Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Malé pákistánské dobrodružství

121-001.jpg
Marian Golis, Pondělí, 2. června 2008
Do Gilgitu mě dopravil autobus společnosti NATCO (Northern Area Transport Company). Je to vlastně jediná oficiální autobusová linka, která protíná mohutný masiv Hindúkuše.

V severním Pákistánu se stýkají masivy Karákóramu, Pamíru, Himálaje a Hindúkuše. Hluboká údolí, do nichž se zařezávají divoké řeky, jsou obehnána hradbami zasněžených vrcholků. Mnoho z nich přesahuje 7000 m n. m. Dokonce se zde nachází pět osmitisícových vrcholů. Severní Pákistán je proto rájem horolezců a alpinistů. Vysoké hory, divoká a čistá příroda, pohostinní lidé, ale také nízké ceny, to jsou hlavní lákadla. Přesto sem zavítá mnohem méně turistů než k vrcholům nacházejícím se v jiných částech světa. Poněkud „horká“ půda zdejšího regionu některé sportovce přece jen odrazuje. Další výhodou zdejších hor je tedy i liduprázdno.

Po příjezdu do padesátitisícového Gilgitu přemýšlím, do kterého údolí se vypravit na trek, a pozoruji, jak si ulice žije svým poklidným tempem. Na rohu ulice pekař tahá z pece horké chlebové placky, které balí do novin. Zelinář ve svém krámku na protější straně ulice přerovnává přepravky a hned vedle u prodavače, jehož krámek má podobu pojízdného vozíku, vybírají dvě dívky v pestrobarevných šátcích sponky do vlasů. Po hlavní silnici se přede mnou míhají barevně zdobené náklaďáky, džípy a motorikši. Jejich tempo občas přeruší koňský anebo častěji oslí povoz. Zvířený prach v horkém odpoledni společně se slunečními paprsky pálí do očí a já vzhlížím k horským masivům, v jejichž útrobách se nachází údolí Naltar.

A právě tam se rozhoduji vydat se na výšlap.

Horní Naltar

Údolí se nachází asi pětatřicet kilometrů severně od Gilgitu. Přestože je cesta do Naltaru díky prudkým dešťům neprůjezdná, objevuje se džíp, který se pokusí do hor dostat. A protože je to první džíp, který se po několika dnech tímto směrem vydává, zájemců o svezení je hodně. Stará toyota už má hodně za sebou. Poté, co je naložen náklad na korbu, která jinak slouží pro přepravu maximálně šesti lidí, propadám beznaději. Obzvlášť, když se rozhlédnu kolem sebe. Na korbě jsou naložena zavazadla osmnácti lidí, zásoby pro venkovský krámek a velká plynová bomba. Auto je přecpané a zbývá už jen naložit oněch osmnáct cestujících. Kromě mne to nikomu nepřipadá divné a moje beznaděj se mění v bezdůvodný smích šílence. Smích mi vydrží celou první půlhodinku cesty. Vklíněn mezi několik těl a boční konstrukci auta se snažím jednou rukou udržet na korbě a zatímco jedna noha přidržuje bombu, tak noha druhá se může kochat výhledem do hlubokého kaňonu pod námi.

Nevěřím, že do cíle dojedeme všichni a s celým nákladem. Chvilkovým vysvobozením je až policejní checkpoint v půli cesty.

Moje tušení bylo správné. Do cíle jsme skutečně nedojeli. Důvodem je absence krátkého úseku horské cesty, který se při deštích zřítil do údolí řeky. Naštěstí již chybějí jen dva kilometry. Nezbývá než zaplatit řidiči za dobrodružný zážitek, překonat s krosnou na zádech zničený kus cesty a vydat se po svých do nedaleké vesnice Bala Naltar (Horní Naltar), ležící ve výšce 2820 m n. m. Vesnici obývají muslimští sunnité i šíité. Mezi oběma komunitami panuje stále určité napětí.

Brzy ráno se vydávám na svůj dvoudenní trek k naltarským ledovcovým jezírkům.

Tři kmeny

Zdejší hory jsou nejenom krásné, ale poskytují také obživu místnímu obyvatelstvu. Zejména místní klima, které je příznačné množstvím srážek, umožňuje v nižších polohách pěstovat pšenici a zeleninu a ve vyšších partiích brambory, které jsou základem zdejší stravy.

Cestou podél řeky míjím políčka obehnaná kamennými zídkami a střídavě procházím borovicovými lesy a zelenými loukami. S přibývající nadmořskou výškou ubývá obdělávané půdy a naopak přibývá luk a pastvin, na nichž se popásá dobytek, ovce a kozy. Po celé své délce od výchozí vesnice Bala Naltar až po ledovcová jezírka v nadmořské výšce 3500 m n. m. je údolí plné života. Osadníci obdělávají svá políčka a pastevci hlídají stáda. Místní chasníci po kolena ve vodě těží říční písek, který pak používají pro stavbu zdejších domků, najatí dělníci zpevňují některé úseky cesty, aby tudy mohl projet traktor nebo džíp a oslíci se líně popásají kolem cesty. Údolí Naltar zaujímá rozlohu zhruba 188 km2. Obývá ho přitom jen něco přes tři tisíce lidí – jak místních usedlíků, tak kočovných pastevců. Obyvatelstvo je tvořeno třemi skupinami. Většina usedlíků přísluší ke kmenu Aga Khan, další jejich část je tvořena přistěhovalci z nedalekého Gilgitu či jiných měst a poslední významnou skupinu tvoří kočovní pastevci, kteří sem přišli ze severně ležícího Kohistánu (Kuh-e-stan). Tyto kočovné kmeny jsou typické divokou povahou a jsou navyklé životu ve velice drsných podmínkách vysokých hor. Přes léto jsou jim obyvateli Gilgitu svěřovány tisíce ovcí a koz, které příslušníci těchto nespoutaných kmenů vyhánějí na pastviny vysoko do hor. Ze žádného z místních kmenů však netřeba mít obavy. Jedno mají totiž společné: zdvořilost a pohostinnost. I já se bez obav, s krosnou na zádech, oddávám zdejším krásám a cesta mi díky mírnému převýšení rychle ubíhá. V půli cesty, uprostřed borovicového lesa, jsem doslova přepaden skupinou polodivokých dětí, které zde se svými rodiči tráví podstatnou část roku. Divokost jim z očí doslova vyzařuje a jejich vzhled k tomu jenom přispívá. Rozcuchané vlasy, ušmudlané tváře, notně opotřebované oblečení a na nohou každá bota jiná. Celé dny pobývají v lesích a na pastvinách uprostřed hor, kde si hrají, ale především pomáhají svým rodičům.

Veden Muhammadem

O dostatek tekutin zde v horách není nouze – křišťálově čisté a příjemně ledové bystřiny stékající z ledovců okolních pětitisícovek jsou zdrojem doslova lahodného moku, který piji přímo z dlaní. Přesně v půli dne, po dvanácti kilometrech, se ocitám v nadmořské výšce 3100 m n. m. u prvního ze čtyř ledovcových jezer. Jezírko obklopené borovicemi a břízami na první pohled zaujme svou barvou. Kromě toho, že je křišťálově čisté, je především pronikavě zelené. Barva způsobená bohatým porostem řas však tomuto místu neubírá na kráse.

Než se stihnu rozkoukat, je u mne Muhammad. Tento patnáctiletý chlapec tráví léto se svojí rodinou zde na pastvinách. Přes zimu i se svým bráškou Mahmúdem navštěvují školu dole v údolí ve vesnici. Slovo dalo slovo, kluci se ujímají mé krosny a vedou mne k jednomu z nedalekých kamenných přístřešků, které slouží jako úkryt pro ovce nebo pro oslíky. Pro nadcházející noc se stane mým domovem. Dokonce si mohu na večer objednat i večeři.

Za chlebovou placku, kus ovčího sýra a konvici čaje s mlékem budu vděčný. Ostatně taková večeře je pro tyto končiny typická.

Barevná jezera

Do večeře však zbývá ještě čas a nedaleko odsud lze objevovat další jezírka. Stačí překonat morénový val, který dal vzniknout jednomu z nich. Další se nachází o kousek výše, z jedné strany sevřeno skalisky a z druhé ohraničeno březovým hájem. Barva křišťálově čisté vody v jezerech se mění podle dopadajícího světla od temně modré přes smaragdovou, tyrkysovou až po zářivě světle modrou.

Druhý den se s vycházejícím sluncem vydávám údolím na dvanáctikilome­trovou cestu zpět do Bala Naltar. Naivně předpokládám, že se mi za kritickým úsekem silnice podaří stopnout auto jedoucí do Gilgitu. Nic takového se mi ale nedaří, a tak s krosnou na zádech, s palčivým sluncem nad hlavou a již zcela bez vody mi nezbývá než se pokusit dojít skalnatým údolím co nejdále.

Po deseti kilometrech rezignuji a usedám do vzácného stínu na kraji silnice. Po několika minutách se ale v dáli objevuje oblak prachu! Během okamžiku je naložena moje bagáž do zánovního džípu a já unaven usedám vedle řidiče, který míří se svými dvěma syny do Gilgitu.

Můj trek byl i navzdory nenáročnosti typicky pákistánský. Viděl jsem vysoké hory s ledovci, horská jezera, krásnou přírodu, bezprostřední a pohostinné domorodce a prožil jsem další dobrodružství.

RADY NA CESTU:

* Jak do země – Pro vstup do země je nezbytné vízum, které lze získat na pákistánském velvyslanectví v Praze. Cena víza je 25 eur nebo 30 USD.

* Cestovní ruch – Vzhledem k vysokým horám v severním Pákistánu do země směřuje nemalé množství turistů. V Pákistánu lze využít služeb mnoha cestovních kanceláří. Ty jsou schopny za adekvátní cenu zajistit kompletní a relativně kvalitní služby (ubytování, výlety, trekking, rafting atd.).

* Bezpečnost – Vzhledem k bezpečnostní situaci v Pákistánu se doporučuje sledovat informace na stránkách www.mzv.cz. Platí pravidlo vyhýbat se jakýmkoli shromážděním, co nejkratší dobu se zdržovat na místech s větší koncentrací lidí (nádraží a hromadná doprava, tržiště apod.). Před cestou do Pákistánu se v každém případě doporučuje očkování na hepatitidu a tyfus. V oblastech pod 2000 m n. m. je možný výskyt malárie – je vhodné mít s sebou pohotovostní dávku antimalarik. Před cestou vždy detailně informujte České velvyslanectví v Pákistánu o svém pobytu v zemi.

* Doprava – Z hlavního města se lze do Gilgitu dostat letecky (100 USD, hodina letu) nebo autobusem (15 USD, 14–24 hodin) po Karákóram Highway. Z Gilgitu do vesnice Bala Naltar (v údolí Naltar) lze cestovat pouze džípem. Stanoviště džípů, které na této trase pendlují, je na hlavní silnici západním směrem od centra Gilgitu (5–20 USD; 4–6 hodin). Silnice v horách jsou neudržované. Přesun na krátké vzdálenosti může trvat i mnoho hodin. V Pákistánu se jezdí vlevo.

* Ceny – Ceny za ubytování, dopravu i za jídlo jsou v Pákistánu velmi nízké (nižší než v ČR). Speciální turistické služby v horách jsou však naopak velmi vysoké (horský průvodce, půjčovné za trekové vybavení apod.). Čím větší skupina lidí, tím nižší cena na jednotlivce. Platidlem jsou pákistánské rupie (1 USD = 65 rupií, květen 2008). Snadno směnitelnou měnou prakticky kdekoli jsou americké dolary.

* Strava a zdraví – Nezapomeňte doma kvalitně vybavenou lékárničku. Hygienické podmínky jsou na velmi nízké úrovni. Častá jsou průjmová onemocnění. Většina jídel je kořeněných a ostrých. Nejčastěji jsou tvořena rýží, zeleninou a kuřecím masem. Prakticky kdekoli lze zakoupit balenou vodu. Rozhodně se nedoporučuje pít nápoje s ledem nebo vodu, která je nepřevařená. V horách (platí i pro údolí Naltar) lze sehnat pouze naprosto základní potraviny, často pouze z místních zdrojů. Nezapomeňte na toaletní papír (Pákistánci ho nepoužívají).

* Ubytování – Možnosti ubytování jsou v Pákistánu široké, zejména ve větších městech. V Gilgitu lze doporučit Madina guesthouse – kvalitní ubytování, restaurace a součástí je také turistická kancelář, kde lze získat množství důležitých informací, případně domluvit trek prakticky kamkoli do hor. Ve vesnici Bala Naltar se nachází dva hotely. První levný a skromný ihned na začátku vesnice (5 USD), druhý nový a moderní v centru vesnice (13–20 USD). Údolí Naltar je osídlené zemědělci a pastevci, při bivakování je vhodné se předem domluvit s místními.

* Kdy vyrazit – Ideálním obdobím pro pobyt v horách severního Pákistánu je květen až konec září. Pozor na období ramadánu (devátý měsíc islámského kalendáře), kdy se život v zemi téměř zastaví.

* Počasí a přírodní podmínky – Počasí je během léta v horách poměrně příjemné. Většinou je slunečno, občas déšť, mohou však být i silné bouřky; pak mohou být v horách po několik dnů nesjízdné silnice. Pozor na sluneční paprsky ve vyšších nadmořských výškách – kvalitní sluneční brýle a krém s vysokým UV jsou nezbytností!

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články