Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Manitou dlí u Drážďan

100-001.jpg
Tomáš Kubeš, Čtvrtek, 7. května 2009
Jméno Karla Maye je natolik populární, že každoročně dokáže do malého městečka Radebeul nedaleko Drážďan přitáhnout tisíce návštěvníků. Bizarní přitom je, že i když jeho knihy hltaly miliony čtenářů a na zfilmované romány se stály dlouhé fronty, sám autor žádného indiána před napsáním knih vůbec neviděl.

Jemné kapičky bubnují do deštníků a pláštěnek, ale taková přeháňka nemůže odradit nadšence, kteří touží prožít netradiční den se spousty fandů knih Karla Maye. Každoročně v květnu se malé městečko Radebeul zaplňuje davy milovníků „mayovek“.

Nedaleké údolíčko říčky Lössnits se proměnilo v jedno velké hlediště plné indiánů a hrdinů z Divokého západu. Kdo nebudete dávat pozor, může být bleskurychle přepaden pistolníky s kolty zavěšenými proklatě nízko. Rázem se ocitáte na Divokém západě se vším všudy. Město „Santa Fé“ s dřevěnými domy typickými pro všechny kovbojky nemůže být výmluvnější. Je tu i bar, tančírna plná krásných děvčat a šerif. I když za mřížemi skučí několik zlosynů, další troufalci využili šerifova pobytu v baru a už se vrhají na banku, která skýtá vidinu dobrého lupu. Jinde posedává pár kovbojů a nedaleko pasoucí se koně čekají na divokou jízdu. Zato lazebník to má jednodušší – nebožákovi stačí hodit na hlavu kastrol a okolo se to nějak okudlá. S novou parádou pak může navštívit fotografa, který se vleče po ulici s velkým fotoaparátem a snaží se ulovit zákazníky. Snad jediný, kdo budí respekt každého, včetně několika opilců v baru, je tvrdý hoch broukající si dosti známou melodii z jednoho z legendárních westernů. V Radebeulu potkáte i slavného náčelníka Vinnetoua spolu s nerozlučným Old Shatterhandem. To pak zašumí dav a všichni se na nejznámější legendy Mayových knih nemohou vynadívat. Herci Zemského divadla dokola zvládají nebezpečné souboje a situace plné napětí. Ostatně o tom se lze přesvědčit i v sezonním představení na scéně v Rathenu v Saském Švýcarsku, nedaleko našich hranic.

Smysl je v harmonii

Kolem týpí posedávají indiáni a na hlavách mají velké slavnostní čelenky. Ženy v kožených legínách připravují na ohništích jednoduchý oběd a malí indiáni dovádějí se psy kolem stanového tábora. Tomu všemu vévodí velká kresba býka na skále. Indiáni vypadají opravdu věrně, jako z filmů. Jen co ze stanu vyjde muž v brýlích s dlouhou čelenkou s bílými péry až na záda, všichni ztichnou a pokorně čekají na rozkazy. „Tohle nejsou nadšenci, ale skuteční indiáni,“ pronáší s úctou v hlase jeden z hlavních pořadatelů. „Muž, který vyšel z týpí, je medicinman Devalon James Small Legs, příslušník kmene Blackfoot z Kanady. Jezdí sem k nám každoročně spolu s dalšími pravými indiány i s nadšenci z různých koutů světa,“ pokračuje. Indiáni se připravují na válečný tanec, pomalovávají si hlinkami tváře a chystají si bubínky. Jen co se rozezní bubny, medicinman s lehkostí mladíka přeběhne za divokého halekání do kruhu a spolu s dalšími příslušníky kmene tančí rytmický válečný tanec se sekyrou ozdobenou třásněmi. Za kvílivého mumlání se pomalu dostávají do transu, až se z jejich tance tají dech. Jak sám medicinman říká: „Účelem našeho představení není jen předvádět starodávné rituály našich předků, ale především seznamovat lidi s naší bohatou kulturou. Vždyť i bez nás by byl svět o něco chudší. Lidstvo by mělo otevřít srdce dobru a pochopit odvěkou pravdu o nedělitelné pospolitosti lidí se vším živým. Snažíme se naše děti vést k respektu a dobru. To je smyslem našich pradávných rituálů – život v harmonii.“

Génius, nebo lhář?

Je až s podivem, kolik lidí prožívalo své mládí s tímto kontroverzním autorem. Karel May totiž žádné Siouxy, Apače ani jiné indiány neviděl, a přesto je dokázal vylíčit do posledního puntíku, stejně jako zemi, kterou spatřil až na sklonku života. Pro jedny snílek, fantasta a geniální spisovatel, pro druhé naopak podvodník a lhář, kterého je těžké hodnotit. K dokonalé fikci mu napomohl čas strávený v cele za finanční podvody, kde mohl nerušeně psát a studovat antropologii, průvodce a cestopisy. Když později navštívil Yellowstonský národní park, byl prý sám překvapen, jak opravdově dokázal popsat krajinu, kterou sám nikdy předtím neviděl.

Z věznice začal psát povídky, které bezvýsledně rozesílal do různých vydavatelství a časopisů. Krátce po propuštění ho konečně potkalo štěstí. Všiml si ho vydavatel časopisu Pozorovatel a nabídl mu místo redaktora. Karel May tak začal vydávat první povídky. Jeho obliba rostla a časopisy se slušně prodávaly. Po čase se rozhodl opustit místo redaktora a bez problémů získal práci v dalším vydavatelství, kde jeho věhlas dál sílil – obzvlášť ve chvíli, kdy se vrhl do psaní povídek a románů z exotického prostředí.

Když se rozhodl pracovat na volné noze, vyplatilo se to. Jeho knihy byly populární a slušně vynášely, a tak se May stal z kriminálníka váženou osobou. Po vydání románu Růže z Káhiry jistý profesor egyptologie prohlásil, že spisovatel musel žít dlouhá léta v Orientu, je prý dokonalý znalec.

Hubená léta tak vystřídal blahobyt: jeho romány byly postupně vydány ve třiatřiceti jazycích a náklad knih na přelomu století byl už milion výtisků. Autor začal pořádat cestopisné přednášky, zakládaly se jeho fankluby a on se plně ztotožnil se svými hrdiny, především s Old Shatterhandem.

Dokonce časem ztrácel sebekontrolu a převlékal se za hrdiny svých románů. Nakoupil mnoho věcí, které měly přibližovat země, jež procestoval, vyprávěl o cestách, na nichž projel snad všechny kouty světa…

V tu dobu se ale provalilo, že „Old Shatterhandovy pušky“ si nechal vyrobit u jednoho z puškařů nedaleko Drážďan. O skandálu se psalo v novinách a jeho publikum se rozdělilo: část ho zatratila, druhá část ho naopak bránila.

V roce 1899 May konečně odjel na cestu do severní Afriky, Orientu a na Sumatru, kde strávil rok a půl. V roce 1908 navštívil také Ameriku, a tak mohl obdivovat místa, o kterých celý život barvitě psal.

…a drama pokračuje

Jakmile se ozve střelba z pušek, vzbudí to okamžitě pozornost obecenstva. Rota vojáků právě pálí ze všech sil za prchajícími zločinci. Major v modré uniformě bleskurychle velí v předtuše problémů k přesunu k nádraží.

Místo, kde se slavnosti konají, má natolik příhodnou polohu, že fikce dalekých krajů nemá chybu. Celým údolím totiž vede úzkokolejná historická železnice. Teď už opět slouží k přepravě zlata. Nebyl by to ale Divoký západ, kdyby nebyl vlak přepaden. Začíná strhující drama. Lupiči divokého vzezření zahájili na vlak palbu. V chumlu páry z kotle mašiny probíhá jedna z nejopravdovějších bitek. Vlak je nakonec zachráněn, do situace se totiž vkládá vojenská jednotka… I pro děti je tu spousta zábavy, třeba v rýžovišti se každý může stát na chvíli zlatokopem. Blyštivé zlatinky jsou ihned směnitelné za drobný dárek, třeba balonek nebo obrázky indiánů. A co by to bylo za slavnost bez pravého rodea? Býk je sice v ohradě jen jeden, ale umění pravých kovbojů v práci s lasem je úctyhodné. Velkou pozornost budí také příbuzní indiáni z Mexika, kteří přinášejí poselství Mayů a Aztéků. Jejich bohatě ozdobené čelenky s dlouhými péry se nedají přehlédnout. A když se dají do rituálních tanců, vytvářejí neuvěřitelné sestavy. Objevit se tu tak Karel May, asi by nestačil zírat, co všechno jeho fantazie v lidech probudila.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články