Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Marema - Kraj jen pro otrlé?

092-000.jpg
Miroslav Čapek, Čtvrtek, 27. listopadu 2008
Po celá staletí bývala Marema místem, kam se vydávali jen ti nejotrlejší. Země dobrodruhů a psanců. Močály, bažiny, obrovské plochy zarostlé rákosím, ale především komáři a malárie.

Dlouholetý zápas s přírodou trval řadu let. Na odvodňovací práce a vysoušení bažin sem byli lidé posíláni za trest nebo si sem přicházeli trochu přivydělat ti, kteří jinde neměli šanci o práci zavadit. Maremu se v podstatě podařilo zkultivovat až za Mussoliniho. Pořád ale patří k nejméně zalidněným oblastem Toskánska.

Z okolních kopců se do údolí dívá několik vesnic. Sem se kdysi uchýlili lidé, když dole řádila malárie. Právě v jedné takové vesnici žije už několik let má kamarádka Tereza. Celá vesnice je vlastně shlukem všelijak propletených kamenných domů a kromě věžních hodin, které dávno nejdou, tu na první pohled nic zajímavého není. Sedíme s Terezou na terase a pod námi se doširoka rozlévá maremská nížina. Dozvídám se, že ve vesnici žije zhruba pět set obyvatel. Dva bary, jeden kostel, jedna škola.

Na pergole se nad našimi hlavami předvádí Terezina kočka Kleopatra. Jsme zvědaví, jak se zatváří, až spadne, ale Kleo je šikovná, přeskočí na vedlejší zídku a zmizí u sousedů.

My se vydáváme na oslavu MDŽ. Je totiž zrovna 8. března. V Itálii, na rozdíl od nás, je tento svátek pořád ještě velmi populární. Ženy už dostaly od svých manželů zářivě žluté kvítky mimózy a teď je jim v mezích zákona povoleno mírné povyražení.

Jde ostatně o jediný den v roce, kdy mají v barech a restauracích nad muži navrch. V Itálii je žena pořád ještě respektována především jako matka, takže se sluší, aby seděla spíš doma než na barové stoličce.

Oslava, které jsme se zúčastnili, má tradiční průběh. Především je to dobrá večeře a tancovačka.

Protože nás druhý den čeká brzké vstávání, odcházíme kolem půlnoci. Většina přítomných ale zůstává. Démonický Claudio neúnavně chrlí jednu odrhovačku za druhou a navíc je v průběhu noci očekáváno vystoupení jakéhosi potulného striptéra.

Stařec, moře a žádné ryby

Ráno míříme k moři. Městečko Castiglione se během prázdnin mění v přecpané letovisko, kde nemáte šanci zaparkovat. Teď na jaře tu je ale klid. Na návrší hlídají město ruiny kdysi nejspíš velmi dobře opevněného hradu. Přístav v Castiglione měl pro Maremu totiž vždycky značný význam. V dobách, kdy cesty po souši neexistovaly nebo nebyly dostatečně bezpečné, obstarával často jediné spojení s okolním světem.

Prezident přístavu nám slíbil, že nás dostane na některou z rybářských lodí. Mimochodem zdá se, že v Itálii je skoro každý člověk prezidentem něčeho nebo se tak alespoň tváří.

Naneštěstí se velmi brzy ukáže, že ani prezidentské pravomoci v tomto případě nejsou moc platné. Jediná loď, která by přicházela v úvahu, patří Neapolitánům, kteří dělají všechno proto, aby nás na palubu vzít nemuseli. Prezident míní, že hlavním důvodem je asi to, že jejich způsob lovu není zcela v souladu se zákony, a že by nám to vlastně ani moc nedoporučoval, protože Neapolitáni jsou prohnaní, na peníze a tak všelijak. Ať je to, jak chce, loď vyloží ryby a nakonec odplouvá bez nás. My musíme vzít zavděk chlapíkem, jehož způsob lovu sice legální je, ale zbohatnout se na něm asi nedá. Na první pohled se trochu podobá Hemingwayovi. Sedí na malé skládací židličce a před sebou má na dlouhé tyči čtverhrannou síť. Chvíli ji vždycky nechá potopenou a pak ji rychle vytáhne. Samozřejmě že v ní nic není. Směje se a říká, že všechno je v rukou Fortuny. Snaží se nás přesvědčit, že tu kolikrát dostane i docela pěkné macky, ovšem důkazy chybějí. Po několikerém vytažení síť stále zeje smutnou prázdnotou.

Abychom si spravili chuť, odvádí mě Tereza do nedaleké restaurace proslulé výtečnými těstovinami. Těstoviny se v Toskánsku, ostatně jako v celé Itálii, berou velmi vážně a konzumují se obvykle jako první chod. Doma i v některých restauracích se většinou nekupují hotové, ale dělají se poctivě postaru z domácího těsta.

Za ostražité pozornosti místních kuchařů se snažím něčemu se přiučit. Zdá se, že jsem obstál, neboť mi je nakonec dovoleno vyhotovit několik dlouhých placatých nudlí.

Na zdraví!

K jídlu patří v Toskánsku samozřejmě víno. Nejznámější je světově proslulé Chianti (čti kjanty). Pěstuje se na prosluněných svazích mezi Florencií a Sienou. Dobré víno se ale najde i na jihu v Maremě. Vinice tu nejsou staré.

Na rozdíl třeba právě od kraje Chianti se tu vinařstvím zabývají spíš malovýrobci. Je to případ i vinice Cacciagrande (čti kačagrande), kde vládne Bruno Tuccio. Dům i půdu zdědil po otci, který ovšem víno nepěstoval. Bruno tedy začínal v podstatě od nuly. Je typickým příkladem mladých vinařů, kteří se nebojí experimentovat. Zdaleka se neomezuje jenom na odrůdu sangiovese, která převažuje ve většině toskánských tradičních vín, ale zkouší i druhy z Francie nebo z Jižní Ameriky.

Běžné víno, jak říká Bruno, tedy to levnější, stojí v obrovských pestrobarevných tancích, v hale za domem. To lepší pak stáčí do barrikových sudů (dubové sudy o objemu 225 litrů). I když nemá sklep v pravém slova smyslu, snaží se, aby víno zrálo při konstantní teplotě a aby byla místnost situována na sever. Vysvětluje nám, že jednu část nechává odležet čtyři měsíce a tu druhou, která pak už opravdu stojí zato, čtrnáct měsíců. Momentálně má Bruno ve skladě tři druhy červeného a jeden druh bílého. Loni byl prý nejlepší Merlot a Cabernet.

Zážitek úplně jiného druhu nabízí Rocca di Frassinello (čti roka dy frasinelo). Ještě do roku 2000 patřily zdejší stráně jenom ovcím a několika svraštělým olivovníkům. V roce 2001 byly založeny první vinice a pak už běželo všechno jako po másle. Již v roce 2004 zažila Rocca di Frassinello první opravdové vinobraní.

Za tímto malým zázrakem stojí Paolo Panerai, povoláním žurnalista, ale také vinař, který se domluvil se svým starým známým z Janova, světoznámým architektem Renzem Pianem. Novému vinařskému podniku už tak v podstatě nic nestálo v cestě. Pokud si honem nemůžete vzpomenout na jiné projekty Renza Piana, pro představu postačí určitě jeden za všechny – Centre Pompidou v Paříži.

Na prostorném nádvoří nám Massimo Casagrande ukazuje vysokou cihlově červenou věž, středověký symbol toskánské krajiny, na jejímž vrcholu je umístěna soustava zrcadel. Po přesném nastavení budou po celý den odrážet sluneční paprsky do rozlehlé podzemní galerie.

Obří sklep je pýchou celé vinice. Prostor bez jediného podpůrného sloupu měří 50×50 metrů a víno tady odpočívá ve dvou tisících pěti stech sudech z francouzského dubu. Zážitek, obzvláště pro milovníky vína, je to naprosto kouzelný a vyjádřit ho slovy prostě nejde.

Kovbojové, sedláci a problémy

Znovu se vracíme na pobřeží. Jsme teď v nejjižnějším cípu Maremy. Po včerejší bouřce se nebe vyčistilo, ale moře pořád hučí tak, že není slyšet vlastního slova.

Tady se ráz krajiny během posledních staletí nijak zásadně nezměnil. Trnité, v podstatě neprostupné křoviny se střídají s idylickými piniovými háji, které čas od času křižují vodní kanály. Ještě pořád jsou tu k vidění stáda polodivokých koní a typických maremských krav s dlouhými, nebezpečně zahnutými rohy.

Trochu se podobají africkým buvolům a dělají se z nich naprosto nedostižné florentinské bifteky.

Na jedné z farem nám s pýchou předvádí své jezdecké dovednosti starý buterro – honák na způsob amerického kovboje. Na sobě má sto let starý úbor a pod sebou silného maremského koně, který podle jeho slov vydrží cokoli. Něco na tom bude. Kůň poslouchá na slovo. Bez odmlouvání chodí dokonce i pozpátku.

Vypadá to všechno tak trochu jako ve skanzenu, takže se nenápadně vytrácíme a vydáváme se o pár kilometrů dál, kde, jak Tereza slibuje, už uvidíme skutečné sedláky.

Za chvilku již pijeme kafe a silnou grapu na rodinné farmě Fabrici Ruggera. Podobných statků, jako je tento, ale i osudů je kolem spousta. V padesátých a šedesátých letech minulého století rozdávala vláda čerstvě vysušenou maremskou půdu vlastně za babku. V té době tady vyrostly první zemědělské usedlosti a Marema začala konečně ožívat.

Že by pohádka s dobrým koncem? Jak se to vezme. Dřív nebyli sedláci pro banky seriózními partnery. Dnes by jim bankovní domy ochotně půjčily, jenže farmáři zase naopak nemají na splácení dluhů, protože jejich produkty nikdo nechce. Vytváří se tak klasický začarovaný kruh.

V supermarketech jsou plné regály levných dovezených potravin a krávy nebo ovce z Maremy se tak pomalu, ale jistě stávají luxusem.

Smrduté lázně

Ještě před několika lety tato rodina chovala až tři stovky ovcí. Prodávali maso i vlnu. Pak továrnu na zpracování vlny zavřeli a klesla i poptávka po masu. Z velkého stáda zbyla sotva třetina. Ovce už teď jsou spíš věcí zvyku než životní nezbytností. O velkých ziscích nemůže být ani řeč. Ruggero říká, že je teď má už hlavně proto, aby mu spásaly trávu na pozemcích. Ovečky (nebo čtvernohé sekačky, jak chcete) se s halasným bekotem vyběhly nakrmit a oběd už má nejspíš na stole i Ruggero. Čas k odchodu jako stvořený. Když se vracíme k autu, uvědomujeme si, že jsme se vlastně nerozloučili jenom s Ruggerem, ale tak trochu i s celým Toskánskem. Před sebou máme poslední odpoledne. Pro definitivní tečku jsme si vybrali lázně v Saturnii. Vzdáleně připomínají turecké Pamukale.

Voda z termálního pramene stéká v četných kaskádách dolů z kopce a cestou vytváří mnoho přírodních bazénků, v nichž se dá relaxovat. Voda má pětatřicet stupňů, a tak se tu dá koupat po celý rok – pokud vám nevadí zápach zkažených vajec. Ostatně koupali se tady už staří Římané, tak proč to nezkusit také?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články