Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Libérie se staví na nohy. V boji s nemocemi pomáhají i Češi

Libérie se staví na nohy.jpg
Autor článku: Tomáš Kutil, Pondělí, 13. března 2017
Autor fotografií: Getty Images · Tomáš Kutil
Za posledních 20 let zažila dvě krvavé občanské války, epidemie eboly tu skončila teprve loni. V některých vesnicích se čas zastavil ve středověku, města se naopak začínají překotně rozvíjet. Libérie, relativně malá země v západní Africe, překvapuje na každém kroku.

Díky poměrně stabilní politické situaci (z Libérie právě odcházejí mírové jednotky OSN) zažívá země rychlý rozvoj. Zahraniční firmy budují elektrárny, silnice, patrná je především přítomnost čínského kapitálu. S rozvojem země pomáhají i Češi. Prostřednictvím neziskové organizace Likvidace lepry podporují léčbu tropických nemocí: především tuberkulózy, lepry a teprve nedávno objevené buruli. Už několik let Češi platí provoz rehabilitačního střediska v Gantě, které leží až téměř u hranice s Guineou.

Z hlediska léčby lepry a tuberkulózy to je nejlepší zařízení v celé Libérii. Jeho součástí jsou i laboratoře, kde mohou lékaři velmi rychle určit stadium nemoci a nasadit odpovídající léčbu. Ganta by se dokonce měla stát místem, kde se budou vzdělávat zdravotníci z celé Libérie, kteří léčí lepru či tuberkulózu.

I já jsem se do Libérie dostal díky tomuto středisku. Cílem zhruba týdenní inspekční cesty bylo prohlédnout si nejen jeho provoz, ale dva dny jsem strávil i na terénním výjezdu. Se zdravotnickým týmem jsme se vydali hledat nemocné do vesnic, kde se zastavil čas už ve středověku.

Osamělé přistání

Je hluboká noc a naše letadlo dosedá na jediné mezinárodní letiště v Libérii nedaleko hlavního města Monrovia. Jsme teprve druhé letadlo, které dnes přistálo. To ale není nic neobvyklého. Některé dny přistane dokonce jen jedno letadlo, Libérie nepatří mezi turistické destinace. S námi přilétá několik místních lidí, většina letadla je ale zaplněna zaměstnanci firem či neziskových organizací.

Letištní hala připomíná průměrné autobusové nádraží v Česku. První starostí letištního personálu je kontrola mytí rukou. Tento rituál prožijeme během cesty ještě mnohokrát. Z plastového barelu vytéká tenkým pramínkem tekutina tmavé barvy páchnoucí jakousi chemikálií. Každý si v ní musí umýt ruce, jinak ho dál nepustí. Prý jde o vládní opatření v boji s ebolou.

Na čínské silnici

Po několikahodinovém odpočinku v rozpáleném tropickém podnebí, kterému blízkost Atlantského oceánu příliš chladu nepřidává, jsme se přesunuli několik set kilometrů na východ, do rehabilitačního střediska v Gantě. Před pár lety to ještě byla větší vesnice, dnes se rozrůstá všemi směry.

Hlavní město Monrovia

Dokonce v ní staví i několikapatrový hotel. Většinu obydlí ale tvoří boudy z vlnitého plechu, vidíme i několik přízemních či jednopatrových budov z cihel. Rehabilitační středisko leží asi kilometr za městem.

Vybudovala ho původně metodistická církev a nezlomily ho ani občanské války. I ve chvíli, kdy se kvůli strachu z nákazy ebolou zavřela velká část všech zdravotnických zařízení v Libérii, tohle rehabilitační středisko stále přijímalo pacienty. „Museli jsme na několik měsíců přestat s terénními výjezdy, opustila nás i část personálu. Ale nemocné jsme nemohli nechat samotné, takže jsme zůstali,“ vysvětluje mi později řeholní sestra Augusta, původem Italka. O středisko se stará od roku 2007 a díky jejím schopnostem se tohle místo neustále rozvíjí.

Šance na nový začátek

Středisko se rozkládá na poměrně velké ploše. Kromě vlastních nemocničních budov (laboratoří, výrobny kompenzačních pomůcek, pokojů pacientů, kuchyně) má i kampus pro nemocniční personál, domky pro pacienty a malé farmy. Celkem tu žije několik set lidí. Někteří vyléčení pacienti se tu uchytili a pracují jako pomocný zdravotnický personál nebo vyrábějí kompenzační pomůcky.

Vrátit se zpět do společnosti totiž není v Libérii ani po vyléčení vůbec snadné. Především lepra s sebou stále nese silné stigma – lidé ji berou jako boží trest a nemocné často vyhánějí do buše. Pokud se nemoc podaří podchytit včas, většinou se obejde bez trvalých následků. V opačném případě dochází k deformaci či ztrátám končetin. Vyléčení pacienti většinou už nemohou pracovat v zemědělství a musejí si hledat jiný zdroj obživy.

V Gantě se je proto snaží naučit praktické dovednosti, například vyrábět rohože, židle a drobné řemeslné výrobky. Tím, že se pro ostatní stanou užiteční, mohou částečně zrušit stigma nemoci.

„Starají se tu o nás dobře. Dostáváme pravidelně léky a třikrát denně najíst,“ zní nejčastější odpověď pacientů, když se ptám, jak se jim daří. Strastiplná cesta, kterou mnozí museli absolvovat, aby se do rehabilitačního centra dostali, se vyplatila. Místo velmi nejistého osudu se jim nyní dostává dobré zdravotní péče a po několika měsících budou mít šanci začít znovu. Možná jinde než předtím, ale plni síly. A také vděčnosti. Většina z nich si uvědomuje, že bez pomoci ze zahraničí by podobné centrum nemohlo fungovat. Liberijská vláda sice platí například jídlo, celý provoz by ale financovat nezvládla.

Malvin a jeho americký sen

Jedním z pacientů rehabilitačního střediska je i pětadvacetiletý Malvin. Na rozdíl od mnoha jiných mluví srozumitelnou angličtinou. V Libérii je sice angličtina úředním jazykem, ale mnoho lidí mluví jen svými kmenovými jazyky, kterých je přes dvacet. A někteří mluví anglicky s tak strašlivým přízvukem, že se jim při nejlepší vůli rozumět nedá. Malvin studoval elektrotechniku v Monrovii a jeho velkým snem je podívat se do USA. Sám se přihlásil a za všechny pacienty nám přednesl děkovnou řeč, kterou si pečlivě připravil na papír.

Jeho léčba byla komplikovaná a trvala skoro rok. Přestože už je téměř vyléčen, je zatím odkázán na invalidní vozík a čeká, až jeho zranění na noze sroste. Malvin měl buruli, onemocnění, které způsobuje bakterie ze stejné skupiny jako u lepry a tuberkulózy. Lékaři zatím přesně nevědí, odkud se přesně do organismu dostává. Zřejmě ze znečištěné vody, přenášet ji mohou i divoká zvířata. Bakterie vytváří velké otevřené rány většinou na dolních končetinách, doslova rozkládá napadenou tkáň. Vše je na rozdíl od lepry velmi bolestivé. I po zlikvidování bakterie se pak rány dlouho hojí, proto je léčba tak obtížná.

Výprava do buše

Čím dříve se pacient dostane k lékaři, tím je léčba rychlejší a zmenšuje se riziko trvalých následků. Z Ganty proto vyráží dvakrát měsíčně lékařský tým, který navštěvuje odlehlé vesnice a hledá nakažené. Tyhle terénní výjezdy většinou trvají pět dní. My se vydáváme na dvoudenní variantu, celý týden bychom asi nevydrželi. Po hodině jízdy mám pocit, že i dvoudenní varianta je mimo mé síly. Terénní Toyota kličkuje mezi dírami v silnici, co tři sekundy do nějaké z nich vjede. Cítím se jako na horské dráze a můj žaludek reaguje podobně. Pomalu mi dochází, proč je pro místní tak náročné absolvovat i krátkou cestu.

Obyvatelé vesnic vyhlížejí příjezd lékaře.

A to je zatím období sucha, v období dešťů je to ještě horší. Oni navíc nemají většinou k dispozici terénní auto, ale jen malou motorku, kterou bychom v Evropě nejspíš ani nepustili na silnici.

Cesta se neustále zužuje a její stav je horší a horší. Nakonec jedeme už jen úzkými vyjetými kolejemi, větve stromů každou chvíli plesknou o boční skla. Máme naplánovanou návštěvu čtyř vesnic a čas se krátí. Řidič se proto řítí úzkou cestou, co to dá, a já se jen modlím, aby podobné auto nevyrazilo proti nám. Před zatáčkami řidič naštěstí troubí, což mě ale moc neuklidňuje. Jako mosty slouží poskládaná prkna stažená k sobě provazy. Raději se moc nedívám dolů a snažím se nemyslet na to, kolik taková zhruba desetimístná Toyota váží.

Návrat do středověku

Strasti cesty bohatě vyvažují navštívené vesnice. Do tří z nich přijíždí lékařský tým poprvé, přesto o nás místní věděli. Zprávu rozšířili místní spolupracovníci – někteří z nich jsou bývalí pacienti. Překládají, co říkáme, a místní je znají – počáteční nedůvěra je rychle překonána. Vedoucí týmu John má navíc přirozenou autoritu.

Podobných výjezdů už absolvoval desítky, a přesně ví, co říct. Scénář je v každé vesnici stejný. Po krátké úvodní řeči si v jedné z chatrčí zřídí provizorní ambulanci a tam jednoho po druhém prohlíží a hledá známky nemoci. Práce je to monotónní a únavná, on ji ale dělá bez reptání několik hodin v kuse. Vyšetření v soukromí je důležité. Pokud objeví pozitivní případ, předává člověku léky tak, aby o tom nikdo další nevěděl. Dodržení léčby pak kontrolují místní spolupracovníci, nové léky přiváží John většinou jednou měsíčně. Pokud objeví kožní plísně či jiné méně závažné nemoci, rozdává čisticí masti.

My ostatní se mezitím můžeme poohlédnout po vesnicích. Jedna je jako druhá. Obydlí tvoří hliněné chatrče, jejichž kostra je vytvořena z větví. Okolo chatrčí pobíhají slepice, vedle nich si hrají děti. Dospělí se živí sběrem ovoce, získáváním palmového oleje nebo lovem ryb. Jediný rozdíl oproti předchozím staletím je moderní oblečení – trika, košile nebo kalhoty. A je vidět, že se k němu dostávají obtížně. Velikost se příliš neřeší a zvlášť děti ho nosí až do úplného roztrhání.

Během jednoho výjezdu objeví lékařský tým většinou okolo deseti nemocných. Během toho našeho zjistil John tři případy lepry a jednoho mladíka odvážíme zpět do střediska. Je mu dvacet let a jmenuje se Ámos. Má buruli. Velkou ránu na lýtku si kryje šátkem, který rozhodně není sterilní, dokonce ani čistý. Objevili jsme ho za minutu dvanáct. Pokud by s léčbou nezačal v nejbližší době, přišel by v lepším případě o nohu. V horším případě by tento skoro dvoumetrový zdravě vypadající mladík zřejmě vůbec nepřežil.

Dozvuky války

Závěr cesty patří krátké návštěvě Monrovie – hlavního města Libérie. Ta působí jako jiná rychle rostoucí africká města, jak je znám ze své návštěvy Ugandy či sledování různých dokumentů. Jen jsou tady o něco více patrné následky války – rozstřílené budovy a vysoké zdi s ostnatým drátem okolo důležitějších institucí. Silně ale ve mně zůstává dojem z vesnic uprostřed buše. Na rozdíl od okolního světa si tamní lidé žijí stále stejným poklidným stylem života. Sice je neustále ohrožují zákeřné nemoci a šance dostat se k lékům je velmi malá, oni si to ale nepřipouštějí. Jen si nejsem jist, jak dlouho ještě tenhle tradiční způsob života obstojí v rychle se rozvíjejícím globalizovaném světě. Mnoho mladých lidí už nyní z těchto vesnic odchází do Monrovie za lákadlem „lepšího“ života.

Lékař se snaží vyšetřit pacienty v soukromí, aby se o jejich nemoci vesnice nedozvěděla.

OČIMA AUTORA

Libérie mi ukázala dvě tváře. První vytváří hlavní město Monrovia – přelidněné, plné hluku, s hustou automobilovou dopravou. Potkávají se tu Evropané, Indové i Číňané – všichni, kteří cítí, že by se v rychle rozvíjející zemi mohl uchytit jejich byznys, případně zástupci neziskových organizací kontrolující projekty.

Druhou tváří byl pro mě zbytek země – především vesnice uprostřed buše, kde se čas jakoby zastavil. Lidé tam žijí prakticky bez kontaktu s okolním světem. Náš příjezd byl pro ně obrovskou událostí. Celá vesnice nás vydržela několik hodin pozorovat, nezdálo se, že bychom je od něčeho zdržovali. Pro Evropana velmi nezvyklá představa.

Tomáš Kutil, Katolický týdeník

ZEMĚ SVOBODY

Stát Libérie vznikl v polovině 19. století jako „země svobody“. Mířily do něj tisíce propuštěných otroků z USA. Jeho vlajka je dodnes velmi podobná té americké. Od roku 1989 byla Libérie svědkem dvou občanských válek, které vyhnaly z domovů několik set tisíc obyvatel a zdevastovaly ekonomiku země. Život mnoha místním lidem zkomplikovala i epidemie eboly, která na půl roku zavřela všechny v zemi i mnoho zdravotnických zařízení.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články