Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Like a Virgin: Albánský fenomén, na který Evropa dávno zapomněla

16-17virgin.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Úterý, 8. prosince 2015
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Narodily se jako ženy, žijí jako muži. Burnëshe, to slovo v albánštině označuje muže se „ženskou koncovkou“. Ani většina Albánců o jejich existenci nemá tušení. Už jich ale zbývá jen pár…

Severní Albánie je země spoutaná tradicemi, které se perou se současným životem v globalizované Evropě. Krevní msta tu má stále své místo. Některé tradice však nenávratně mizí. Jako třeba burnëshe (čti burnöše) neboli virdžiny, přísežné panny. Ženy, které žijí celý život jako muži a které skládají slib panenské čistoty, aby nahradily chybějící nebo neschopné muže v čele rodinných klanů. Jeptišky v kalhotách a většinou s cigaretou v koutku.

Nelze říct, zda to jsou muži, či ženy. Každá nebo každý má jiný osud, jinak cítí svou roli. Každá nebo každý je individuum, nelze je označit všechny za osoby, jež se cítí být mužem, ač v ženském těle. Jejich společenská role je však jednoznačně mužská. Změnu pohlaví tradičně provází získání mužského jména, ostříhání vlasů, nošení mužského oblečení, zbraní. Burnëshe změní i svůj jazyk – mluví tak, aby se vždy vyhnuly použití ženských koncovek. Na rozdíl od žen získávají výsady patřící výhradně mužům. A to je na tom lákavé – vesnické ženy totiž dodnes zřídkakdy opouští dům.

Před více než sto šedesáti lety první etnografové popsali fenomén burnëshe. Šlo o jakýsi druh ženského celibátu v kombinaci s částečnou nebo úplnou změnou chápání vlastního já. Tento fenomén se vyskytuje v některých částech Balkánu – dnes už jen na severu Černé Hory a v severní Albánii.

Burnëshe Škurtan vypadá naprosto přesvědčivě jako muž.

Nedostupné – nedostupní

Dostat se k nim je více než nesnadné. Albánské burnëshe si povětšinou drží anonymitu a je velmi těžké je vypátrat. Ani lidé z okolí často netuší, že stařík ze sousedství býval kdysi dívkou. Je o nich málo informací – v knihách i na internetu. Žijí ve městech, kde se ztrácí v anonymitě davu, i v odlehlých vesnicích severu Albánie, kam civilizace dosahuje jen zvolna. A hlavně – je jich už jen hrstka. Tradici burnëshe téměř vymýtil Hodžův režim, který se snažil staré zvyky zničit. Dnes už jich zbývá možná jen dvacet, možná ještě méně. Mé pátrání po nich začalo u počítače roky před tím, než jsem se do Albánie vypravila. Na místě se pak zvrtlo v detektivní práci jako z kriminálek.

Skadar (Shkodra; čti škodra), jednoho horkého srpnového odpoledne. Vzduch nad městem se chvěje vedrem, lidé se líně plouží ulicemi. Vycházíme z dalších dveří už ani nevím kolikáté kanceláře. Místní úředníci, nevládky, důležití lidé. Už týden se snažíme získat společně s naším tlumočníkem nějaký kontakt, který by nás přivedl k alespoň jediné burnëshe. Mám toho dost. Jedeme přímo do vesnice, kde by podle studie jedné londýnské antropoložky mohla žít Lule. Jedna z nich. Knížka je ovšem patnáct let stará. Zastavuje ve Velipoje, letovisku na albánském pobřeží. Na městském úřadě nás čeká překvapení. „Lule? Ale jistě – jeďte touhle ulicí, pak doleva. Snad bude doma.“ Je doma. A tak nacházím svou první burnëshe.

Čarokrásné horské scenerie kolem vesnice Theth

Přichází v tričku, kalhotách, na očích černé brýle. Krátké vlasy, obtloustlá postava. Ani stopa po nějaké ženskosti. „Od sedmi let nosím mužské oblečení a toužila jsem být mužem. Měla jsem jen jednoho bratra, který se neuměl o rodinu postarat, tak jsem jeho místo zastoupila já,” říká, když si s námi sedne k rozhovoru v domě, který obývá se svou sestrou. Není snadné ji k přimět k řeči, chce peníze. Spoustu peněz. Ale nakonec souhlasí.

„Žiju jako muž. Rozhodla jsem se tak, složila jsem slib. Dělala jsem i mužskou práci, to jsem měla nejradši,“ vykládá sedmapadesátiletá Lule. Celý život pracovala jako traktoristka – tedy traktorista. „Byla jsem jako muž, chtěla jsem se přátelit jen s muži, ženami jsem se nikdy nijak nezabývala. Mám i mužskou povahu. A chtěla jsem dělat mužskou práci,“ vysvětluje Lule a usrkává kávu. Snad každého napadne otázka – jde opravdu o kulturní fenomén, nebo to je „jen“ sexuální problém – transsexualita? Lesbická orientace?

Zjišťuje se to špatně. Na albánském venkově jsou pořád poměry velmi konzervativní, o intimních věcech tohoto charakteru se prostě nemluví. Všechny burnëshe trvají na tom, že se staly přísežnými pannami z úplně jiných než sexuálních důvodů – rozhodly se tak svobodně, a hlavně – složily slib, přísahaly. Vzaly na sebe celoživotní závazek. Něco víc než jen touhu změnit svůj gender. Vztah burnëshe ke svému ženskému tělu a k ženskému pohlaví je většinou velice složitý. A téma intimních vztahů je naprostým tabu.

Velipoje, přímořské letovisko po albánsku

V horách na severu

Balíme s kolegyní Jarmilou Štukovou spoustu techniky na natáčení a v doprovodu našeho fixera a tlumočníka se vydáváme na sever, do hor, kde by podle všeho mělo žít ještě tak deset burnëshe.

Bajram Curi je neuvěřitelně ošklivé a zanedbané město uprostřed dechberoucích horských scenerií. Hradby rozpadajících se paneláků střídá rurální idyla, kdy na silnici potkáte krávu či povoz. V centru socialistická skulptura, ve městě vidíte vlastně téměř neustále jen muže. Zejména večer to vypadá, jako by všechny ženy odjely na dovolenou.

Burnëshe Lule

Tak se nám to tedy pokouší trapně vysvětlit náš průvodce, jemuž přijde hloupé přiznat, že večer prostě ženy z domů nemají ve zvyku vycházet, stejně jako před staletími. Ačkoli se náš fixer chlubí schopností burnëshe najít, jsme v Albánii více než týden a zatím máme jen jednu, kterou jsem našla podle své knihy. A platíme mu za den obrovské peníze, pro nás nepředstavitelný denní výdělek. Jednou večer v Bajram Curi dochází ke strašné hádce – je mi jasné, že teď už jsou jen dvě možnosti – buď se vzpamatuje, nebo zůstaneme na severu Albánie naprosto samy, bez možnosti domluvit se. A hlavně dodělat práci, za kterou jsme přijely. Jenže za půl hodiny po ostré výměně názorů, kdy fixer kamsi naštvaně odkvačil, nevěřím svým vlastním očím. Ve dveřích stojí Škurtan – poznávám ji neomylně podle fotky. Jsme zachráněny!

„Odmalička se mi líbil mužský svět, necítila jsem se jako žena,“ začíná vyprávět Škurtan, která teď spíš než ve své rodné vesnici žije u synovce v Bajram Curi. „Od začátku mě všichni brali jako kluka, oblékala jsem se jako kluk. Pro státní instituce jsem byla podle dokladů žena, stát mě zařadil do kategorie žen. Ale pracovala jsem vždycky s muži, jako muž.“ Stejně jako většina burnëshe, se kterými se ještě setkáme, není moc sdílná, co se týče intimnějších detailů jejího života.

Hajdar ve své tři sta let staré kule.

Zabít, nebo být zabit

Burnëshe mají v úctě tradice, jakou je na severu země krevní msta. Vzít do ruky zbraň a zabít – nebo se nechat zabít. Tak to v horách bylo odnepaměti. „Jsem burnëshe, a kdyby na to došlo, jako hlava rodiny položím v krevní mstě svůj život. Zbraň doma mám,” říká Hajdar. Dnes zevnějšek starého muže nepřipouští žádnou připomínku toho, že dříve býval dívkou Hajdou.

Hajdar patří k těm burnëshe, které se se svou mužskou rolí zcela ztotožnily a ani v jazyce nedávají najevo příslušnost k ženskému rodu. A protože se sama považuje za muže, přistupujeme k ní i my jako k muži. Hajdarovi je 82 let a žije ve vesnici Vigidal. Bydlí ve tři sta let staré kule – tradičním albánském obydlí, které sloužilo také jako malá pevnost, v níž se rodina mohla bránit v případě, že došlo na krutou krevní mstu.

Gjin se rozhodla stát burnëshe, aby se nemusela vdávat.

„Moje matka se ke mně chovala různě, někdy mě bila takovými velkými nůžkami. A říkávala mi, že až umřu, hrob mě nepřijme a vyhodí mě ven. A tím ve mně vzbuzovala strach, velký strach. Říkávala mi, že jsem vznikl proti přání Boha, protože Bůh mě udělal takového… Až do mých čtrnácti let mě bila. Rozhodl jsem se, že se oběsím, jestli mě ještě jednou zbije. A bylo to boží přání, zajisté, protože už mě nikdy nezbila,“ odhaluje Hajdar svoje nelehké dětství. Je plný hořkosti a zášti zejména vůči ženskému pohlaví.

„Nenávidím ženy, nenávidím je. Doufám, že mi to odpustíte, ale je to tak. Ženy mají špatné srdce, zlé srdce. Lžou, manipulují. Je málo dobrých žen. Ženy teď mají sílu, svět se změnil, ženy se chovají jako chlapi a chlapi jsou ženy. Dřív ženy nebyly slyšet. Tehdy jsi neviděl, jestli žena žije, nebo ne. Teď žena rozhoduje o všem,“ stěžuje si na to, jak se mění poměry i na severu Albánie. K Hajdarovi přichází na návštěvu synovec, který živí celou rozvětvenou rodinu.

Ptáme se na krevní mstu. Hajdar odpovídá, když tu se na něj synovec oboří. „Zmlkni, už ani slovo, já jsem ten, který pak položí hlavu na špalek!“ Jeho starší bratr byl totiž před čtyřmi lety v rámci krevní msty zabit. Rozprava končí, tohle není legrace…

Lindita je navzdory svému zevnějšku citlivá duše.

Veselých okamžiků si s burnëshe člověk tak jako tak moc neužije. Haki bydlí ve vesnici T’plane. Jedeme tam po nové asfaltce, která se změní v polňačku až těsně před vesnicí. Před dům vychází starý muž s cigaretou v koutku. Zpraží nás ostrým pohledem a pak krátce vyštěkne pár vět.

Nemusíme umět albánsky, aby bylo jasno, co říká. Naše představy o albánské pohostinnosti dostávají cestami za přísežnými pannami dost značné trhliny. Naštěstí máme s sebou místního muže, který je v kraji váženou osobou. Jen díky jeho přítomnosti nás Haki vpouští do své chalupy. Jinak by prý na nás poštvala psy. „Žiju celý život jako burnëshe, nikdy jsem nelitoval toho, že žiju jako muž,” neochotně se pouští do rozhovoru Haki. Bez cigarety neudělá ani krok. „Narodil jsem se v roce 1940. Nechtěl jsem vstoupit do manželství. Bůh mi dal tento směr, abych byl burnëshe a mohl žít jako muž. Mně se to zdá jako dobrá cesta, i když bych nikomu nedoporučoval vybrat si ji. Jsem sám, mám jen jednu krávu.

Není to lehké, ale jsem za tuto cestu rád,“ říká Haki, zatímco si do špičky upevňuje další cigaretu. Během půl hodiny natáčíme horečnatě všechno, co jde. Haki nám víc času nedá. Nemá prostě náladu.

V Thethu se téměř zastavil čas. Vesnice proslula tradicí krevní msty.

Místo sňatku proměna v muže

Burnëshe Gjin (čti ďyn) vypadá jako starý muž, je jí 84 let a žije v malé chatrči se svou švagrovou Dzibull. Gjin je asi nejtypičtější představitelkou burnëshe starého formátu – přijala mužskou roli po přísaze, kterou učinila, když jí bylo dvacet. Byl to totiž jediný způsob, jak se mohla vyhnout sňatku, který se jí protivil.

Přísahala tedy, že se stane mužem a že se vzdá veškerého intimního života. A to po celý život naplňovala. Teď sedí Gjin i Dzibull, dvě osoby na konci života, před rozpadlým domkem na lavičce. Je vidět, že už jim hlava neslouží natolik, abychom mohly řešit nějaké otázky složitějšího charakteru. Byly vůbec někdy šťastné? Od Gjin se to člověk už nikdy nedoví…

Přes čarovně krásnou vesnici Theth, kde ještě strávíme pár dní u rodiny paní Šuke, se vracíme zpět do Skadaru. Do našeho umolousaného hotelu, který nás vrací o dvacet let zpátky do dob socialismu. Snídaně jsou tu tak příšerné, že to dělá potíže i našim otrlým žaludkům. Ve Skadaru ale chceme nalézt další z burnëshe – Linditu. Je jí jedenapadesát a je od propuštění z vězení po amnestii v roce 1990 nezaměstnaná. Zabývá se poezií a v roce 2006 jí dokonce vyšla kniha veršů.

Albánská přísežná panna Haki žije celý život jako muž a nikdy svého rozhodnutí stát se burnëshe nelitovala.

Jdeme s ní po ulici do jejího podzemního bytu, kde žije se starou matkou. Lindita nemá peněz nazbyt, všímám si, že má na sobě několikrát spravované džíny, ale když míjíme žebrající dítě, vyloví z kapsy aspoň pár drobných. „Rozhodla jsem se, že na sebe vezmu úděl přísežné panny a budu žít jako muž, abych se mohla starat o svou matku. Byl to můj osud, stát se burnëshe,“ vypráví s nezbytnou cigaretou v ruce. Je snad jediná, která je ochotná alespoň částečně se bavit o citech. „Láska? Pro mě je to cit, který se nikdy nebude opakovat. Nechci o tom mluvit. Je to mé tajemství a tak to navždycky zůstane.“

Fenomén burnëshe je odsouzen k jisté záhubě. Už není, kdo by v této tradici pokračoval. Kolik dnes vlastně burnëshe nebo virdžin zbývá? Možná dvacet. Možná ani to ne, nikdo přesně neví. Co po nich zůstane? Snad jen Linditiny verše…

„Můj stesk má podobu kabátu, který již léta visí ve vlastní kleci, a jeho kapsy se každým dnem vytahují víc a víc. A já nikomu nemohu říct ani slovo.“


PŘÍSEŽNÉ PANNY

Během posledních 150 let se na Balkáně setkala s tradicí burnëshe řada cestovatelů, antropologů nebo historiků. Zmiňují se o nich, ale nikdo se jim nevěnoval důkladněji. Jejich existenci zmiňuje Kanun, albánský kodex zákonů, zformulovaný v 15. století (až do 20. století se předával ústně). Zdá se však, že instituce burnëshe je součástí balkánské společnosti ještě mnohem déle. Proč se z některých žen stávaly v průběhu historie muži? Souvisí to s válkami, které se přes Balkán často přelévaly, a také s tradicí krevní msty. Stalo se mnohdy, že v rodině „došli“ muži nebo v ní zůstali jen malí chlapci neschopní vést rodinný klan. Mít hlavu rodiny v čele klanu bylo (a mnohde v horách na severu stále je) tím nejdůležitějším.

Ženy na konzervativním albánském venkově zřídkakdy vycházely z domu a v případě, že by rodina neměla mezi sebou muže – kdo by se postaral na pastvinách o dobytek? Kdo by chodil na trh prodávat, co vypěstovali? Úloha žen byla držet se doma a mnohé ženy i dnes na severu Albánie tuto tradici příliš neporušují. Pokud tedy nebyla jiná možnost, rodina zvolila do čela klanu ženu. Ta se v tom případě musela stát „mužem“, musela přísahat, že bude ctít rodinnou čest a že pro ni bude schopná i zemřít. Že se vzdá jakýchkoli sexuálních kontaktů. Výměnou za to získala svobodu pohybu, výsady života v mužském těle. Většina burnëshe začala kouřit, scházela se s muži v hospodě. Musela být ale připravena i na zabíjení.


Poslední černohorská virdžina

V Černé Hoře a dalších slovanských oblastech Balkánu se ženám plnícím mužskou společenskou roli říkalo virdžiny. Dnes už prokazatelně žije jen jediná – Stana Ceroviči. Se Stanou jsme strávili skoro celý den. Přijala nás jen díky tomu, že s námi do Černé Hory jel náš srbský přítel a kolega Darko Jovanetič. Stana se bavila prakticky jen s ním, nás ženy ignorovala, což nám alespoň umožnilo plně se koncentrovat na natáčení.

Poslední černohorská virdžina

Podívejte se také na video!

Videoreportáž Like a Virgin získala první cenu v Czech Press Photo 2014


OČIMA AUTORKY

Lenka Klicperová, novinářka a fotografka

Práce na této reportáži byla jednou z nejsložitějších. Když už jsme nevedly bitvu s naším fixerem a překladatelem, bojovaly jsme s neochotou starých burnëshe mluvit na kameru. A vůbec mluvit s cizími novináři. Některé už prostě dohnal věk, takže dobrat se smysluplných výpovědí bylo velice složité. Jako staré ženy (nebo muži) už mají zkrátka své rozmary. Když řeknou, že se jim s vámi mluvit nechce, nic je nedonutí své rozhodnutí změnit. Chtělo to hodně diplomacie. Společně s kolegyní Jarmilou Štukovou se nám podařilo v Albánii a Černé Hoře najít deset burnëshe, s osmi z nich se nám podařilo natočit rozhovory, včetně poslední černohorské virdžiny Stany.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články