Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Lidé a Země v proměnách času

historie-laz.jpg
Autor článku: Michael Borovička, Pondělí, 11. června 2012
Autor fotografií: Archiv autora a LaZ
Co si vybavíme, když se řekne „počátek 50. let“? Nejspíše politické procesy, popravy nevinně odsouzených, pracovní tábory, PTP, devastaci ekonomiky komunistickým řízením a plánováním, ničení drobných živnostníků, násilnou kolektivizaci na venkově… Že by v tom čase zkázy a všeobecného zmaru mohlo vzniknout něco smysluplného, přínosného? Občas se však zázraky dějí a děly se i tehdy. Jedním z nich byl i vznik zeměpisného a cestopisného měsíčníku Lidé a Země.

Časopis se však tehdy nezakládal na „zeleném drnu“, měl své předchůdce. První z nich se jmenoval Širým světem a vycházel v letech 1924–1944, je však spojen se jménem geografa dr. Stanislava Nikolaua (1878–1950). Nikolau jako cestovatel poznal skoro celou Evropu a Přední Asii a proslul jako autor středoškolských učebnic zeměpisu i jako redaktor cestopisné knižnice Země a lidé. Časopis, jehož vydavatelem byla Československá společnost zeměpisná, měl dobrou úroveň, a to i po výtvarné stránce, v neposlední řadě i díky ilustracím Zdeňka Buriana.

Stanislav Nikolau však psal nejen do „svého“ časopisu, ale publikoval také antisemitské články v Národní politice. Stal se aktivním členem pravicové Národní demokracie a roku 1933 byl zvolen do čela nacionalistického a protižidovského hnutí Vlajka. V roce 1947 se ocitl před soudem za šíření protibenešovských letáků, vydaných v zahraničí generálem Prchalou, ale jistě mu také přitížila jeho minulá politická aktivita „vlajkaře“.

Po válce nepřicházela obnova měsíčníku Širým světem, v neposlední řadě kvůli jménu dr. Nikolaua, v úvahu. Geograf profesor Josef Kunský (1903–1978) však tehdy přišel s nápadem vydávat populárněvědecký Zeměpisný magazín. Po roce 1948 však začal mít profesor Kunský potíže s novým režimem, na což doplatil i časopis. Kunský nakonec profesionální kariéru ve svém oboru fyzické geografie (geomorfologie) udělal, v roce 1949 se stal řádným profesorem na Univerzitě Karlově, ale do založení populárního zeměpisného a cestopisného magazínu se již nepouštěl. Přitom, jak vzpomíná jeden ze zakladatelů Lidé a Země, geograf a geolog dr. Miroslav Střída, to byl profesionálně redigovaný a výnosný časopis. Obsahoval i inzeráty, které Kunský sháněl ve svém rodném kraji (byl ze Sušice), měl kontakty i s Klubem československých turistů, kteří tu propagovali své chaty, a s nakladatelstvím Kartografia, jež zde upozorňovalo na vydávané mapy. Zeměpisný magazín byl komerčně natolik úspěšný, že Československá společnost zeměpisná mohla ze zisku hradit exkurze svých členů a studentů geografie.

Prof. RNDr. Vlastislav Häufler, CSc. (1924–1985), duchovní otec časopisu.

Zamřížované Československo

V roce 1948 Zeměpisný magazín přestal vycházet. Změnily se nejen politické poměry, ale s nimi i celkové podmínky práce geografů. Cesty do států kromě zemí lidově demokratického zřízení na řadu let skončily. Myšlenky začít vydávat nový zeměpisný a cestopisný časopis se tentokrát ujal mladý geograf Vlastislav Häufler (1925–1985). Studovat mohl až po osvobození, takže v době přesvědčování příslušných orgánů o potřebě nového časopisu to byl vlastně čerstvý absolvent geografie a přírodopisu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Dalším „otcem zakladatelem“ se stal Miroslav Střída (*1923), jenž v letech 1945–1948 vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. V následujícím roce ještě stihl absolvovat studijní pobyt na pařížské Sorbonně, ale pak se již dlouho za železnou oponu stejně jako ostatní nepodíval. Jako odborník se soustředil především na hospodářskou a regionální geografii, jeho jméno však také figuruje mezi tvůrci zeměpisné části Československého vojenského atlasu (1965), vynikajícího kartografického díla, jež dodnes nebylo překonáno, a také Atlasu ČSSR (1966). Häufler měl koncepci časopisu, Střída zase větší praktické zkušenosti. Vlastislav Häufler se stal duchovním otcem časopisu a dlouholetým předsedou redakční rady.

Připravovaný měsíčník dostal název Lidé a Země. Byla to parafráze názvu knižnice Země a lidé, kterou vydávala dříve v redakci Stanislava Nikolaua Československá společnost zeměpisná. Jeho první číslo vyšlo v Přírodovědeckém nakladatelství (později Academia) 21. dubna 1952. V prvních letech to však neměli jeho duchovní otcové i autoři lehké. Měsíčník se musel držet značně při zdi, přesto se jeho vedoucí redaktor ocital často „na koberečku“. Muselo se psát především o Sovětském svazu a ostatních zemích lidově demokratického tábora, a když o Západě, pak jen o vykořisťování dělnické třídy a krizi kapitalismu; teprve v tomto rámci se do textu dalo protlačit něco věcného.

Dalším „otcem zakladatelem“ se stal dr. Miroslav Střída.

Jak vzpomíná Miroslav Střída v rozhovoru s Lenkou Klicperovou (LaZ 10/2003), cenzura tehdy do textů zasahovala zcela svévolně. V učebnicích zeměpisu, které psal pro střední školy, mu například cenzor bez jeho vědomí vyškrtal celé pasáže, nahradil je „moudrými“ Stalinovými výroky a v této podobě kniha vyšla. Odehrály se však i komické historky, jež jako by s vážnou dobou ani nekorespondovaly. V redakční radě s dr. Střídou působil také známý cestovatel, novinář, bývalý cizinecký legionář, pozdější objevitel pramenů Nigeru, Ladislav Mikeš Pařízek (1907–1988). Mnohokrát navštívil Afriku, odkud si jako suvenýr přivezl malárii. Léčil ji alkoholem. Měl autonehodu, po níž mu zjistili nějaké to promile v krvi. Pařízek si šel na čtyři měsíce sednout za mříže, ale kolegové z redakce za ním mohli docházet, takže úspěšně plnil funkci člena redakční rady i ve vězení.

Občané ČSR, jejichž stát se v první polovině 50. let také změnil v zamřížovanou celu, časopis hltali. Představoval pro ně jakousi špehýrku, jíž bylo možno nakouknout za železnou oponu. Odpouštěli redakci úlitby režimu, neboť věděli, že bez nich by časopis Lidé a Země nemohl vycházet. Brzy jej začalo vydávat Nakladatelství ČSAV, pozdější Academia, kde se zařadil vedle tradičních přírodovědeckých časopisů Vesmír a Živa, a jeho odborná úroveň byla dobrá. Náklad činil 40 000 až 50 000 výtisků, což vůbec nebylo špatné.

Kde však vzít autory v situaci, kdy vycestovat do nesocialistické ciziny byl malý zázrak? Redakce oslovovala především geografy, kteří se občas dostali na nějaký zahraniční kongres, nebo žurnalisty. Spolupracovala také s Orientálním ústavem ČSAV, se zahraničními univerzitami a časopisy, jako byl třeba polský Poznaj Świat. Články z Ameriky pro Lidé a Země psal spisovatel a novinář Norbert Frýd, jenž v letech 1947–1951 působil v diplomatických službách.

Liberalizace poměrů v 60. letech se příznivě odrazila i na obsahu časopisu. Průběžně čtenářům představoval nové státy světa včetně jejich mapek a vlajek, jichž zejména v 60. letech po rozpadu koloniálních říší přibývalo. V 60. letech byl Lidé a Země ovšem nadále také populárně-vědecký časopis, publikující studie z oblasti hospodářského či fyzického zeměpisu, demografie, ale také třeba články o vyučování zeměpisu na školách či příspěvky týkající se dějin cestovatelství. S přibývajícími roky se objevovalo stále více článků z nesocialistické ciziny. Autorské zázemí nechybělo, neboť už v polovině 60. let se odborníci za hranice dostávali mnohem častěji než v předchozím desetiletí.

178_1_jpg_4fd5b4bf38.jpg

Ročenky

Po 21. srpnu 1968 redakce, podobně jako téměř všechny časopisy ČSAV, vyjádřila protest proti okupaci, což se po nástupu normalizace nemohlo neprojevit. Měsíčníku Lidé a Země hrozil zánik a přežil jen díky ochranné ruce kolegia geologie a geografie ČSAV. Časopis, byť zpočátku s potížemi, vycházel dál a je téměř zázrak, že jeho obsahová úroveň v 70. letech výrazně nepoklesla. V roce 1974 bylo možno přikročit k vydání ročenky na následující rok. Povinnou úlitbu „vrchnosti“ si redakce odbyla úvodním článkem 30 let socialistické výstavby ČSSR a pak již následovaly „normální“ příspěvky. Do ročenek redakce zařazovala rozsáhlejší texty s obecnými a dlouhodobějšími tématy. Již v první ročence vznikla tradice referovat o dobývání světových velehor, která pokračovala i v dalších číslech. Bylo jistě o čem psát, neboť normalizační režim sice výrazně omezil možnosti individuálního cestování, ale různých expedic, často s horolezeckým zaměřením, ve srovnání s „liberálnějšími“ 60. lety výrazně přibylo.

V dalších ročenkách se objevila nově i jména autorů, kteří jsou dodnes velmi známí, jako třeba Miloslav Stingl, Mnislav Zelený, Nelly Rasmussenová, Pavla Jazairiová a další. Zvláště tyto dvě mladé ženy vnesly do Lidé a Země svěží vítr, neboť psaly lehkým beletristickým perem především o „lidech“ a méně o „zemi“. Ročenky byly i v 80. letech obsahově bohaté a zajímavé. Poslední z nich vyšla v roce 1990.

V roce 1982 časopis slavil tři desetiletí své existence. Vedoucí redaktor Ladislav Skokan tehdy v úvodníku vypočítal, že již vyšlo 327 čísel. Konstatoval, že se změnily úkoly geografie, která se po odstranění bílých míst na Zemi soustředí především na hospodářskou problematiku. Časopis Lidé a Země však stále měl podtitul „Populárně-vědecký zeměpisný a cestopisný měsíčník“, takže se snažil „být společníkem i rádcem nejširší cestovatelské veřejnosti“. Časopis zdařile spojoval obě své funkce. Patřil k těm nemnohým periodikům, která i v časech normalizace stálo za to si předplatit a opravdu číst.

V soukolí tržních mechanismů

Listopad 1989 se na podobě časopisu na první pohled vůbec neprojevil. Lze si to vysvětlit na dnešní poměry neskutečně dlouhou výrobní lhůtou – prosincové číslo 1989 se odevzdávalo do tiskárny už 16. září! Na stránkách Lidé a Země v roce 1990 nedošlo k žádným změnám, snad jen přibylo témat ze západních zemí, barevných fotografií a místo Ladislava Skokana usedla do křesla šéfredaktora dosavadní řadová členka redakce Miluše Žáková. Bylo pak na ní, aby čelila problémům, které v nových podmínkách nutně musely nastat.

Lidé a Země vydávala Academia, nakladatelství ČSAV, která jej celá desetiletí financovala z rozpočtu. Nezáleželo tedy, stejně jako u čistě odborných časopisů, kolik se prodělává. Jenže časopis Lidé a Země měl na rozdíl od čistě vědeckých periodik poměrně vysoký náklad, tudíž i vysoké výrobní náklady, inzerce bylo na jeho stránkách málo a ztráta musela být značná.

historie_laz_jpg_4fd5b553d2.jpg

Po několika letech se vedení Academie časopisu zbavilo. Převzalo jej nakladatelství Mladá fronta, které tehdy už bylo v soukromých rukou. Jeho vedení naléhalo na redakci, aby časopis přeměnila v ziskové periodikum. Geografická problematika se už předtím z listu vytrácela, vědečtí geografové jej přestali považovat za svou publikační platformu. Znamenalo to změnit koncepci a pustit na stránky inzerci, která často ani s obsahem časopisu nesouvisela, což bylo pro všechny – redakci i čtenáře – nezvyklé.

Do redakce Lidé a Země přišli noví mladí lidé, nezatížení zkušenostmi z předchozích desetiletí. Dokázali jej provést mezi Skyllou a Charybdou konkurence představované jak domácími časopisy podobného zaměření, tak českými mutacemi zahraničních periodik (National Geographic, Geo) a proměnili ho v moderní, především cestopisný magazín s dobrou pozicí na trhu. Dnešní podoba Lidé a Země jen málo připomíná původní časopis z doby před šesti desetiletími, ale doba je také, naštěstí, zcela jiná.


179_1_jpg_4fd5b4bf38.jpg

Michael Borovička

Autor článků z historie cestování, které pravidelně čtete na stránkách LaZ, pochází z Prahy, kde se narodil v roce 1951. Až do svých téměř čtyřiceti let mohl navštívit jen země „socialismu a míru“, zjistil však, že i rumunské Karpaty či Kavkaz mohou srdce cestovatele oblažit. Po roce 1989 doháněl zmeškané: Island, několikrát skandinávské státy (naposledy švédské Laponsko), Kanárské ostrovy, Turecko, Izrael, Maroko, Egypt, Korsika, Sardinie, Řecko, Velká Británie a zejména Skotsko, rakouské a italské Alpy… S měsíčníkem Lidé a Země spolupracuje od r. 1998. V 90. letech působil jako novinář, nyní je spisovatel a publicista na volné noze. Celý svůj profesionální život se zabýval historií, jíž věnoval všechny své knížky. V posledních letech spolupracuje na rozsáhlém projektu nakladatelství Paseka Velké dějiny zemí Koruny české. V roce 2010 publikoval v jeho tematické řadě svazek Cestovatelství a letos vyšel v základní řadě díl XIIa (1860–1890), jehož je „majoritním“ autorem. Jeho specializací jsou české dějiny 2. poloviny 19. století a „vzorem“ jsou pro něj Karel Havlíček Borovský a František Ladislav Rieger. Holduje i pěší turistice.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články