Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Maratony na(obou) koncích

78-6.jpg
Ivana Pilařová, Pondělí, 23. Srpen 2010
Dva extrémní závody v běhu absolvovala během letošního jara Ivana Pilařová. Na maratonských tratích Antarktidy a Arktidy bojovala s těžkými přírodními podmínkami, vlastním vyčerpáním i s nemilosrdností rozhodčích. Přesto se v obou skvěle umístila. Do své plejády běžeckých výkonů tak může připsat další úspěch - závody na nejjižnějším i nejsevernějším cípu zeměkoule.

Po třídenní neklidné plavbě přistáváme sedmého března na ostrově krále Jiřího, jen několik kilometrů od antarktické pevniny. Podle mínění organizátorů závodu The Last Marathon je počasí na zdejší konec léta výborné. Jsme přímo na pobřeží – přesněji na pláži, v létě sem ledovec nezasahuje. Sem tam zbylo sněhové pole. Není ale moc času se rozhlížet, je zima a fouká, takže se musíme rychle převléknout, uklidit věci a připravit si láhve, které si v prvním ze čtyř kol musíme sami donést na občerstvovací stanice (v posledním kole si je zase musíme odnést zpátky).

Závod má pevná pravidla, která jsou daná především tím, že se nacházíme v přísně chráněné zóně. Trať je vyznačená malými praporky (očíslovanými, aby tam žádný nezůstal) a za žádnou cenu pod hrozbou diskvalifikace se nesmí vyšlápnout mimo. Dvoucentimetrový mech, který by se mohl pošlapat, ve zdejších podmínkách roste roky. Nesmíme ani nikde nic odkládat -jen v prostoru startu a cíle. Je zakázáno jakékoli jídlo s výjimkou gelů a energetických tyčinek.

Nikde nesmí nic upadnout, žádné víčko, natož papírek, na zem se nesmí vylít ani voda, už vůbec ne iontový nápoj. Toalety jsou na trati dvě a jedna v cíli a pod hrozbou diskvalifikace se musí chodit jen tam. To ostatně platí i mimo závody – na záchod se v Antarktidě chodí na lodi, nikoli venku. Připadá vám to jako nemístná buzerace? Výsledek ale stojí za to, opravdu nikde není nic, co by sem nepatřilo: žádné odpadky, PET láhve, papírky, víčka – a nic takového neplave ani v oceánu.

Bahno a kopce

Startujeme kolem půl desáté do prvního ze čtyř kol se dvěma občerstvovacími stanicemi. Stojím na trati a přede mnou jsou čtyři kola závodu dlouhého 42 195 metrů. Libora na půlmaratonu čekají dvě kola. Dvě stě metrů po startu se trať zvedá a jsme na prvním sněhovém poli. Běh je krajně obtížný, povrch klouže a vede strmě vzhůru. Kopců je tu spousta a obvykle dost prudkých -celkové převýšení závodu je 920 metrů. Navíc se pořád bořím do bahna. Už na první míli mám boty jako sovětský kolchozník na jarních ukrajinských lánech. Nánosy bahna smývám ve všudypřítomných potocích.

Stejně nemá smysl je přeskakovat, je to vyčerpávající a s přibývajícím dnem se stále rozšiřují. Už za chvíli mám pocit, že je zážitků ažaž a ráda bych odložila první láhev na první občerstvovačce na jedenapůlté míli. Ale mám smůlu, nekonečně se to táhne, pohyb v bahně je mnohem pomalejší. Druhá půle kola je trochu lepší.

Sice prší a fouká vítr, ale trať je lepší. Běžíme dalšími sněhovými poli, přes zamrzlé potoky a prolamujícím se ledem. Zpátky od obrátky do cíle chvílemi fouká vítr do zad a dokonce na pár minutek vylézá sluníčko. Šedé tóny okolní krajiny mizí a ukazují se barvy – jinou má mech, jinou půda a i sníh září ve slunečním svitu jinak. Než si to stačím vychutnat, slunce je pryč a já svůj dočasný optimismus zase topím v bahně. Postupně potkávám ty, kteří jsou za mnou. Je jich naštěstí hodně, a to mě povzbuzuje.

Ivana Pilařová na trase arktického maratonu.

Ve druhém kole všechny dostává na kolena obtížnost terénu. Spousta lidí včetně mě více jde, než běží. Prudké kopce či hodně bahnité úseky sotva zvládám. Prší a fouká, ale moc to nevnímám. Občas mi do bot nateče ledová voda a začínají mi mrznout nohy. Klušu do třetího kola – to bude krizové, myslím si. Opak je ale pravdou, proběhla jsem ho, ani nevím jak. Udržuji si čtvrtou pozici v ženách, občas se na trati trochu strkám s nějakým chlapem. Předběhnout se nenechám! Sklízím za to uznání, tipovali mě asi na jiný výkon.

Stále slyším typicky americké: „Good job, Ivana!“ Můj manžel Libor už je v cíli (skvělým časem 2:57 obsadil druhé místo v půlmaratonu mužů) a jde mi naproti s vlajkou. Viděla jsem české barvy už všude možně na celéjm světě a vždycky mě to strašně povzbudilo. Naštěstí to funguje i tady.

Poslední kolo. Mám před sebou posledních necelých jedenáct kilometrů. Jsem promočená, v botách mám vodu, je mi zima a potácím se v bahně. Brodím potoky, déšť už dávno nevnímám. Čekám, kdy se dostaví známá vlna nenávisti k trati, kdy budu mít chuť všechno poslat k čertu. Místo toho ale běžím čím dál rychleji, zkracuji chodecké úseky a ukrajuji další metry do cíle. Předbíhám další soupeře a vychutnávám si jejich fandění. Poslední míle -hořká a zároveň sladká. Mám už málo sil (to je ta hořkost), ale zase je poslední – to je ten sladký pocit. Cíl mám na dohled a za chvíli beru od Libora velkou českou vlajku. Poslední sněhová břečka, poslední rozbahněná část, poslední potok… S vlajkou nad hlavou a s radostí olympijského vítěze probíhám cílem. Hodinky se zastavují na čase 5:16 hodin, za sebou jsem nechala 48 maratonců. Pár cílových fotek a rychle pryč. Není čas na falešné hrdinství. Než se obleču a dostanu člunem na loď, bude mi pěkná zima.

Ledová koupačka

Čeká mě ještě jeden drsný zážitek, a to polární koupání. Do poslední chvíle nevěřím, že nás nechají skočit do oceánu ze schůdků lodi. Sněží a právě kolem lodi proplula kra. Zájemci o koupání se řadí v bílých županech na předpalubí. Palubu mezitím obsadili nabalení zvědavci a fotografové čekající na neopakovatelné záběry. Fronta rychle postupuje, přibíhají první, dost otřesení absolventi. Chvíli zvažuji, zda je to dobrý nápad… Ale teď přece neucuknu! Sundávám župan a v plavkách sbíhám po schůdcích lodi. Nádech, skok a jsem pod vodou. Ledové sevření vody bylo silnější, než jsem si myslela. Jsem ve vodě sotva půl minuty a v pudu sebezáchovy se rychle drápu ven. Zásadně a velmi radikálně koriguji své názory na hrdiny filmu Titanic.

Přežití v této vodě se počítá na minuty, stačily by myslím tak tři čtyři a byl by konec. Oficiální teplota oceánu byla jeden stupeň, stvrzuje kapitán svým podpisem na certifikátu, který dostáváme. Po týdnu dalšího poznávání Antarktidy jsem po cestě skoro přes celou zeměkouli zpátky v civilizaci. Vybaluji medaili z výjimečného závodu a kamínek z pevniny ledového kontinentu jako památku na jeden konec světa. Ještě na mě čeká ten druhý.

North Pole Marathon

Ano, je ještě druhý konec světa – ten severní. Není tam žádná země, jen oceán – doufám, že pořádně zamrzlý. A úplně nahoře, tam, odkud lze jít jen na jih, tam se snad sedmého dubna odstartuje můj další závod: North Pole Marathon. Je to hodně riskantní podnik. Vůbec není jisté, zda se do Arktidy dostanu, zda se závod bude konat, zda ho doběhnu. Je to můj první a zcela jistě i poslední pokus. Odpovědně, vědoma si toho, kam jedu, balím pečlivě vybrané a odzkoušené vybavení pro všechny možné situace.

Na místě srazu na Špicberkách v městečku Longyearbyen k mé velké radosti bez problémů najdu skupinu běžců. Teď ještě najít tašku s veškerou výbavou… No, jednou se mi přece musí stát, že ta moje přijede až poslední… Nepřijela vůbec! Stojím na 78. stupni severní šířky v šusťákách, tričku a flísové mikině. Letištní personál mě na poslední chvíli před odletem na ruskou polární stanici Barneo „vybaví“ ve ztrátách a nálezech. Zapůjčené oblečení jim ale na zpáteční cestě musím vrátit… Po dvou hodinách letu poprvé vidím ruskou základnu Barneo vzdálenou přibližně šedesát kilometrů od severního pólu.

Skládá se z několika velkých modrých stanů vytápěných naftovými generátory na teplotu kolem nuly. V nich přečkáme dobu do startu závodu. Probere mě vichr, který lomcuje se stanem. Ten nejde otevřít, venku zuří arktická bouře. Není vidět nic, bílý sníh splývá s bílou oblohou. Podle šéfa stanice je něco kolem minus čtyřiceti a vítr fičí rychlostí 50 kilometrů za hodinu. Je jasné, že závod v těchto podmínkách neodstartuje. Je poledne a závod se odkládá na neurčito. Snad se ale ještě neruší, aspoň to nikdo neříká. Čekáme. Uběhly další dvě hodiny, nálada klesla možná ještě níž než rtuť teploměru. Ve tři odpoledne je rozhodnuto: za hodinu začínáme! Poběžíme úvodní krátký okruh a pak jedenáct kol po necelých čtyřech kilometrech.

Bílou tmou

Hned úvod je těžký: vítr se do nás pořádně opírá a padá drobný sníh, který se zakusuje do tváří. Horší je nepravidelná vrstva sněhu a návějí na trati, kterou lze dost těžko odhadnout. Polovina prvního kola se běží s větrem v zádech po vyfoukané ranveji. Pak se odbočí doprava (této zatáčce říkám zatáčka Beznaděje) a začíná boj se sněhem a protivětrem. Není vůbec nic vidět, takže nevím kudy kam.

Naštěstí občas někoho zahlédnu před sebou a řídím se podle něj. To ale neznamená, že dotyčný nebloudí stejně jako já. Zakopávám o návěje, propadám se do trhlin, naštěstí mělkých. Malinké, často zafoukané oranžové praporky značící trať vidím jen výjimečně. Děsím se dalších kol, až bude ubývat spoluběžců. Podle koho se budu řídit? A to vše mě čeká ještě desetkrát! Druhé kolo je krizové, bloudím a ocitám se v trhlinách a ledových mostech. Nevím, kam šlapu, bořím se po kolena. Přehlédla jsem další ledovou prohlubeň a řítím se k zemi. Bezradně se rozhlížím a na obzoru zahlédnu postavy.

Pro tuto chvíli jsem zachráněna, směřuji k nim. Moje představa, že od druhého kola poběžím po stopách, bere za své. Stopy běžce přede mnou jsou v silném větru vidět maximálně deset sekund. Po poslední zatáčce každého kola jsou vidět obrysy vrtulníků a základny. Nazvala jsem ji zatáčka Naděje. Ve třetím kole totálně bloudím.

Napadne mě orientovat se podle větru – blizard fouká stále stejným směrem a my běháme okruhy, tudíž se pravidelně musí měnit úhel větru. Vyhlédnu si vodiče, chytnu se ho a počítám si kroky, které musím udělat do změny směru trati – zatočím a vítr fouká v jiném úhlu. Výsledky ukládám do paměti. Po třetím kole jdu na čaj. Chvilku rozmrzám ve vytopeném stanu a pak vyrážím zpátky do boje.

Můj orientační vynález funguje! V euforii, že se snad neztratím, uběhnu další tři kola a znovu odpočívám. Zbývá pět kol – jsem tedy za polovinou! Už chápu, že na čtyřkilometrovém okruhu je potřeba GPS. Často není vidět skutečně na krok a běžci zastavují a ladí směr podle navigace. Těší mě, že mají směr podobný tomu mému. Pokud se ale změní směr větru, oni přežijí, a já se ztratím. Přemýšlím, kolik hodin jsem na trati. Nemám ale podle čeho určit čas: hodinky mám pod bundou a sundávat rukavice se tady nedoporučuje. Kdyby mi v prudkém větru ulétla, byl by to můj konec. Dávám další tři kola, krátkou přestávku na rozmrazení brýlí a další čaj.

Kolo navíc

Čekají mě poslední dva okruhy. Jsem smířená s tratí, ale už jsem unavená, hůř se zvedám ze země a víc u toho nadávám. Když mám pocit, že se mi nic nemůže stát, už takhle špatné počasí se výrazně zhorší. Proti větru jen stěží držím rovnováhu. O běhu se už nedá mluvit. Plahočím se dál a sotva zvládám počítat kroky. Obrysy základny vidím deset metrů před ní. Skoro jsem ji minula! Uvědomuji si ještě víc, jak snadné je tady zabloudit. Ano, dobrovolně jsem podepsala, že jsem srozuměná s tím, že se můžu ztratit a zmrznout, zapadnout pod led, že mě vítr může sfouknout do moře, že se se mnou může odlomit kra… Už to chápu, pokud by se to stalo, nikdo není schopen mi pomoci, zjistí se to za mnoho hodin v cíli.

Chystám se na poslední kolo. Sláva, za čtyři kilometry budu ve spacáku! Tak blízko cíli už vydržím cokoli. Blížím se k našemu šéfovi, hlavnímu rozhodčímu. Ten se ale vůbec netváří na to, že bych měla končit. Jsem zmatená a zoufalá, vždyť mám kola určitě spočítaná dobře. On ale trvá ještě na jednom. Občas se bavil s fotografem, a tak mi asi jednou zapomněl udělat čárku.

Přemýšlím, co dělat. Hádali byste se s promrzlým rozhodčím (který jak známo má vždycky pravdu) špatnou angličtinou s bundou přes pusu ve skučícím arktickém větru za hustého sněžení? Moudře usuzuji, že bude lepší dát ještě jedno kolo, že tím ztratím méně sil. Nadávám, mrznu, běžím, potácím se po ledu. Když jsem dala jedenáct kol, dám i dvanácté! Dopočítám se k poslední zatáčce Naděje. Měla bych se těšit do cíle, dobíhám ale s obavami, co bude. Ano, napodruhé to vyšlo, jsem v cíli. Bílá tma nabyla takové intenzity, že není vidět ani cílová brána.

Neskutečné se stalo skutkem: první česká holka doběhla ve výstroji „z popelnice“ maraton na severním pólu! Na trati dlouhé netradičních 45 km jsem strávila 7 hodin a 59 minut a v této vytrvalecko-extrémní běžecké elitě světa nechala za sebou šest závodníků.

Provázela mě opravdu smůla? To je jen úhel pohledu. Každá hora začíná v údolí, a čím delší a strastiplnější je cesta vzhůru, tím krásnější a zaslouženější je vrchol. Do mé mozaiky nejvyššího, nejnižšího, nejteplejšího a nejjižnějšího maratonu zapadl poslední kamínek: nejsevernější a nejstudenější North Pole Marathon.


The Last Marathon – Antarktida

  • V roce 2010 stálo na startu 99 účastníků maratonu a půlmaratonu (na poloviční trati bylo na startu 14 účastníků, ale doběhlo jich 28, neboť 14 maratonců vzdalo a započítal se jim půlmaraton). Vyšší počet lidí v Antarktidě nesmí vystoupit na pevninu.
  • Závod organizuje cestovní kancelář Marathon Tours z Bostonu, která se specializuje na maratony na všech světadílech a založila klub Seven Continents Club sdružující běžce, kteří se účastní maratonů na všech sedmi světadílech (Ameriky se počítají každá zvlášť).
  • Na možnost účastnit se závodu se čeká 3–4 roky od přihlášení. Závod nelze absolvovat jinak než s touto cestovní kanceláří.

Výsledky ročníku 2010

1. muž: Robert Youngren (USA) v čase 3:50:02
1. žena: Katryn Youngren (USA) v čase 3:58:59
Pilařová 22. z 84 závodníků, 4. v ženách s časem 5:16:55


North Pole Marathon – Arktida

  • V roce 2010 se zúčastnilo 25 běžců, což je obvyklý počet účastníků i v minulých letech.
  • Závod organizuje Richard Donovan z Irska, který je zároveň prvním sportovcem, který zde tuto trať uběhl, a zakladatelem Grand Slam – klubu lidí, kteří běželi maraton na sedmi světadílech a severním pólu.
  • Maraton má zhruba desetiletou tradici, některé ročníky se neběžely z organizačních důvodů.

Výsledky ročníku 2010

1. muž: Joep Rozendal (Nizozemsko) v čase 5:00:58
1. žena: Emer Dooley (Irsko) v čase 5:56:54
Pilařová 19. z 25 závodníků, 4. v ženách s časem 7:59:56 (trať omylem rozhodčího prodloužena o 1 kolo)

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články