Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Maraton nad Alpami

070-000.jpg
Jaroslav Jindra, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Představte si extrémní závod na hranici lidských možností, vůle a ryzího šílenství. Třicet družstev borců z dvaceti zemí světa, víc než osm set kilometrů vzdušnou čarou mezi startem a cílem a tvrdé podmínky Alp.

Po dvouleté přestávce odstartoval výstřelem ze dvou historických pušek z vrcholu rakouského Krippensteinu další ročník závodu v paraglidingu napříč hlavním masivem Alp. Není to běžný závod jednotlivců, jako je tomu v jiných soutěžích, ale expediční soutěž dvojic. Jeden z páru má za úkol pozemní podporu, stará se o zásobování jídlem, pitím a důležitými informacemi o vývoji počasí na trati, připravuje strategii a plánuje směr a formu dalšího postupu. Úkolem druhého je co nejrychleji přelétnout či přejít celé Alpy po vytyčené trase od východu na západ. Pravidla soutěže se vzhledem k předešlým ročníkům výrazně zpřísnila a také se změnila trať v první části závodu, čímž celková délka narostla na 838 km. Start zůstal tradičně na hraně Dachsteinu, první otočný bod se však posunul k vrcholu Marmolady v Itálii. Druhým otočným bodem byla zvolena mohutná severní stěna Eigeru ve Švýcarsku, odkud se piloti museli probojovat v tvrdé turbulenci čtyřtisícových velikánů přes nejvyšší evropský vrchol Mont Blanc k poslednímu otočnému bodu trati – Mt. Gros, vzpínajícímu se nad monackým mikroknížectvím. Pro těch několik málo šťastlivců, kteří prošli všemi nástrahami až do cíle, připravili pořadatelé přistávací ponton v zálivu, jen několik málo metrů od pláže v Monte Carlu.

Pozor na kila!

Poprvé v historii se X-Alps zúčastnila i družstva z České republiky a Slovenska. Českého lva reprezentoval Honza Škrabálek, český rekordman v přeletech a dálkový běžec, podporovaný pionýrem paraglidingu v Česku a dobrodruhem, tedy mou maličkostí.

Kromě tvrdého fyzického tréninku se Honza připravoval i po technické stránce. Základem jeho výbavy byl speciální ultralehký padák Gradient. Rovněž další prvky výzbroje by vzhledem k jejich extrémně nízké hmotnosti bylo možné zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Celková hmotnost hraje v této soutěži podstatnou roli. Každý kilogram váhy navíc je totiž na zádech při šplhání po strmých svazích Alp velice znát a jinak než letem na padáku či pěšky se závodník pohybovat nesmí. Každý soutěžící s sebou nesl sledovací přístroj GPS, který předával do centra závodu jeho momentální polohu. Fanoušci adrenalinových sportů mohli sledovat vývoj na trati dvacet čtyři hodin denně on-line, dokonce s možností přesného rozlišení, zda závodník právě letí, šlape nebo odpočívá.

Počasí nepřálo přeletům, a část cesty musel Honza po svých.

Počasí hatí plány

Přestože je na absolvování 838 km dlouhé a neuvěřitelně náročné i nebezpečné trasy vyhrazeno dvacet dní, vyrazili sportovci hned na počátku naplno a někteří šestisetmetrové převýšení po ledovci doslova vyběhli.

Předstartovní nervozitu rozhodně nerozptýlila blížící se studená fronta, která znemožnila start padáku ze sedla Dachsteinu.

Závodníci se bez jakéhokoli jištění spustili jižní stěnou o dvě stě výškových metrů níže, kde většina z nich v silném a nárazovém větru odstartovala. Český reprezentant bojoval se svým padákem v nebezpečné turbulenci více než hodinu, ale podobně jako všem ostatním se mu podařilo uletět jen několik málo kilometrů trati. Výjimkou v celém startovním poli byl Švýcar Martin Mueller, kterému se hned v prvním kole podařilo odletět do vzdálenosti 91 km, čímž získal suverénní náskok před celým startovním polem, který si udržel téměř po celý závod.

Druhý den extrémního závodu se nesl v duchu náročného pochodu přes hřebeny Vysokých Taur. Přecházející studená fronta zabránila jakýmkoli snahám o let na padáku, a tak soutěžícím nezbývalo než naložit svou výzbroj na záda a vydat se směrem ke stále velmi vzdálenému cíli po svých. U mnoha závodníků byla znát únava z předešlého pochodu a nohy jim olemovaly bolestivé otlaky. Na hřebenech hor, kde byla většina pilotů nucena přenocovat, se prudká bouřka změnila ve sněžení a nad ránem znavená těla sportovců mučily teploty mírně pod nulou. Avšak již v brzkých ranních hodinách třetího dne soutěže bylo znát, že se příroda umoudřila a vše se alespoň na chvíli obrací k lepšímu. Desítky našlapaných kilometrů vystřídaly desítky kilometrů uletěných směrem k prvnímu předepsanému otočnému bodu, kterým je na trase do Monte Carla vrchol Marmolada v italských Dolomitech.

Honza Škrabálek jako jediný přistál na vrcholu Marmolady, nechal se vyfotografovat užaslými turisty a pokračoval v závodě.

Letí i Terminátor

X-Alps je specifický nejen obtížnými vysokohorskými podmínkami, ale i velice přísnými pravidly, která každých 48 hodin nekompromisně diskvalifikují posledního závodníka v poli.

Po týdnu zápolení tak padla pomyslná sekera na krk tří soutěžících a další tři závod vzdali ze zdravotních důvodů.

Startovní pole se nečekaně smrsklo na dvacet čtyři závodníků a všichni očekávali další odstoupení v nejbližších dnech. Stovky kilometrů nachozených v horských podmínkách s těžkým padákem na zádech totiž zanechávaly znatelné stopy na fyzickém i duševním stavu závodníků.

V soutěži se vedle sebe postavili piloti světové špičky, schopní během jediného dne uletět na padáku více než sto kilometrů, s dálkovými chodci, kteří téměř beze spánku ušli denně až sto kilometrů. Do první kategorie bezesporu patří Švýcar Martin Mueller, opačným extrémem je výkon rumunského závodníka Tomyho Coconey, nazývaného Terminátor, jehož letová část trati je ve značném nepoměru k části absolvované pěšky. Ta se vymyká chápání běžného smrtelníka – prakticky lze říci, že Coconea celý závod s batohem na zádech uběhl, přičemž spal jen tři či čtyři hodiny denně, často schoulený do klubíčka pouhý metr od krajnice frekventované silnice. Za zmínku stojí i neobvykle krátká účast tureckého závodníka Etike Yurdaera, který si způsobil bolestivé zranění stehna již při přechodu prvního úseku ledovce z Krippensteinu na Dachstein a s dvaceti třemi kilometry se stal účastníkem s nejkratší výdrží v historii závodu.

Větší či menší zdravotní potíže provázely i další závodníky.

Například Američana českého původu Honzu Rajmanka trápily od počátku žaludeční a střevní problémy, vyžadující posilující infuze. Přesto však bojoval s osudem a v soutěži pokračoval až do konce. Honza Škrabálek se od počátku soutěže držel mezi desátou a třináctou příčkou.

Po prvních dvou dnech soutěže, kdy našlapal desítky kilometrů, se mu podařilo zvládnout poměrně dlouhý přelet do blízkosti italskorakouské hranice. Následující den se mu přelet přes divoké štíty italských Dolomit příliš nezdařil, a tak raději pokračoval pěšky do Cortina d‘Ampezzo, odkud se mu v pátý den soutěže podařil skvělý přelet přes první předepsaný otočný bod na vrcholu Marmolady do blízkosti Bolzana. Svůj výkon jako jediný ze závodníků okořenil krátkým mezipřistáním na samotném vrcholu Marmolady, kde se nechal přihlížejícími turisty vyfotografovat, načež znovu odstartoval a pokračoval západním směrem vstříc švýcarskému Eigeru. Šestý den se vzhledem k naprosté absenci termiky nesl opět v duchu dlouhého pochodu rozžhavenými italskými údolími. Jen několik málo závodníků se pokusilo odstartovat, což se ukázalo, vzhledem k mnohahodinovému výstupu na místo startu, jako zbytečné plýtvání silami a časem. Sedmý den extrémního závodu přálo alespoň po několik hodin počasí. Honza Škrabálek přistál po velice divokém letu plném turbulence, se stoupavými a klesavými proudy kolem 10 m/s, pouhý kilometr před švýcarskou hranicí. Celé pondělí, vzhledem k další přecházející studené frontě, kterou provázel déšť a jemné sněžení, strávili závodníci opět na pochodu.

Pohon na špek

V polovině závodu byl počínající zánět Achillových šlach Honzy Škrabálka zažehnaný a Honza se cítil vcelku ve formě. Nepřízeň počasí však celý čím dále tím roztrhanější peloton provázela i nadále, a tak se šlapalo a šlapalo. O dlouhých přeletech se všem jen zdálo během krátkého neklidného spánku.

Druhý otočný bod, Eiger, Honza obcházel dva dny v prudkém lijáku. Už v Itálii se spontánně utvořila malá skupinka závodníků, kteří se vlivem nevlídných podmínek spřátelili natolik, že si později vzájemně vyměňovali tipy, kde je lepší start či kde více nosí termické proudění, nebo si jen krátili dlouhou chvíli nekonečných pochodů společným klábosením.

Rovněž bivaky stavil český tým většinou dohromady se Španěly, Belgičany a Rakušany.

Honza si nejvíce jako palivo pochvaloval tyrolskou slaninu, po které mu to prý šlapalo nejlépe. Všechny nehody se mu šťastně vyhýbaly, ale hned druhý den trávený ve Švýcarsku byl nucen se proběhnout před nerudným chlapíkem ozbrojeným kosou. Určité obtíže druhého týdne soutěže, kromě xenofobních sedláků, vyvolávaly především otlaky na prstech nohou. Jejich efektivní ošetřování byla obrovská věda. Každé ráno a večer probíhalo propichování, dezinfekce a tejpování speciálními pásky. Ponožky se osvědčily jedny, a tak se až do Švýcarska neměnily. Přechod švýcarsko-francouzské hranice provázela kombinace špatných rozhodnutí a smůly. Zatímco na obloze kroužily desítky padáků švýcarského šampionátu, Honzovi se nepovedl přelet klíčového údolí, a zase musel šlapat pěšky. První závodníci byli už za Mont Blancem, a nezbylo, než dát do závodu zbytek sil.

Odpočatí, vymydlení, šťastní - vítězové.

Kdo je vlastně vítězem?

Sedmnáctý den před polednem je po všem. Dva a půl týdne tvrdého soupeření s nástrahami přírody a soupeření se sebou samým, na které nikdo z účastníků do smrti nezapomene. Většina závodníků si sáhla až na samé dno svých fyzických možností a na dno své vlastní duše. Jen osmnáct ze třiceti soutěžících mělo dost sil a štěstí závod dokončit, ostatní byli eliminováni nekompromisními tvrdými pravidly nebo soutěž vzdali pro zranění či totální vyčerpání. Jan Škrabálek po těžkém finálovém boji, kterým byl více než třicetihodinový pochod v husté mlze a lijáku přes téměř třítisícové horské sedlo, obhájil výborné jedenácté místo, v těsném závěsu za Italem Leonem Pascalem a Američanem Rajmankem.

Celková vzdálenost, kterou pěšky či pomocí padáku překonal, se vyšplhala na 1089 km, přičemž uletěl 348 km a ušel 750 km.

Od startu se na ose spojující otočné body vzdálil na 679 km.

Na ponton ukotvený nedaleko pláže v Monte Carlu, vzdálený sen všech závodníků, přistál v patnáctý den soutěže jako první Švýcar Martin Mueller. Byl však penalizován 36 hodinami za nedovolený průlet letištním prostorem v blízkosti švýcarského města Sion, čímž klesl na třetí místo celkového pořadí soutěže. Na své trase dlouhé plných 1279 km uletěl 715 km a ušel 564 km. Zlato tak získal jeho krajan Alex Hofer, který do cíle doletěl jako druhý po těžkém boji s nepřízní počasí posledních dnů. Jeho celková trasa byla dlouhá 1488 km. Ušel na ní 588 km a uletěl 900 km.

Stříbrnou medaili si neuvěřitelným výkonem zaslouženě vybojoval Rumun Toma Coconea, který jako jediný již od počátku závodu pochopil, že může neustálou nepřízeň počasí využít ve svůj prospěch a většinu trasy závodu uběhl. Na své trase dlouhé 1351 km pěšky překročil hranici 1021 km s více než stokilometrovým úsekem překonaným v jediném dni.

Uletěl 330 km. Jde o skutečně nadlidský výkon.

Honza Škrabálek soutěžil „na jistotu“ se značnými rezervami, bez zbytečných zdravotních a bezpečnostních rizik, a tak je jeho jedenácté místo více než skvělou pozicí a do vlasti se rozhodně vrátil se ctí. Český tým navíc získal zvláštní ocenění Red Bull X-Alps za nejlepší filmový a fotografický materiál a nejlepší deník.


NOVÉ REKORDY

Red Bull X-Alps 2007 se díky neuvěřitelné vytrvalosti závodníků může pyšnit mnoha novými rekordy. Přestože byl letošní ročník dosud nejdelší, vítěz dosáhl cíle v čase do této doby nejkratším. Největší nadmořské výšky, které piloti v letu nastoupali, přesahovaly čtyři kilometry, největší rychlost vůči zemi při letu v silném turbulentním větru se přehoupla přes hranici 100 km/h. Stoupavé a klesavé proudy v horách byly mnohdy dvanáctimetrové. Nejdelší vzdálenost překonaná jediným letem se přiblížila ke dvěma stům kilometrů a naopak historicky nejkratší účastí na soutěži bylo dosažení pouhých 23 km.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články