Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Loďkou po Dunaji až k Černému moři

00 dunaj.jpg
Autor článku: Maroš Ondrejka, Úterý, 13. září 2016
Autor fotografií: Maroš Ondrejka · Michal Ondrejka
Dunajská delta představuje po deltě Volhy druhou největší v Evropě. Asi 100 km od ústí do Černého moře se Dunaj větví na tři hlavní ramena, mezi nimiž se vytvořil svět tajemných mokřadů. Tuto nevšední část Dunaje nejlépe poznáte, pokud nasednete do člunu, vezmete do ruky vesla a vydáte se po jeho toku až na samotný konec.

Delta Dunaje, kterou se řeka vlévá do Černého moře, má neskutečně rozmanitou přírodu. Oblast o rozloze více než 4100 km2 tvoří 3500 km vodních toků a kanálů. Poznáváním takové spleti vodních cest bychom strávili několik měsíců či let. My jsme na cestu měli jen dva týdny. Volba tedy padla na jednu z nejzajímavějších vodních tras, mezi městy Tulcea a Sulina.

Po dvoudenní cestě vlakem z Bratislavy jsme přijeli do města Tulcea, na západní hranici dunajské delty. Před cestou se zásobujeme potravinami a vybavením v tržnici. Levně jsme pořídili i rybářské potřeby. Vlastnoručně ulovená a zpracovaná ryba dokáže chutně zpestřit jídelníček v podobě tradičního jídla ciorba de peste: polévky, která kombinuje ruský boršč a maďarskou halászlé.

Čistý Dunaj

Zásobeni a sbaleni se vydáváme na plavbu. Po chvíli opouštíme hlavní, Svatojiřské rameno a vplouváme do spleti kanálů, jezer a lužních lesů. Už za krátkou dobu se ráz krajiny mění. Je vidět, jak vypadaly labyrinty ramen, než je člověk začal měnit. Roste tu spousta leknínů a jiných vodních rostlin. Voda je křišťálově průzračná se spoustou ryb a obojživelníků, na obloze je vidět běžné, ale i vzácné druhy ptactva. Dunajská delta je známá výskytem kolonií pelikánů. Sídlí zde až 3000 jedinců dvou zdejších druhů, které tvoří největší kolonii v Evropě. Majestátní pták byl dokonce zvolen za znak chráněného území. Neuvěřitelné je i množství kormoránů, racků a pestrobarevných ledňáčků. V malých lesních remízcích na souši je zase hojný výskyt velmi vzácných mandelíků hajních s namodralým peřím.

Krátkou odbočkou z trasy se dostáváme k ostrovu Stipoc, kde rozkládáme tábor. Jak zjišťujeme, dobře se zde daří pijavicím. Stačí jim krátký okamžik, kdy necháme končetinu ve vodě, a již svádíme boj s tímto kluzkým protivníkem. Kromě pijavic má delta pro návštěvníky připravenou i další nástrahu. Se západem slunce se vyrojí mračna komárů. Kdo si s sebou vzal potápěčské potřeby, nelitoval.

Jedno z tábořišť, vstáváme, ráno je v deltě tajemné...

Pozorovat vodní svět a plavat v džungli vodních rostlin, kde se skrývají plaché rybky nebo raci, je nepopsatelný zážitek. Jak je ale možné, že řeka, která překonává tak dlouhou trasu přes tolik metropolí, zůstává na konci tak čistá, že se dá pít? Dunaj totiž díky samočisticí schopnosti rostlin, biomasy, písku, jílu a štěrku dokáže právě v těchto místech znečištěnou vodu z poloviny Evropy až zázračně přefiltrovat.

Řeka je v těchto ramenech mělká, a tak je při potápění a chůzi po dně zapotřebí dávat si pozor na množství ulit měkkýšů. Po jejich odumření schránky klesají ke dnu, rozpadají se a vytvářejí koberec ostrý jako žiletka. Další nástrahou pro bosé nohy je ostře seříznuté rákosí, které v deltě roste téměř všude, na rozlehlých plochách. Právě v deltě Dunaje je plocha porostlá rákosem tou největší na světě. Během éry socialismu tuto levnou stavební surovinu těžili vězni, dokud ji nenahradil eternit a beton. Dnes ji využívají hlavně místní obyvatelé. V zimě, kdy ramena zamrznou, rákosí seřezávají a využívají hlavně jako střešní krytinu nebo na stavbu malých rybářských domků omítnutých hlínou.

Nelegální lov

Mnoho místních obyvatel zde žije pouze ze zdrojů, které jim nabízí řeka. Často vidíme rozhozené vrše nebo natažené nelegální tenatové sítě, které tvoří ve vodě svislou, neprostupnou hráz. Slouží zejména pro lov štik – kilogram štičího masa stojí na trhu asi 7 leu (1,58 eura). Dobře se prodávají i sumci či karasi.

Bohužel se do vrší chytí i pro trh nevýznamní okouni nebo plotice a rybáři je jen málokdy ze sítí vypustí. Nebezpečí ale sítě představují nejen pro ryby. Kormorán či želva vlezou s vidinou snadného úlovku do síťovaného koše. Zpět se již sami nedostanou a stávají se jeho obětí. Nám se podařilo z jedné nastražené pasti zachránit želvu bahenní, a to jsme prohlédli první past, na kterou jsme natrefili. Můžeme se jen dohadovat, jaké množství živočichů zde ročně zbytečně umírá…

668 jezer delty

Dostáváme se na 23. míli Dunaje do stejnojmenné vesničky. Délka Dunaje se nepočítá od jeho začátku, ale od ústí do moře! Objevují se zde takzvané plaury. Jsou to ostrovy z kořenů rákosí a biomasy jiných rostlin, které se po zvednutí hladiny nadnesou a proudem odplaví. Ze dne na den se tak může místo, které jste předtím bez problémů přeplavili, změnit na rákosové bludiště. Nejtěžším úsekem plavby jsou však obrovská jezera, jejichž břehy jsou v nedohlednu.

Padlý strom slouží jako odpočívadlo pro vodní ptáky.

Čluny brzdí husté řasy a rybářské sítě vytvářejí překážkovou dráhu. Pokud se k tomu přidá protivítr, je problém pohnout se vůbec z místa. V deltě je celkem 668 jezer. Všechna jsou pravděpodobně odsouzena k zániku. Řeka v nich ukládá nashromážděný materiál, postupně se zaplňují a zarůstají rákosem. V posledním stadiu na nich vyrostou stromy a vytvoří se lužní les. Právě v těchto jezerech, kde voda neproudí rychle, plavou na hladině vzácné a chráněné kotvice plovoucí tvořící růžice zelených listů. Jejich semínka jsou jedlá, ale kvůli tlustému obalu je náročné se k chutnému plodu dostat.

Vesnice v deltě

Táboříme u malebné vesničky Letea, kde jako by se zastavil čas. Domy v udržovaných zahrádkách tu stavějí z vepřovic, cihel ze slámy a bláta, se slaměnou střechou a pestrobarevnou omítkou. Cesty jsou z udusané hlíny a často se kolem vás přežene pár koní nebo se dobytek oddává milostným hrátkám přímo uprostřed silnice. Smečky psů jsou na každém kroku. Troufnou si i na osamělou krávu, kterou nahánějí po ulicích, že jen taktak stihneme uskočit z cesty.

Vesničky tu mají většinou dva či tři obchody s potravinami – ty slouží zároveň jako hospoda, drogerie, domácí potřeby i novinový stánek. Blízko vesnice se nachází zajímavý chráněný biotop. Dva vozy s koňským spřežením nás odvezou až k hranicím národního parku. Ve vesnici o takový povoz není nouze a místní vás za přiměřený poplatek svezou po okolí. Národní park připomíná africkou savanu zkombinovanou s dubovým lesem. Duny, kam oko dohlédne, lemované starým pokrouceným dubovým lesem vytvářejí nevšední ráz krajiny. Je to významný biotop, který v době záplav využívají želvy bahenní k nakladení vajec v teplém písku. Poslední večer v této kouzelné vesničce nás překvapilo několik místních dětí. Zatančily a zazpívaly nám několik zdejších písní.

Nejsme sami, kdo se vydal do delty na nafukovacích člunech.

U dávných Lipovanů

Druhý den se po dlouhém čase napojujeme zpět na hlavní tok Dunaje. Na opačném břehu je vidět pozlacené střechy ukrajinských kostelů. Jsme na hranici, a tak nás v přístavu vítají rumunští celníci. Za chvíli už vypouštíme čluny a nakládáme je na vlečku, tentokrát taženou traktorem, který nás má po děravé cestě přepravit k jezeru. Cesta naštěstí netrvá dlouho a u jezera Nebula nás traktorista odkládá a slibuje, že pro nás přijede za dva dny.

Máme tak čas poznat další vesničku Periprava a pravoslavný chrám svatého Dumitra se studnou, kde můžeme doplnit zásoby vody. Voda však slouží jen k pití. Pokud by vás místní pop zpozoroval, že se jí myjete, pořádně vám vyčiní, jak se stalo i nám. Mladší generace zde celkem dobře ovládá anglický jazyk, ale pokud se naučíte pár slov rumunsky, vesničané vám ochotně prodají husí či slepičí vejce (jajca) nebo rajčata (pomodoro). Na osvěžení je nejlepší pivo (bere), které seženete v každém obchodě. Chuťově připomíná podprůměrné slovenské, ale je lepší než zdejší víno, které tu prý pančují a lidé z něj hloupnou. Skutečnou delikatesou je kravský sýr, nejlépe čerstvě vyrobený.

Kromě rumunštiny se domluvíte i ruštinou nebo ukrajinštinou, kterou ovládají hlavně starší obyvatelé. Původ slovanských jazyků v této oblasti sahá do 18. století, kdy carské Rusko kvůli víře pronásledovalo takzvané starověrce. Tito Rusové, nazývaní Lipované, založili po Rumunsku několik vesnic, které se dodnes zachovaly právě v deltě Dunaje.

Konečně moře

Bodrý traktorista se pro nás vrací třetí den a následuje opět strastiplná cesta na natřásající se vlečce. Při pohledu na lesostepní krajinu s dunami, slanisky a dubovými hájky, kde vám nad hlavou proletí dudek či datel, se cesta rychle krátí. Poslední obchod s potravinami před cestou k moři je ve vesničce Sfi?tofca. Je zavřený a vesnice vypadá jako místo duchů. Znenadání se vynoří místní tetička, která nám otevírá obchod. Je ráda, že vidí nové tváře, a popisuje nám smutný osud vymírající vsi. Většina obyvatel se odstěhovala za lepším životem do velkoměst.

Rákosové plochy jsou rozlehlé a vytvářejí romantická zákoutí. V jednom z nich jsme tábořili u vesničky Letea.

Nafukujeme čluny a vydáváme se na Kilijské rameno, které tvoří poslední úsek naší plavby. Lesy se postupně vytrácejí a před námi se rozléhá jen nekonečný rákos. Když zmizí, od otevřeného moře nás dělí už jenom husté řasy. Zátoka Musura je náš první kontakt s Černým mořem. Několikakilometrová plavba na rozbouřených vlnách nás naposledy potrápí. Přistáváme v civilizaci města Sulina.

Dědictví po Turcích

Sulina je posledním městem na východě Rumunska a významným přístavem župy Tulcea. Za byzantské říše byla Sulina jen malá zátoka a později ve čtrnáctém století přístav, jehož obyvatelstvo tvořila hrstka námořníků, rybářů a pirátů. Dnes má charakter příjemného přímořského městečka. Dojem z místní písečné pláže s mušlemi ale bohužel kazí nepořádek a odpadky. Vody jsme si naštěstí užili víc než dost. Dáváme proto přednost zdejším památkám, v nichž se odráží směsice rumunské, ukrajinské, bulharské, židovské a turecké kultury. Je tu pravoslavná katedrála svatého Mikuláše či palác Dunajské komise.

Po Turcích se zde zachoval maják Farul, který byl v osmnáctém století vystavěn pro potřeby námořního spojení mezi Konstantinopolí a dunajským knížectvím. Za nízké vstupné stoupáme po schodech na věž, odkud je výhled na celé město a blízkou zátoku. Užíváme si západ slunce nad mořským horizontem, který rámuje tento divoký, džunglovitý, téměř amazonský kraj.

Unikátní biotop osídlily stovky druhů ptáků a ryb.

TRASA

Cesta na místo vyplutí: dva dny vlakem do města Tulcea, s přestupy v Budapešti, Bukurešti a Medgidii

Plavba: z Tulcey do Suliny

Čas: 9 dní Délka: 110 km vodních toků delty

Plavidlo: nafukovací čluny Pálava Gumotex

Spaní: Na březích toků jsou vhodná místa pro stanování, ale ubytování lze najít i v přilehlých vesnicích. Donedávna se dalo stanovat přímo na pláži Černého moře, což už dnes místní zákon zakazuje. Přilehlé městečko Sulina však nabízí příjemné možnosti ubytování v hotelích a penzionech za dobrou cenu.

Skokan zelený má mezi vodními rostlinami dokonalé mimikry.

OČIMA AUTORA

Během času stráveného v rumunských vlacích si někdy člověk musí zvyknout na značné rozdíly v omezení pasažérů. Kouření ve vlacích může být pro někoho nepříjemné, ale mě spíš nevesele překvapila a zároveň pobavila příhoda s hovornými místními. Na mou otázku, kam bych mohl vyhodit objemný balík odpadků, zareagoval jeden z přátelských Rumunů. Vzal veškerý odpad a poslal ho ven dveřmi, které byly mimochodem celou cestu otevřené. Nepomohlo ani moje vysvětlování, že jsem ekolog a takový způsob není k životnímu prostředí přátelský. Naštěstí to uznal i náš přítel s překvapivým názorem, že lidé si neuvědomují, jaký poklad v divoké přírodě mají, i když ještě před chvílí ke svému výroku přispíval činy. Měl pravdu. Je to o malé vzdělanosti v tomto směru, protože lidé jsou tu opravdu milí a dobrosrdeční. Nakonec nám zbytek cesty zpříjemňovali zpěvem svých lidových, ale i hitparádových pís­ní.

Maroš Ondrejka, student Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského

Večer, když zdoláme nápor komáru, si užíváme krvavý západ slunce.
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články