Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Luanda - město plné paradoxů

108-000.jpg
Lenka Kabrhelová, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Život v Angole překoná všechny vaše surrealistické představy.“ Tato věta, kterou mi svou vlast ještě v Praze představil jeden Angolan žijící v Čechách, mi během pobytu v africké zemi vytanula na mysli hned několikrát.

Kdo by však – po vzoru angolských regionů – čekal válkou zničené a zpustošené město, nedočká se.

Luanda, to jsou do dáli se táhnoucí bílé pláže, drahé bary, obalené vůní grilovaných mořských pochoutek a také peněz, na něž se rychlým tempem mění, zatím zdá se bezedné, zásoby angolské ropy a diamantů. Opačnou stranu téže mince tvoří chatrné chudinské čtvrti, čpící odérem nemocí, bezvýchodnosti a zapomnění. To vše zarámováno do kulis portugalské koloniální architektury.

„Za války se tu bojovalo v podstatě jen pár dní,“ vysvětluje mi historička Maria, „i tak ale důsledky konfliktu cítíme dodnes.“ Pohledná Angolanka tím naráží na řadu skutečností, které zaskočí snad každého nově příchozího. Ve městě žije třetina obyvatel celé země, většina z nich přišla za války právě kvůli relativnímu bezpečí, které metropole na rozdíl od bojem sužovaných provincií zaručovala. Dnes je tomu spíš naopak, kriminalita strmě stoupá, úměrně rostoucí životní úrovni města a také cenám, které se například v případě ubytování šplhají do nedozírných výšek. Ani ti, kdo mohou utrácet v luxusních obchodech zbrusu nového nákupního střediska Belas, nemají vyhráno – loupežná přepadení jsou na denním pořádku, večer se vydá ven pěšky pouze hazardér. „Všichni chtějí peníze,“ vrtí hlavou Maria, „a to co nejrychleji – na drahý pohodlný život, na alkohol či drogy.“ Kriminalita ovšem není jedinou potíží, s níž se společnost snaží vyrovnat. Obrovský ekonomický boom posledních pěti let přináší i řadu dalších negativních momentů: Vzrůstající počet automobilů na silnicích se dramaticky podepisuje na životním prostředí, vzduch odhadem téměř šestimilionové metropole otravují zplodiny výfukových plynů, Luanďany pro změnu nekonečné automobilové zácpy. V nich čekají bez rozdílu všichni: od negramotných obyvatelů slumů usazených v modro-bílých dodávkách suplujících neexistující hromadnou dopravu až po majitele obřích terénních korábů s náhonem na všechna kola, kteří na cestě z vilových komplexů vystavěných v okrajových čtvrtích do práce a zpět tráví denně několik hodin.

„I přes to všechno se tu ale dá normálně žít,“ směje se mému údivu mladý Angolan Miro, se kterým jdu na obhlídku večerního města.

V tu chvíli se Luandou rozduní temná ozvěna dieselových agregátů, už potřetí za vlhkého tropického soumraku vypadává elektřina. Jak bude vypadat veřejné čtení z děl portugalsky píšících autorů, kam mimo jiné také míříme, si moc dobře představit nedovedu. Přesto mu ale -byť s mírnými pochybami – dávám za pravdu, když dodává: „Občas je to těžké, ale věřím, že bude líp.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články