Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Londýnská mozaika

088-000.jpg
Miroslav Čapek, Pátek, 1. února 2008
Zmizet po anglicku, kdysi velmi oblíbené rčení, znamená přibližně totéž jako nenápadně se vypařit nebo v tichosti prásknout do bot. Spousta lidí z celého světa se tímto způsobem nakonec ocitla právě v Anglii.

Drobně mrholilo a já jsem se krčil pod stromem před Námořním muzeem na předměstí Londýna v Greenwichi. Měl jsem tady sraz s Ivanem, chlapíkem, který žije v Londýně už víc než pětadvacet let. Věděl jsem, že k poodhalení roušky z multikulturní tváře Londýna bych sotva našel lepšího průvodce. Zasloužilý squatter, zakladatel několika bezdomoveckých charitativních organizací, alternativní umělec, dopisovatel kulturních periodik a milovník plzeňského piva. Hned v autě jsme si připili na shledání dvěma plechovkami a vydali jsme se do centra Londýna. Projížděli jsme chudými čtvrtěmi jižně od řeky Temže. Tady Ivan bydlel. „Vybral jsem si tohle místo dobrovolně,“ řekl, když jsme se zastavili na červenou. Z křižovatky vidím do boční ulice, kde jakýsi černoch obchází zaparkovaná auta a nenápadně zkouší, jestli jsou zamčená. Ivan se směje.

„Říká se, že je tady největší kriminalita, ale je to dané hlavně tím, že je tady i největší hustota obyvatel v Evropě. Mě samotného už vykradli nejmíň dvacetkrát, ale jak říkám, šel jsem sem dobrovolně a chci pro ty lidi něco udělat.“ Je to už víc než dva tisíce let, kdy staří Římané založili na břehu Temže osadu Londinium. Dnes zde žije osm milionů lidí.

Nestarší mešita je umístěna v budově, jež slouží obřadům různých náboženství už téměř 250 let.

Squatteři-renovátoři

Stojíme před kanceláří bezdomovecké organizace SHIP. Ivan ji kdysi pomáhal zakládat.

Dvě obyčejné kanceláře v přízemí, další dvě malé místnosti v suterénu. Teď momentálně tady bouřlivě debatují čtyři dobrovolníci nad podrobnou mapou nejbližšího okolí, propíchanou barevnými špendlíky. „To všechno jsou prázdné objekty, které monitorujeme, a pokud jsou vhodné, tak je obsadíme,“ poučuje mě jeden z nich.

„V tom vlastně spočívá naše práce. Všichni jsme bývalí bezdomovci.

Někdo těm lidem nabízí polívku, ale my jim chceme dát raději kuchyň, kde si tu polívku sami uvaří. Nájmy jsou tady všude tak vysoké, že si to spousta lidí nemůže dovolit, a právě pro ně vyhledáváme a okupujeme prázdné domy.“ Dívám se roztržitě na mapu s desítkami modrých, zelených a červených špendlíků a ptám se Ivana, jak na tuhle aktivitu pohlížejí orgány města, kterým většina těch baráků nejspíš patří.

„Je to různé. Podívej se, například v East Endu, kde jsem bydlel předtím, nám na městském úřadě potom, co jsme squattovali jeden celý blok, řekli, že nemají čas ani na renovaci, ani se nechtějí organizačně zabývat pronájmem, takže nám dali nějaké peníze na nejnutnější opravy, vytvořilo se družstvo a to tam funguje dodnes. Byty se zlegalizovaly a všichni jsou spokojení. Takhle jsme našli bydlení už skoro deseti tisícům lidí.“ Na noc odjíždíme do jednoho squatu, který je svým způsobem výjimečný. Je to stará továrna, kde se původně pracovalo se dřevem. Dole je obrovská hala, ve které se pořádají různé výstavy, performance a videoprojekce nezávislých filmařů z okolí. Je tu také kuchyň, kde se motá pár mladíků a jedna holka. Všichni až na Ivana jsou vegetariáni, takže když si začnu s největší opatrností ohřívat lečo s moravskou klobásou, vyvolám malou revoluci. V prvním patře jsou asi čtyři pokoje s matracemi na zemi.

Čtvrtina z ciziny

Když se ráno probudím a vyhlédnu ven, zjistím, že se dívám přímo do oken moderní budovy knihovny obložené barevnými skleněnými čtverci o velikosti asi metr krát metr. Tato šachovnice, složená ze všech možných barev, dokonale odráží složení obyvatel nejen této čtvrti, ale i celého Londýna. První, co mě při podrobnějším ohledání celého objektu překvapí, je skutečnost, že ani jedna z barevných tabulí není rozbitá. „To je jenom jeden z mnoha londýnských paradoxů, kterým jsem se také dlouho divil,“ poznamenává Ivan. „Tady žijí převážně černoši. Je tu z našeho hlediska nepředstavitelná míra negramotnosti. Rodiny jsou natěsnané na neuvěřitelně malém prostoru a většina z nich je ráda, že se vůbec nějak uživí. Knížku má doma málokdo. Sám jsi viděl, že kolem je šílený nepořádek, odpadky, spousta rozbitých domů, ale tady těch barevných skel se nikdo ani nedotkl. Ti lidé jako by cítili, že i když mnozí z nich neumějí číst, má ta knihovna a knížky uvnitř nějakou cenu a jsou rádi, že stojí právě v jejich čtvrti.“ Londýn jako hlavní město Velké Británie je sice domovem královny a sídlem parlamentu, ale od dob Margaret Thatcherové nemá jednotnou správu. Londýňané se tedy daleko víc identifikují se svou čtvrtí než s Londýnem jako celkem. Rozdíl například mezi squaty, kde jsem se právě pohyboval, a módními rezidencemi v Docklands, kde se usídlili bohatí yuppies, přímo bije do očí. Na druhé straně je potřeba zdůraznit, že v Londýně nikdy neexistovala ghetta v pravém slova smyslu. Jednotlivé komunity se vždycky, ať s většími, či s menšími problémy, postupně začlenily do celku.

Celou čtvrtinu obyvatel Londýna tvoří přistěhovalci ze všech koutů světa. Znamená to, že tu vedle sebe žijí a musejí se respektovat lidé všech barev a národností a že se tu mluví víc než sto padesáti jazyky. Člověk je kolikrát překvapený, že se tady vůbec ještě domluví anglicky. Dřívější imigrační vlny reprezentované například francouzskými hugenoty, Židy z východní Evropy nebo Iry byly jen nepatrným zlomkem v porovnání s masivním přílivem přistěhovalců z bývalých anglických kolonií.

Jak už to bývá, byli nově příchozí i tady vřele vítáni v časech hospodářského rozkvětu, a naopak zatracováni v dobách, kdy přišla stagnace a byla nouze o práci.

Rasové nepokoje nezřídka provázené násilím vyvrcholily v 60. letech minulého století a vláda na ně reagovala zpřísněním přistěhovaleckých zákonů.

„Jestli tě zajímá ta multi-kulti, jak tomu tady říkáme,“ povídá Ivan po snídani, „tak protože je neděle, můžeme vyrazit do Brick Lane.

Každou neděli tam probíhá nejspíš vůbec největší londýnský pouliční trh. Začíná vlastně už v Petticoat Lane, kde se teď prodávají hlavně hadry, ale postupně se to přelévá pávě do čtvrti Bengálců neboli do Banglatownu.“

Trhy na ulici Brick Lane vznikly již v 18. století. Na snímku je vidět i část mozaiky vytvořené umělci spolu s dětmi.

Bangladéšská čtvrť trhu

Tato oblast severně od hradeb City bývala vždycky tradičním útočištěm lidí, kteří nijak zvlášť netoužili po úzkém kontaktu s oficiálními institucemi. Lhostejno, zdali šlo o různé náboženské sekty, disidenty, nebo o první divadelní společnosti. Na nedělním trhu v Brick Lane dostanete všechno, nač si vzpomenete. Od masa po vysavače, jako v Orientu. Pouliční opraváři vám na počkání seřídí bicykl, probíhají tady hlučné a divoké aukce rozličných domácích potřeb, překupníci vám možná budou chtít nenápadně vnutit „haš“, nějaký náboženský horlivec se vás bude pokoušet obrátit na správnou cestu a na každém rohu potkáte někoho, kdo si bude chtít přivydělat hrou na saxofon, kytaru, nebo dokonce na piano, které pro tu příležitost vytlačí ze své garáže.

Poblíž Brick Lane stojí i nejstarší muslimský svatostánek v Londýně. Původně to byl kostel, pak synagoga, teď je to mešita. Zašli jsme dovnitř a navzdory tomu, že za pár minut měla začít bohoslužba, přijali nás zdejší muslimové velmi přátelsky a otevřeně. V kontextu nekonečných konfliktů na Blízkém východě se i tady těší poměrně značnému zájmu veřejnosti a naše návštěva je nijak nezaskočila. Správce mešity nám bez problémů povolil nejenom fotit, ale byl kupodivu i docela sdílný. „V celé Británii se k islámu hlásí kolem dvou procent obyvatel. Tady v Londýně už jde o deset procent, a v této čtvrti žije dokonce víc než sedmdesát procent muslimů.“ Zajímal jsem se o to, jak se k nim staví majoritní společnost v souvislosti s 11. zářím. Odpověď byla víceméně nabíledni: „Lhal bych, kdybych říkal, že se nám tady žije nějak špatně. I když to ale na první pohled vypadá kdoví jak, ani v Británii nemají cizinci na růžích ustláno. V souvislosti s útokem teroristů na USA a s tím, co pak následovalo, se i tady útoky pravičáků, které se původně dotýkaly všech přistěhovalců, zaměřily teď hlavně právě na muslimy. Snažíme se veřejnost různými přednáškami a kurzy přesvědčit, že opravdovým muslimům jsou násilí a teror cizí a odsuzují je, ale je to problém, který se potáhne ještě dlouho.“

Budova anglické banky a za ní vykukující Tower 42, vysoká 183 metrů.

Číňané a ti ostatní

Popíjím červené víno a venku za oknem, po kterém stékají nezbytné čůrky deště, se míhají exotické tváře lidí ze všech světadílů. Někteří jsou samozřejmě turisté, ale většina z nich tady našla nový domov nebo se o to alespoň pokouší. Přemýšlím o tom, co je sem přivedlo a jak se na nás tito lidé asi dívají. Je to vlastně téma, kvůli němuž jsem se tady sešel s Billem Petersem, britským diplomatem na penzi, který většinu svého života strávil právě v zemích tzv. třetího světa a o mentalitě tamních lidí leccos ví.

„Jsou dva základní pohledy, kterými na nás tito lidé pohlížejí,“ spustil velmi rozvážně vytříbenou oxfordskou angličtinou. „Zaprvé v nás vidí vlivnou a zámožnou společnost a jsme pro ně také reprezentanty nového imperialismu, na druhou stranu je ovšem nemálo těch, kteří považují naši životní úroveň za velice atraktivní a snaží se nás co nejvíc napodobit. Například v Indii se majetnější vrstva se západním způsobem života už dávno identifikovala.“ Seděli jsme v Soho, čtvrti pověstné svými restauracemi s vybranými gastronomickými specialitami, ale také vyhlášené neřestí a červenými lucernami. Tváře, které se daly rozeznat za mokrými okenními tabulkami, patřily z větší části Číňanům. Původní čínští přistěhovalci se začali už v 19. století usazovat kolem doků v East Endu. Byly to veselé časy heren a opiových doupat a East End v té době zcela určitě nepatřil k nejbezpečnějším místům na této planetě. Číňany však odtud paradoxně nevypudila policie, ale zřízení veřejných prádelen. Ty velice rychle zlikvidovaly jejich tradiční způsob obživy. Výsledkem byl právě přesun do Soho, kde se proslavili oblíbenými restauracemi, které udržují dodnes.

„První opravdu masivní imigrační vlna zasáhla Británii mezi dvěma světovými válkami,“ pokračoval Bill. „Nebyli to samozřejmě jenom Číňané, ale také Irové a lidé, kteří sem prchali z celé Evropy před nacismem. Po druhé světové válce, kdy byla na trhu poptávka po stále nových pracovních silách, sem vláda umožnila přístup lidem z bývalých britských kolonií. Týkalo se to především přistěhovalců z Indie a Karibiku.“ Zatímco se tedy Bengálci usadili kolem Brick Lane a Číňané v Soho, daleko živější karibská komunita si velmi oblíbila okolí Notting Hillu. Sem je nejlépe zavítat na konci prázdnin, kdy se tu koná obrovský barvami a kraválem hýřící karneval. Na divokou afroamerickou hudbu stejně jako na pestře oděné tanečníky ale natrefíte v ulicích Notting Hillu skoro o každém víkendu. Tato čtvrť je typickou ukázkou toho, jak se během poměrně krátké doby změnila vcelku nezajímavá a nudná část města ve velice vyhledávanou lokalitu, zvláště umělci a mládeží.

Co s Českým domem ?

Winston Churchill po vydřeném vítězství nad nacisty v bitvě o Británii prohlásil, že ještě nikdy nevděčilo tolik lidí tak malé hrstce hrdinů. Měl tím samozřejmě na mysli piloty, mezi nimiž bylo tehdy i nemálo Čechů a Slováků.

„Tenhle dům koupili naši krajané, kteří tady byli už před válkou, ale pak neměli peníze na provoz, takže jsme ho vlastně zachránili až my, když jsme sem přišli po převratu.“ Tím „my“ měl pan Martin Barančič, bývalý osobní strážce prezidenta E. Beneše, na mysli právě československé piloty a vojáky, které sem vypudila komunistická zvůle po roce 1948. Celé odpoledne jsme mluvili o historii této československé bašty uprostřed Londýna. Rozměrná deska se stovkami jmen padlých pilotů na stěně v jídelně je už ale dnes poslední vzpomínkou na dávná hrdinství.

Na chodník ulice Brick Lane dopadá stín brány do Banglatownu, která byla postavena v roce 1997.

Rozhlížím se po typickém Londýnu dneška. Špetka Smíchova, hned o ulici dál to vypadá jako uprostřed Saigonu a za rohem nejspíš někdo z Jamajky tříská do bubnu. Komu by to nestačilo, může se rozkročit nad nultým poledníkem v Greenwichi a s jednou nohou na západní a druhou na východní polokouli přemýšlet o tom, k čemu vlastně všechny ty čáry a hranice, které dělí svět, vlastně jsou. *

Čtvrtinu obyvatel Londýna tvoří přistěhovalci z celého světa. Někdy byli vítáni, jindy zatracováni. Mluví se tu více než sto padesáti jazyky. Nejstarší mešita byla původně kostel a pak synagoga. Zdejší muslimové se snaží veřejnost přesvědčit, že násilí a teror jsou jim cizí. Paměťní deska se stovkami jmen padlých pilotů, kteří ubránili Británii před Hitlerem, je dnes už možná poslední vzpomínkou na jejich hrdinství.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články