Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Lucie Hrozová: Česká hvězda drytoolingu

154-1.jpg
Autor článku: Marek Kožušník, Středa, 13. dubna 2011
Autor fotografií: Libor Hroza st.
Spíš byste čekali, že tuhle mladou křehkou dívku potkáte někde v kavárně, v divadle nebo dejme tomu na diskotéce. Nejpravděpodobnějším místem setkání s Lucií Hrozovou je ale lezecká stěna, případně kemp někde ve skalách nebo v horách.

Lucie propadla lezení poměrně přirozeným a zákonitým způsobem -vášnivým lezcem byl a je její táta, jablko tedy nepadlo daleko od skály. Nejčastěji ji na stěně uvidíte s mačkami a dvěma cepíny, jedním v každé ruce. Provozuje totiž lezeckou disciplínu zvanou drytooling.

Vztah ke skalám a lezení má Lucie v rodině. Přivedl ji k němu její otec, leze také její mladší bratr.

Na konci února zdolala Lucie Hrozová alpskou převislou stěnu Fear and Loathing. Jednalo se o nejtěžší český ženský drytoolový výstup vůbec. Dvacetimetrová cesta je v pětačtyřice­tiprocentním převisu, chyty pro cepín jsou malé a daleko od sebe. Povrch skály je křehký a drolí se. „Technicky cesta až tak obtížná není, je ale nesmírně náročná na silovou vytrvalost,“ vysvětluje Lucie.

Cestu zdolala za necelých patnáct minut. Během výstupu ji povzbuzoval otec -a tuhle psychickou pomoc v několikastupňovém mrazu opravdu potřebovala. „Byla tam neuvěřitelná zima,“ vypráví Lucie. „Ke konci už jsem byla opravdu vyčerpaná.“ Pár dní po tomto úspěchu triumfovala i ve Světovém poháru. Po posledním závodě v ruském Kirovu skončila druhá a to jí vyneslo celkové druhé místo.

Krize pomůže nebo znechutí

„Celá naše rodina tíhne k horolezectví, ke sportovnímu lezení. Přivedl mě k němu táta, to mi bylo osm,“ vzpomíná Lucie Hrozová. „Vzal mě i s bráchou párkrát na stěnu a já zjistila, že přesně tohle mě baví. Malých capartů, jejichž rodiče lezou, je moc, ale málokdo vydrží. Zvlášť holky toho nechávají, často v juniorském věku.“ Lucie kromě lezení provozovala ještě gymnastiku. Když jí bylo deset, musela si ale vybrat. Obojí zvládnout nešlo. Dala přednost lezení. „Měla jsem už základní sportovní průpravu z gymnastiky, takže mi lezení na začátku hodně šlo, vyhrávat je v dětských letech daleko snazší.“ Krize přišla kolem šestnáctého roku. „Člověk trénuje a trénuje a výkon se nezvedá,“ vzpomíná Lucie Hrozová. „Říkala jsem si -má to cenu? Tak moc se snažím a nejdu výkonnostně nahoru.“ Stačilo si dát chvilku pauzu, věnovat se něčemu jinému. Trénovat jen tak pro radost, bez pocitu odpovědnosti za výsledek. To Lucii zvedlo náladu i motivaci.

Kdo leze v zimě

Když napadne sníh, stane se z každého lezce, který zrovna nechce sedět doma, zimní lezec. Trocha terminologie: existuje drytooling, ice climbing, indoor drytooling a tradiční mountaineering. Klasičtí horolezci, mountaineeři, sice nepřekonávají terény nejvyšší lezecké obtížnosti, zato jim hrozí omrzliny, vichřice, sněžení, laviny, trhliny nebo výšková nemoc. Jejich doménou jsou Alpy, Himálaj, Andy a podobné velehory. Chtějí dosáhnout vrcholu a vrátit se ve zdraví a živí zpátky.

154_2_jpg_4da57c3442.jpg

V ledopádech a ledových stěnách se provozuje ice climbing, ledové lezení. Lezci stoupají po ledových stěnách, rampouchách a záclonách, které vytvořila zmrzlá voda. Pokud se neleze jen na ledu, ale cepíny a mačky se zachytávají i ve skalních spárách, jde o disciplínu zvanou drytooling. Má svá omezení, která jsou ale každému milovníku přírody jasná. Nelze mačkami a cepíny ničit měkký pískovec nebo skály porostlé vzácnými rostlinami.

Na frekventovaných a oblíbených lezeckých cestách může mezi „klasiky“ a drytoolisty vznikat podobné napětí jako na sjezdovce mezi snowboardisty a lyžaři. Drytoolisty proto často potkáte v opuštěných lomech, rozlámaných převisech a částečně zaledněných skalách. Závody v zimním lezení, a tedy i v drytoolingu, se odehrávají především venku, často se ale leze a trénuje uvnitř. To se pak mluví o indoor drytoolingu, při kterém se leze s cepíny v rukou, ale na nohou jsou místo maček běžné lezečky.

Strach z ledu

K lezení v ledu měla Lucie Hrozová vždy respekt, zatím lezla klasicky ve skalách. „Jednou se ale u nás pořádaly závody a já si říkala, proč to nezkusit. Zjistila jsem, že když má člověk dobrou průpravu ve sportovním lezení, má dobrý základ i pro ledolezení,“ usmívá se Lucie. I když měla zpočátku hrozný strach, hned se umístila druhá na mistrovství republiky.

„Lezení v ledu víc směřuje k horolezectví než ke sportovnímu lezení, člověk má mačky a cepíny,“ vysvětluje. „Proto jsem na to koukala s respektem. Rok nato jsem ale začala závodit ve Světovém poháru. Výsledky ještě nebyly nic moc, ale strach ze mě postupně opadával a výkonnost šla nahoru. Chytilo mě to ještě víc než sportovní lezení. Bylo to něco nového, další impulz.“ Nebezpečný cepín

S drytoolingem se většinou začíná později, přechází se na něj ze sportovního lezení. Tam musí člověk získat základ a teprve pak začne lézt s cepíny. „Ve sportovním lezení můžou dominovat i hodně mladé závodnice, holky v ledu jsou většinou starší,“ vysvětluje Lucie Hrozová. Tento sport není pro měkké povahy. „Na nohou máme mačky, v ruce cepíny,“ přibližuje jeho zákonitosti Lucie. „Nedá se odhadnout, jestli se chyt nebo led nevylomí – oproti klasickému sportovnímu lezení se to děje často. Navíc jsou cepíny ostré, takže když člověk padá, může se o ně pořezat. Nebo na ně spadnout.“

Lezení není jen sport, je to životní styl. Ve skalách tráví Lucie každý víkend.

Steakhouse ve skalách

Lezení není jen sport, jde o životní styl. Víkendy se tráví ve skalách s partou, lezci tvoří uzavřenou komunitu, ve které jsou spokojení. „Není to jako atletika, kdy člověk jde na stadion, odběhne závod a jede domů,“ říká Lucie. „Lezení zabírá hrozně moc času. Ke skalám se musí dojet a většinou tam pak člověk i přespí.“ Lucie dobře ví, že sportovní lezení a drytooling není golf nebo hokej, milionářka se z ní díky sportu nejspíš nestane, i kdyby vyhrávala Světový pohár každý rok.

„Na tomhle sportu nezbohatnu, proto myslím na budoucnost. Studuju na soukromé Vysoké škole aplikovaného práva. Nemám jinou možnost, na státní škole by mi netolerovali, že jsem třeba měsíc pryč. A uživit se lezením může opravdu jenom úzká světová špička.“ Na jiné záliby jí moc času nezbývá. „Jasně že chodím třeba do kina,“ usmívá se Lucie. „Ale i dovolená v případě naší rodiny vypadá tak, že jedeme do skal a stejně zase lezeme. Taky mám ráda kolo a běžky. Ani jedno mi moc nejde, ale hrozně mě to baví. Je to dobré i pro fyzickou průpravu, aby nebyla zaměřená čistě na lezení. A ráda chodím do steakhousu,“ směje se.


Lucie Hrozová

30. 10. 1988 v Děčíně V rámci lezení na umělé stěně si zkusila všechny disciplíny – obtížnost, rychlost, bouldering -a po několika titulech mistra České republiky v kategorii mládeže získává v posledních letech v každé z těchto disciplín titul mistra České republiky i mezi dospělými; umisťuje se i na mistrovství Evropy. Na konci roku 2007 se začala věnovat drytoolingu a ice climbingu (lezení ve smíšeném terénu skály a ledu). Na tomto poli dosáhla svých největších životních úspěchů. V celkovém hodnocení žebříčku závodů Světového poháru v roce 2009 skončila na 4. místě, v roce 2010 na 5. místě, v roce 2011 byla druhá. To je dosud historicky nejlepší výsledek českého ledolezení a Lucie Hrozová se tak zařadila mezi největší světové hvězdy tohoto sportu. Velmi dobrých výkonů dosahuje i ve skalním lezení. Jejím trenérem je od začátku její otec Libor Hroza st., vynikající český (nezávodní) horolezec.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články