lesba, měla s tím problémy?

Ona to neskrývala, všichni to věděli. A atmosféra Moskvy ve 20. letech byla podobně liberální jako třeba v avantgardním Berlíně. Výjimkou nebyly manželské trojúhelníky, společnost byla nesmírně otevřená a také v té době začala naplňovat jakési utopické představy o tom, že klasická rodina je zastaralá a nepotřebná, že v moderní společnosti budou děti vychovávány v ústavech, zatímco rodiče budou pracovat pro blaho Sovětského svazu. Ze společnosti se měla stát masa, uvědomělý kolektiv.

Co s ní tedy bylo po vyhazovu z Kremlu?

Všelijak se protloukala, psala nejrůznější články do novin a recenze, ale otiskovali jí to méně a méně. Zatkli ji v první vlně čistek po smrti Kirova, což byla předzvěst toho velkého teroru z let 1937 a 1938.

Kolik let jí bylo?

Třiatřicet. Je tam jeden velice silný moment. Našel se dopis, který psala tehdejšímu ministru vnitra Jagodovi, kde se přiznává k tomu, že vedla kontrarevoluční řeči, ale v úzkém kruhu přátel, že tím nemínila Sovětskému svazu způsobit újmu. Dopis ukončila slovy, že vzhledem k jejímu zdraví a nepraktičnosti by pro ni byl pobyt v lágru zničující. Doslova píše: Žádám proto o trest nejvyšší.

Požádala o trest smrti?

Ano. To je něco, co si člověk dovede stěží představit. Co to bylo za povahu, že? Byla v tom jakási drzost a přímost i vědomí svých limitů. Ten dopis se našel a bylo na něm Jagodovou rukou napsáno: Neposílat daleko. Takže ji poslali do Kazachstánu, což je sakra daleko.

Jak to zvládala?

Naštěstí nemusela na těžkou práci, byla velice nemocná, měla astma. V jednom z lágrů pracovala v kulturně-výchovné části, což znamenalo, že měla na starosti nástěnky, psala hesla a podobně. Největší výhoda byla, že se dostala k papíru a mohla psát, což byla v lágru věc nevídaná. Ale byla vězeň, který se podílí na správě lágru, tzv. pridurok. Vězněná milenka Borise Pasternaka Olga Ivinskaja se o Anně Barkovové velmi nelichotivě vyjádřila, že to bylo věčně zamračené, nepříjemné, nehezké a zlé stvoření. Teprve když zjistila, jaký má za sebou osud, své mínění změnila.

Byla vězněná strašných dvaadvacet let, to je dost i na Sovětský svaz.

Je to tak. Během těch dvaadvaceti let byla dvakrát propuštěna, ale vždy ji opět brzy zatkli. Pár posledních let strávila v Moskvě, kde sehnala malý pokojík. Okno bylo zamřížované a vedlo do dvora, takže si opět připadala jako v lágru. Přátelé jí pořídili malou ledničku, ale ona ji nikdy nezapnula a používala ji jako knihovnu.

Režisérka herečce často předehrávala svou představu scény.

Jak dlouho jste film připravovala?

Od roku 2008. Nejdřív jsem doufala, že budu točit v Rusku, dokonce jsem pro hlavní roli oslovila v Rusku velmi populární zpěvačku Zemfiru, která ale odpověděla, že se bude držet toho, co umí, tedy zpěvu. Točit se začalo až v roce 2013, protože jsme zdlouhavě sháněli peníze. A nakonec to nebylo v Rusku, ale v Lešeticích v lágru Vojna.

Máte nějakou odezvu z ruské strany?

Mezi svými přáteli mám odezvu velmi kladnou, dokonce když jsme vybírali peníze na HIT HITU, pomohlo nám mnoho Rusů. Ti jsou nadšení jen z toho, že nějaká Češka objevila básnířku, která nebyla pořádně objevená doposud ani v Rusku. Oficiální koprodukce nám ale nevyšla a ani jsme to moc nečekali. Film o lesbické básnířce vězněné v lágrech, to skutečně není téma, které by chtěli za současné politické situace podporovat. I když, stále víc a víc si myslím, že film není tak úplně o Anně Barkovové jako spíše o lásce, tvorbě a o svobodě! A toho se v Rusku bojí asi ještě víc než homosexuality a pátrání po vlastní minulosti.

Hlavní roli nakonec dostala Aneta Langerová, jak se jako herečka osvědčila?

Fantasticky. Od počátku jsem si říkala, že nechci herečku, ale někoho, kdo přichází do kontaktu s tvorbou víc než jen jako interpret. Poohlížela jsem se spíš směrem k spisovatelkám, tanečnicím, výtvarnicím. Anetu jsem zavrhla hned, když mi ji někdo doporučil. Ale oslovila jsem ji, aby nám nazpívala lágrovou píseň. Sešly jsme se a po tom setkání jsem to úplně přehodnotila. Nabídla jsem jí roli, ale ona dlouho odolávala.

Nevěřila si?

Bála se a nevěřila si, na druhou stranu ji to velmi lákalo. Trvalo několik let, než jsem ji zlomila. Nakonec nás všechny překvapila, dokázala hrát i nehrát, uměla sama sebe korigovat, poznala, kdy se jí něco nepovedlo. My jsme velmi tvrdě zkoušely, natáčely se na telefony a analyzovaly to. Často jsem jí předehrávala, předříkávala repliky. Tahle metoda se nám osvědčila. Já mám dost přesnou představu, co po hercích chci. Aneta zvládá všechny polohy – od naštvané, depresivní po komického diblíka. Je skutečně dobrá.

Vy máte v současnosti v Rusku stopku, čím jste si to vysloužila?

Byla to banalita, evidentně záminka nás dostat z Ruska. Točili jsme dokument o přeživších a rodinných příslušnících po teroristickém útoku v Beslanu. Natáčeli jsme s paní, která zásah policie neustále zpochybňuje, kritizuje Putina a dožaduje se spravedlnosti ve Štrasburku. Ta je v politické nemilosti a žije pod drobnohledem policie. Takže jsme okamžitě začali být sledováni i my. Pak jsme udělali nerozvážnou věc: jeli jsme na piknik do přírody do míst, kam zvou všichni turističtí průvodci, ale je to pohraničí mezi Ruskem, resp. Severní Osetií a Jižní Osetií, kterou si přivlastnili Rusové, když vpadli do Gruzie. Na některá místa se tam nesmí, ale nikde nejsou označená. A my jsme se na nich ocitli. Okamžitě nás zatkli. Normálně by nás zatkla milice a vyřešilo by se to na služebně u kvasu. Po nás šla ale FSB, a tak to nabralo rychlý spád: ihned soud, ihned pokuta a vyhoštění na pět let.

Jak je to dlouho?

Už rok. Takže se za čtyři roky těším do Ruska!


Marta Nováková (40)

  • Narodila se ve Slavičíně. Po maturitě na gymnáziu v Kyjově absolvovala Filmovou školu ve Zlíně povídkou podle A. P. Čechova Spát a spát.
  • Rok pracovala jako odborná asistentka na téže škole.
  • Vystudovala FAMU v Praze a rusistiku na FF UK, absolvovala půlroční stáž na moskevské filmové akademii VGIK.
  • Natočila několik krátkých filmů a celovečerní snímek Marta s Petrou Špalkovou v hlavní roli.
  • Právě dokončuje film 8 hlav šílenství, který by měl jít do kin v roce 2016.
  • Zároveň připravuje třídílný dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu pro Českou televizi.
Marta Nováková
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články