Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Lukavecké jízdy po osení

104-000.jpg
Richard Grégr, Pondělí, 3. března 2008
Po třicáté osmé v životě cválá Václav David po cestě do vršku k lukaveckému kostelu a za ním pobízí své koně více než dvacítka dalších jezdců. Je Velikonoční neděle 2007 a v Lukavci nedaleko moravského Fulneku jako na jediném místě u nás jedou jezdci zvěstovat do polí, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých…

Čtrnáctiletý Petr Gold zatím čeká u mramorových božích muk nedaleko kostela.

V ruce svírá křížek s ukřižovaným Ježíšem Kristem, který mu půjčil lukavecký farář. Tváří se hrdě: „Řekli mi při nedělní mši, že to budu já, kdo podá vedoucímu jezdci kříž.“ Tomu se tady neřekne jinak než otec kříže či poněmčele krojcfotr. V Lukavci je to funkce bezmála dědičná. Dnes jezdí v čele sedmapadesátiletý Václav David, v civilu technický administrátor bíloveckého děkanátu. Právě jemu patří zásluha za to, že se starodávný zvyk uchoval. Převzal ji po svém už jednaosmdesátiletém otci, a když bůh dá, stane se jednou otcem kříže i jeho syn. Zatím jezdí v průvodu.

A jezdci jsou zde. Václav David se zatváří překvapeně, očekával předání kříže až u kostela. Netuší, že novináři Petra zpracovali -boží muka v pozadí vypadají fotogeničtěji. Nakonec situaci vyřeší kůň. Hodí zadkem a z fotky není mnoho…

Pro koně klid není

Na Zelený čtvrtek už málokterý hospodář vyjel za prací do polí. Bylo by to rouhání. Vždyť na druhý den v pátek odpoledne přichází ukřižování Ježíše Krista.

Ve statku má být klid, lidé chodí pomalu a důstojně očekávají vzkříšení. Ani krávám by neměly zvonit zvonce. Jenomže koním to nevysvětlíte. Nezbývalo, než s nimi hned v neděli vyjet do okolí.

Po ránu, za východu slunce, když sedlák nespěchal honem na pole, to bylo zvlášť malebné. Hlavně tady na Fulnecku. Scházelo jen přidat určitou obřadnost… Tak někteří etnografové popisují dávný vznik zdejších jízd. Prosebné průvody mají sice kořeny v Německu, ale velikonoční objížďka se udržovala hlavně na pomezí slovanských a germánských národů. Už ve starém Římě se pole obcházela, ovšem pěšky. Pozdější církev nabádala k větší vážnosti, ale nakonec přijala, že jezdci oslaví vzkříšení objížďkou pole na koni. V Srbské Lužici na dnešní německo-polské hranici se v Ostritzu u kláštera Mariino údolí dochoval zvyk jízdy po osení (saatreiten), další desítka jízd (tzv. křižejro, Osterreiten) je k vidění v okolí kláštera Mariina Hwězda u Budyšína. V Čechách se jezdívalo na Liberecku, Šluknovsku i v Hodkovicích nad Mohelkou.

Ve slezských Ludgeřovicích na Hlučínsku se jezdily od třicetileté války, kdy kraj svírala neznámá nemoc, až do roku 1901 jízdy za Bohem… Připomeňme i leonhardskou jízdu v Mušově, dnes zatopeném Novomlýnskou přehradou u Mikulovic. Dávný zvyk dodnes přetrvává jedině v Lukavci u Fulneku.

Ženatí i svobodní

Na většině jezdců je patrné, že „usedají na kůň“ jen o Velikonocích. Oře jim zapůjčili koňaři z okolí pár minut před jízdou. Svedli si je z náklaďáku, připevnili sedlo a vetkli dlouhou stuhu do ohonu či hřívy.

Podle tradice je bílá odznakem svobodných, barevná mužů ženatých.

A ani pro koně to není nic běžného. Nejde právě o borce z Velké pardubické. Nervozita je patrná na obou stranách. Ke kostelu se sice vyjelo celkem dobře, ale na rovince už koně cítí nejistotu jezdců a sami jeden po druhém se rozjíždějí úprkem. Naštěstí je tu louka za kostelním hřbitovem. Muži i koně ji pomalu objíždějí kolem dokola. Zklidnění potřebují zjevně obě strany… „Kdysi jezdili ráno ženatí hospodáři. Ani se neosedlávalo, jen se přes koně hodila deka a muži jeli v šatech, jako když jdete na pole,“ vzpomíná muž kolem padesátky. Je v obleku s kravatou, na nohou jezdecké holínky, jen usednout do sedla. Zraněná ruka na pásce prozrazuje, že letos to nevyšlo. „V dáli vycházelo slunce. Odpoledne v obleku na ozdobených koních už jeli pouze svobodní muži.“ Podobný zvyk se dnes dodržuje (pokud je autorovi článku známo) jen na jednom místě v srbské Lužici: ve Wotrowě (německy Ostro).

V Lukavci ranní jízda zanikla, když nastaly problémy se sháněním koní. Ateistickému režimu se nelíbil ani duchovní obsah. Začalo se jezdit jen odpoledne. „Sešli jsme se třeba jen tři čtyři, ale nejelo se jen jednou. To když ráno napadla spousta sněhu.“

Předat zprávu

Kostelní zvon zvoní, jezdci pokračují přes pole. Nejedou sevřeni a zpívají z listu. Dvě řady muzikantů kráčejí polem opodál pěšky. Návrat dolů do vsi je prověrkou obou stran. Zběsilý cval na počátku se nevyplácí. Kdo si neuměl pořádně připevnit sedlo, lehce se sveze ke straně.

„Za pád z koně se platí bečka piva,“ dodává zasvěcený. „A za předjetí otce kříže dokonce láhev slivovice,“ doplní jeho kolega… Ve vsi už je lidé očekávají před chalupami. „Hezké Velikonoce,“ zdraví jezdci, zatímco krojcfotr David přijíždí k vrátkům a podává lidem křížek k políbení. Pokaždé ho pak otře do kapesníku. Někde ochutná pálené a do kapes dostane odměnu. „Výdaje s jízdou zaplatíme z darů, zbytek přijde do kostela,“ vysvětluje později.

„V Lukavci se jezdilo od nepaměti,“ tvrdí paní před okálem. „Měli by ovšem jezdit jenom místní.“ Pak ukáže do zástupu jezdců: „Ten může také, ten se k nám přiženil…“ „Uvítáme každého, kdo chce jet, jen je nutné sehnat předem koně,“ říká později Václav David. Nejméně měsíc před jízdou musí objet koňaře v okolních vesnicích.

Domácí slivovici střídá jablečný závin a talíře jednohubek. Zkušený jezdec ví, že u alkoholu zůstat nemůže. Místní specialitou je jablečný likér, destilovaný z moštu. Když však u jednoho domu vítají muže pomerančovou šťávou, nestačí se divit zájmu.

Procesí už projelo celou vesnicí. Jede se bezmála dvě hodiny. Ale zprávu, že Ježíš Kristus vstal dnes z mrtvých, jak bylo předpovězeno, je nutné zavézt i na samoty.

Muže čeká dlouhá jízda až na Nové Dvory. „Pojďme jezdcům vstříc,“ ukazuje klarinetista Jiří Svobodník vzhůru k silnici do stráně. „Žehnání polí je starý křesťanský zvyk. Scházíme se každý rok, a tak udržujeme dávnou tradici. Nevynechal jsem od roku 1995…“ Obě písně, které hrají, jsou starobylé. Nápěv Vstal z mrtvých Vykupitel je známý ze středověku. Aleluja je velikonoční píseň. Na závěr se pak hraje Te Deum, Bože chválíme Tebe. Přesně tak to dělali i jejich otcové.

Největší radost

Konečně se v dáli na mezi objevují postavy. Dva muži své koně už vedou a zjevně toho mají plné zuby. Zbývající trochu nekoordinovaně cválají.

Nad vsí se znovu seřadí, přidá se i kapela. Za zpěvu pak sjíždíme po silnici do vsi. Přichází jaro, na komíně sedí čáp, zdáli štěkají psi, a kopyta koní klapou. Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Auta nepředjíždějí, neruší chvíli, snad aby nepoplašila koně.

A pak se blíží konec. Pod kostelem David podá každému jezdci kříž k políbení: „Díky, žes přijel.“ Zbývá mše. Muži za knězem s monstrancí obejdou kostel i se sochou Panny Marie. Koňáci si zatím odvážejí unavená zvířata a jezdci usednou v hospodě nad dršťkovou polévkou.

„Jeli jsme skutečně tak, jak se má. Bylo ostatně pěkné počasí,“ hodnotí spokojeně David. „Nic nás nerušilo. Když v roce 1997 začal hořet statek, polovina lidí nechala všeho a jela hasit,“ vzpomíná na jízdu, která zásahem vyšší moci nedojela.

„Chlapi se u nás prostě sejdou a jedou. Víra je největší radost, kterou na světě máme, a proto se ji snažíme předat a jízdu udržet. Budu jezdit, pokud budu živ,“ dodá na závěr.

Nezní to ani příliš pateticky.


JAK TO BÝVALO – Český ostrůvek

Pravděpodobně nejstarší zmínka o jízdě je zachycena ve Fulnecké kronice asi těmito slovy: „Po bitvě na Bílé hoře se potulovaly krajem hordy rozpadlých vojsk. Také naše město bylo přepadeno, ale za pomoci sedláků na koních, kteří se sjeli na velikonoční jízdu, se podařilo útok odrazit.“ Lukavec byl vždy českým ostrůvkem v germánském živlu. Němečtí sedláci šli raději do Fulneku. Možná proto se nedochovaly kroniky. Pamětníci však vzpomínají na jízdy v Děrném. To také bývala česká vesnice, ale chudí děrnenští chlapci si brali bohaté Němky z Kujav a poněmčili se. I sokol se pak psal jako Sokoll. Písemné zápisy jsou až k roku 1925, ale jezdilo se dřív, stejně jako třeba v Kujavách, Stachovicích, Horních Životicích, Jerlochovicích i ve Fulneku. Jízdu připravoval zvláštní spolek. Na historických fotografiích z roku 1930 jsou davy lidí, kteří na statek pana Rohledra v Děrném přišli z okolí na svěcení praporu. Během jízdy ho pak jezdci vezli v čele. Každoročně se volil nový otec kříže. V kostele je prý dodnes křížek, který dával lidem ve vsi k políbení. Ve větších statcích jezdci požádali o právo udělat kolo a celý dvůr objeli. Sedlák je vítal s připraveným pohoštěním. Výslužka se nedávala, jen jezdci na závěr obřadně poděkovali. Protože nebyla nouze o koně, jeli v sedle i hudebníci. Krojcfotr přijíždí ke stavením a dává lidem křížek k políbení. Zavdá si pálenkou, pojí štrúdl a někde dostane třeba i odměnu. Z té se hradí výdaje na jízdu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články