Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Loď, která se plaví za svobodou

lod.jpg
Autor článku: Diana Mráziková, Pondělí, 28. května 2012
Autor fotografií: Diana Mráziková
Senegalští rybáři měli v minulosti velké úlovky, kterými zabezpečili své rodiny. V posledních letech se ale situace změnila a Senegalci se plaví na vratkých pirogách k evropským břehům - jak se domnívají, za lepším životem. Skutečnost je jiná. Jak vypadá život na senegalském pobřeží?

V rybářské vesnici Kayar v Senegalu byl 18. srpen 2006 dnem, který se navenek nelišil od jiných. Ještě za šera rybáři nakládali do svých pirog sítě a vydávali se na moře. Avšak ne všichni měli v úmyslu vrátit se večer ke svým rodinám. Na jedné z pirog se tísnilo 243 „dobrodruhů“, jejichž cílem byly více než 1100 kilometrů vzdálené Kanárské ostrovy, vstupní brána do „svobodné Evropy“. Několik z nich ale náročnou plavbu nepřežilo, pár jich přijala španělská vláda jako utečence a většinu vrátila zpět do Kayaru. Proč tisícovky Senegalců ročně opouštějí své rodiny a vydávají se na takovou riskantní plavbu?

Kayar je na první pohled idylická rybářská vesnička, která ohromí všechny vaše smysly, jen co vstoupíte na pláž a ztratíte se v pestrobarevném davu lidí. Do nosu mě udeřila směs soli a ryb a oči zase upoutaly desítky pomalovaných pirog na vodním horizontu i na pláži. Po pláži pobíhaly děti, ovce, slepice, koně se zápřahy, ženy čekaly na své muže vracející se s úlovkem. „Potřebuješ průvodce?“ oslovil mne mladý muž lámanou angličtinou. Kývla jsem na nabídku, a tak jsem se seznámila s Eliminem Diopem.

Do nosu mě udeřila směs soli a ryb a oči zase upoutaly desítky pomalovaných pirog.

Jak se ukázalo, Elimine byl jedním z oněch 243 lidí, kteří zkusili v roce 2006 odejít do Evropy – a neúspěšně. Sice přežil, ale svobodnou Evropu nikdy nepoznal – úřady ho i s kamarády vrátily zpět. Tehdy se v nich něco zlomilo a rozhodli se pokusit se žít smysluplně i v rámci své země. „Začali jsme se věnovat turismu a svůj volný čas věnujeme zkulturnění prostředí. Také hledáme zahraniční investory, kteří nám pomohou zrenovovat vesnici,“ říká Elimine, jeden ze zakládajících členů Asociace Katoul, usilující o pozitivní změny v rámci komunity v Kayaru. Dnes mají přes padesát členů, mezi nimi čtyřicet žen. „Budeme-li mít šanci pracovat tady, nebudeme muset odcházet. Hlavně chceme zabezpečit lepší budoucnost pro naše děti, aby ilegální migrace nerozdělovala tolik rodin jako dosud.“

V hlavě mi vířilo plno otázek, ale měla jsem štěstí – Elimine se mnou strávil celý den a mixem francouzštiny a angličtiny mi vše postupně vysvětloval. Ukázalo se, že ilegální odchod Senegalců ze země je problém mnohem komplexnější, než se zdá. Část viny neseme i my Evropané. Proč? V době globalizace mají naše činy často důsledky i několik tisíc kilometrů od nás. V tomto případě za vše mohou -zjednodušeně řečeno – ryby.

Po pláži pobíhaly děti, ovce, slepice, koně se zápřahy, ženy čekaly na své muže vracející se s úlovkem...

Africké ryby na evropském talíři

Po zdravých mořských rybách je celosvětově velká poptávka. Bohužel už jich v mořích zdaleka není tolik jako dříve. I v Senegalu byl rybolov až donedávna bohatý, avšak od roku 2000 zaznamenali zdejší rybáři dramatický pokles počtu ryb v moři. Spoluviníkem vyčerpání zásob je senegalská vláda, která v 70. letech uzavřela dohody s Evropskou unií, jimiž povolila lovit ryby v pobřežních vodách. Zahraniční rybářské společnosti ovšem zneužily faktu, že Senegal neměl dostatečnou regulaci a kontrolu rybolovu, a za posledních dvacet let vytáhly z moře mnohem větší množství ryb, než měly povoleno. Navíc přitom používaly nešetrné metody a technologie, jaké jsou v EU zakázány. Bylo jen otázkou času, kdy nastane problém s úlovky i v této oblasti. „Léty byl postupně narušen křehký ekosystém tropických vod. Je to podobné jako výrub stromů v dešťových pralesích,“ tvrdí zástupci Greenpeace. „Chytají vše – malé i velké ryby, dokonce i ty, jež ani nemíní prodat, takže z celkového uloveného množství využijí jen 10 až 20 procent. Ostatní, mrtvé ryby hodí zpět do moře. Tak nejenže hubí mnohé druhy, jaké by využili místní rybáři, ale navíc mění moře na smetiště.“

„V našich vodách už není dost ryb,“ stěžuje si Elimine, který v zimě (během senegalského léta) pracuje jako turistický průvodce a v létě jako rybář. „Před deseti lety jsme byli zvyklí rybařit dva tři kilometry od pobřeží, ale teď musíme plout dvanáct až dvacet kilometrů, abychom měli šanci něco chytit.“ Bez ohledu na přísliby vlády, že různé zahraniční granty pomohou lokálním rybářům nakoupit moderní technologie pro lov a zpracování ryb, se zatím nic nezměnilo. Kdoví, v čí „síti“ skončily tyto finance, protože prostí Senegalci loví stejně jako po staletí – jen se svými pirogami a sítěmi. „Nemůžeme konkurovat špičkově vybaveným rybářským společnostem z Evropy a Asie. Budou-li pokračovat v nadměrném výlovu v našich vodách, zabijí naše ryby, jako už zabily ty svoje -a zahubí tak i nás,“ říká Elimine. „Téměř všichni v Kayaru pracují nějakým způsobem kolem ryb a jejich zpracování – ženy, muži, děti. Avšak za posledních deset let se všechno změnilo. Ano, senegalská vláda prý zakázala evropským lodím lovit v našich vodách, ale co z toho, když vloni bylo moře plné japonských lodí? Tak jako tak jsme ryby neměli. Proto lidé utíkají ze své země, aby si jinde mohli vydělat dost peněz a posílat je domů na zabezpečení svých rodin,“ vysvětluje.

Na rybolovu se každý nějak podílí – muži, ženy i děti. Bohužel, ryb v senegalských vodách ubývá.

Migrace do Evropy

A tak se pirogy, používané rybáři celá léta k rybolovu, stávají často dopravním prostředkem za lepší budoucností nebo – v těch nejsmutnějších případech -plovoucími rakvemi. Než totiž doplují do Španělska nebo Itálie, jsou v takovém stavu, že jejich posádku musejí zachraňovat záchranné týmy. Ty často vytahují z vody podvyživené a dehydrované lidi, případně hledají těla mrtvých…

Vstupní branou do Evropy jsou pro velkou část ilegálních přistěhovalců z Afriky Kanárské ostrovy. Uprchlíci jsou většinou mladí muži ve věku od 17 do 34 let, ale najdou se mezi nimi i ženy a děti. „Plavba je drsná a trvá asi deset dní, slabší lidé takovou plavbu nepřežijí,“ hovoří Elimine a má na mysli matku s dítětem, která se s nimi plavila v roce 2006. „Chtěla se dostat za svým manželem, aby po čtyřech letech spojila rodinu,“ dodává smutně.

Podle statistiky v letech 2005–2007 ilegálně odešlo přes 50 000 lidí. Údaje o tisících těch, kteří cestu nepřežili nebo se ztratili, ani neexistují… Španělská vláda to nazvala největší humanitární krizí od občanské války v roce 1930. Několik tisíc utečenců se vrátilo domů letecky a přes tisíc dalších po souši. Vlády jim musejí zaplatit náklady na přepravu a také dát jakési „kapesné na cestu“ – asi 20 dolarů. Dívám se na obrovskou, asi patnáctimetrovou pirogu před sebou a hlavou mi vrtá, jak trefí na Kanárské ostrovy. „Pozorujeme hvězdy a máme kompas. Žádné navigační systémy nemáme,“ vysvětluje Elimine, ale hned dodává, že dnes jsou přísnější kontroly, takže je mnohem těžší odejít. „Koho chytí, jde do vězení.“

Senegalci migrují po moři i přes poušť, hlavně do Španělska a Itálie. „Odchod jsme plánovali s bratrem celé měsíce a šetřili si na něj. Několikrát jsme se snažili vyřídit si víza řádným způsobem, ale v Senegalu je to skoro nemožné – všude musíte někoho podplatit, a stejně to často nevyjde. Cesta pirogou nás vyšla na 1600 dolarů. Ano, od začátku nám bylo jasné, že to bude loterie – někomu se to podaří, někoho deportují nazpět jako mě, ale pořád je to lepší než cestu vůbec nepřežít,“ vysvětluje věcně. „Naše rodina má i tak štěstí, venku máme čtyři členy, kteří nás finančně podporují. Manžel mé sestry žije v Itálii – neviděli jsme ho už tři roky. Ostatní jsou ve Španělsku.“

Kayarští rybáři používají stále tradiční metody lovu, což je znevýhodňuje vůči velkým rybářským lodím.

Iluze o lepším životě

Cestování a otevřené hranice jsou pro nás samozřejmostí a je jen na nás, jak to využíváme. Ilegální migranty většinou vnímáme jako vetřelce. Média, uvádějící o jejich činech nejčastěji čísla, a nikoli příčiny, nás v tom jen utvrzují. Málokdo si však uvědomuje smutnou realitu a pravdu, proč nejsou doma se svou rodinou, ale často prodávají laciné zboží na chodnících evropských velkoměst. V této souvislosti se mi vybaví setkání se Senegalcem Mafouem, který seděl vedle mne v letadle cestou do Dakaru. Letěl na týdenní prázdniny z Milána, kde pracuje, a říkal, že senegalská komunita je tam jedna z nejpočetnějších. Překvapilo mne to, protože Senegal byl francouzskou kolonií, takže bych je očekávala spíše tam. „Francie je přeplněna imigranty z arabských zemí a nenajdete tam práci,“ řekl mi, ale hned přiznal, že ani jeho život v Itálii není růžový. „Senegalci mají pocit, že je těžké zůstat doma, ale tam aspoň máme rodinu a vždy je kde se vyspat a co pojíst. Když přijedete ilegálně do Evropy s cílem posílat peníze domů, často zjistíte, že máte problém uživit sám sebe. Navíc v důsledku obrovského přistěhovalectví lidé v Itálii už začínají být velice agresivní k barevným a jsou tam i silné antimuslimské kampaně. Jako Senegalec jste většinou obojí.“ A tak Mafou pracuje sedm dní v týdnu bez dovolené, domů posílá 90 procent svého platu a stejně jako většina jeho krajanů sní o tom, že se brzy bude moci vrátit.

Před deseti lety lovili dva tři kilometry od pobřeží, teď musejí místní rybáři plout dvanáct až dvacet kilometrů, aby něco chytili.

Lidé, kteří nikdy neopustili Senegal, nechápou, že život za hranicemi je také nelehký – jen jinak. Kamarádi Ben a Falou emigrovali do USA před více než sedmnácti lety. Oba mají americké občanství a „zdánlivě pohodlný“ život v Los Angeles, kde pracují od rána do noci. Přes všechny problémy však milují Senegal, postavili si tam domy a každý rok tam jezdí relaxovat „ze země neomezených možností“ aspoň na několik týdnů. Poslední dva roky se však situace v USA změnila natolik, že začínají paradoxně vidět více možností doma. Ben, který po léta posílal své rodině tisícovky dolarů a kontejnery plné věcí, musel v Los Angeles v důsledku krize ukončit svůj byznys a začíná rozmýšlet nad tím, jak uspět doma. „Senegal není v mnoha směrech dostatečně rozvinutý, takže je to země obrovských možností,“ dodává.

Výstava na pláži

Získat víza do cizích zemí normální cestou je pro Senegalce téměř nemožné a odchod ze země na piroze je příliš riskantní, a tak nejjednodušším řešením je „papírově“ se oženit. Někdo si jako „turistický průvodce“ najde postarší turistku a svým francouzským šarmem a dokonalým africkým tělem se ji snaží svést, aby se do něj zamilovala, nebo aspoň zařídila pozvání do Evropy. Jiní nic nehrají a jdou na věc přímo.

131_2_jpg_4fba031568.jpg

I já jsem dostala takovou nabídku, ale je mi jasné, že tohle není zrovna ta pravá pomoc Africe. Přitom jsem v Senegalu slyšela řadu příběhů, při nichž jsem se smála i plakala. Vím, že je musím předat dál, protože díky těmto příběhům se mohou lidé z rozvinutých zemí dozvědět o Senegalu víc a třeba mu i pomoct. Turisté zde mohou utratit své peníze a jiní jsou zase ochotni podělit se o své know-how, předat místním své zkušenosti, ukázat jim, jak dělat některé věci efektivněji a produktivněji.

132_1_jpg_4fba031568.jpg

Také jsem se rozhodla uspořádat přímo v Kayaru na pláži výstavu fotografií a upoutat tak pozornost na tuto vesnici a celý problém, který se týká nás všech. Zároveň jsem tím chtěla podpořit Asociaci Katoul a dát jim najevo, že jejich práce má smysl – díky ní nemusejí riskovat životy plavbou do Evropy, ale dokážou se realizovat doma.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články