Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Lidé Ladáku

Untitled_041_Panorama1.jpg
Autor článku: Václav Šilha, Čtvrtek, 15. prosince 2016
Autor fotografií: Václav Šilha
Do Ladáku jsem se poprvé vydal s jediným záměrem – zachytit na snímku levharta sněžného. Ten ovšem zkrachoval. Šelma se nedala jen tak lapit. Dnes už vím, že to bylo moje štěstí. Náhradní cíl byl totiž na dosah.

Už při výstupu z letadla v hlavním městě Léhu jsem si uvědomil, že vyfotit tady cokoli nebude vůbec snadné. Poprvé v životě jsem uviděl Himálaj, a to ještě ne ty nejvyšší vrcholky. Představa, že „běhám“ do těchto kopců s dvacetikilovým batohem na zádech a snažím se vyfotografovat jednu z nejvzácnějších šelem na světě, mi vzala dech – doslova.

Naštěstí po první aklimatizační noci v Léhu problémy s dýcháním přestaly a já se vydal do základního tábora zhruba ve 4000 metrech, poblíž vesnice Rumbak. Po několika dnech pátrání po tajemném a téměř nezachytitelném levhartovi sněžném jsem ovšem dospěl ke smutnému závěru. Pokud chci domů přivézt alespoň nějaké fotografie, nesmím se spoléhat jen na to, že vyfotím tuhle velkou kočku.

Když se zastaví čas…

Odpověď na otázku, co tedy budu fotit, byla naštěstí vzdálená jen pár set metrů od mého stanu. Lidé v Rumbaku. S průvodcem jsme se druhý den vydali do vesnice a já okamžitě po přivítání začal fotografovat. Můj průvodce mě asi půl hodiny pobaveně sledoval a potom se zeptal, jestli bych nebyl raději, kdyby se ženy a dívky oblékly do svátečních krojů. Při pohledu na místní drsnou krajinu jsem jen doufal, že kroje žen s ní nebudou korespondovat. Když se ale po dvaceti minutách otevřely dveře, doslova se mi zatajil dech. To už nebyly ženy, které jsem fotil při příchodu do vesnice. Velké tyrkysové ozdoby na pokrývkách hlavy z černé jehněčí kůže zvané perak, objemný plášť gonča z tlusté vlněné tkaniny, náhrdelníky z perel a korálů…

Lidé Ladáku

Při jejich příchodu do místnosti se, alespoň pro mne, zastavil čas. Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem první den fotografoval. Vím jen určitě, že jsem si za celou dobu na levharta sněžného ani nevzpomněl. Když jsem pořizoval snímek našeho hostitele s modlitebním mlýnkem v ruce uprostřed Himálaje, napadlo mě, že si ho vlastně v jiném oblečení ani neumím představit.

Dobrá nálada horalů

V drsném a hornatém Ladáku je spolupráce nezbytnou součástí života. Vesnice tvoří většinou šest až deset nepříbuzenských rodin. Sousedé si navzájem vypomáhají, a to hlavně v období sklizně, kdy práce začínají za úsvitu a končí za soumraku. O jejich pohostinnosti a vstřícnosti jsem se mohl přesvědčit i já. I když je nějaký podivín neustále postrkoval, jak se mají postavit a tvářit, aby fotografie byla podle jeho představ, neztráceli dobrou náladu a ani v nejmenším mi nedali najevo, že už toho mají dost. Dost možná se dobře bavili i tím, že jsem po několika krocích musel vždy vydýchávat tu strašlivou námahu, kterou pro mě znamenalo focení v této nadmořské výšce.

Lidé Ladáku
Lidé Ladáku
Lidé Ladáku
Lidé Ladáku
Lidé Ladáku
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články