Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Libanon se probírá z války

20-1.jpg
Autor článku: Michael Fokt, Pátek, 12. listopadu 2010
Autor fotografií: Michael Fokt
Libanon je země kontrastů. V centru Bejrútu se hned vedle zbrusu nové Modré mešity šklebí vybombardované torzo budovy opery. Luxusní terénní vozy zbohatlíků předjíždějí otlučené vraky, které jistě pamatují občanskou válku z osmdesátých let. Samotní Libanonci však žijí na plné obrátky. Baví se a užívají každého okamžiku, který mohou prožít v míru.

Holubí skála v oblasti Raouche, vystupující z moře v západní části Bejrútu, je dávno bez holubů, kteří zmizeli v žaludcích místních obyvatel. Dříve měla podobnou pověst jako pražský Nuselský most a věta „I´ll go to Raouche“ znamenala totéž, co u nás „Jdu si skočit“. Dnes jsou však na jejím úpatí víkendové restaurace a místo pokusů o sebevraždu se tu pořádají soutěže ve skocích do vody. Život v Libanonu není zkrátka nikdy jednotvárný. Řece Nahr Dámúr místní s oblibou přezdívají podle francouzského výrazu „amour“ Řeka lásky. Její jméno však údajně pochází až z fénických dob a má víc společného s bohy než s milováním.

Modrou mešitu nechal postavit bývalý libanonský premiér Harírí, který zahynul rukou atentátníků.

Každopádně má Nahr Dámúr jednu vlastnost, díky které ji lidé vyhledávali ve starověku a sjíždějí se sem i dnes – patří totiž k několika málo libanonským tokům, které nevysychají ani pod pražícím letním sluncem. I když je v létě místy široká sotva deset metrů, ve vyprahlé krajině je to pořád velká vymoženost. Na místech, kde to úzké kaňonovité údolí dovolí, stojí napohled vratké plachtové přístřešky se stoly a židlemi. V týdnu je tu pusto a prázdno, neděle však nabízí skvělou příležitost, jak okusit místní život všemi smysly.

Přístřešky ožijí desítkami lidí, kteří se připravují na společné víkendové radovánky. „Jídlo je náš národní sport,“ vysvětluje s úsměvem Nadine, která nás mezi odpočívající Libanonce zavedla. V duchu filozofie, že je třeba využít každého šťastného okamžiku, se všichni činí, co to jde. Mají přitom jeden velmi sympatický zvyk – místo aby si každý z nich hleděl své porce jídla, připraví si všichni dohromady několik různých předkrmů, kterým říkají „mezzes“. Všichni pak jedí dohromady a každý ochutná všechno. K tomu si zapálí vodní dýmku, kterou v Libanonu kouří snad všichni bez rozdílu věku, pohlaví i vyznání.

Protože jsme byli ověšení fotoaparáty, a tudíž možná trochu podezřelí, přece jen chvilku trvalo, než nás vzali mezi sebe. Když ale zjistili, že se nezajímáme o mladé dívky, ale o to, co mají na talíři, bylo všechno v nejlepším pořádku. „Jenom klidně ochutnejte,“ vybízí nás s úsměvem postarší žena. Právě dokrájela druhou hromadu čerstvé petrželky na osvěžující salát tabbouleh, který určitě postačí pro celý stůl na celý den. Na dosah ruky stála mísa s fritovanými nadívanými vinnými listy nebo pomazánka s rozporuplným názvem hummus. Navzdory asociacím spjatým s českou mluvou je to velmi chutná pasta z cizrny (panenského hrachu) a sezamu. Spolu s jídlem se rozjela srdečná zábava. O pár hodin později nás opravdu mrzelo, že se musíme pohnout o kousek dál.

Dvanáct metrů dějin

Odpolední slunce zlatí osamělý kamenný domek na mořském břehu, povalené sloupy dávných chrámů i pozůstatky křižácké pevnosti. Při procházce nově zrekonstruovanými ulicemi Byblosu, kde prodavači vysedávají před svými krámky, však člověku ani nepřijde, že kráčí po samotných základech lidské civilizace. Vítejte v přístavu, kde slovo „odnepaměti“ získává svůj skutečný význam. Město, které se úspěšně zotavuje z nedávné občanské války, pamatuje různých bitev a říší doslova nespočet. Existovalo dlouho před rozkvětem řecké či římské civilizace a v průběhu historie mnohokrát změnilo jméno i národnost svých obyvatel.

Ačkoli si lidé v průběhu věků přehazovali Byblos jako horký brambor, nikdy ho zcela neopustili. Obývají ho v kuse nejméně sedm tisíc let a možná ještě déle. Přesněji to však nikdo určit nedokáže. Nejstarší stopy po rybářských příbytcích prapůvodních obyvatel se rozplývají kdesi v mladší době kamenné. A také pod dvanáctimetrovou vrstvou pozůstatků nejrůznějších kultur, které se tu postupně vystřídaly.

Místní proto tvrdí, že žijí ve městě s nejstarším nepřetržitým lidským osídlením na světě. Je dost dobře možné, že mají pravdu. Samotné jméno města je odvozeno od starořeckého názvu pro papyrus. Právě tuto cennou surovinu totiž v dávných dobách místní obchodníci dováželi ze starověkého Egypta. Je to více než příznačné, protože právě v Byblosu vznikla fénická abeceda, která se mnohem později stala základem našeho písma. Nápis vytesaný v hrobce zdejšího krále Ahírama patří mezi nejstarší ukázky záznamu psaného podobným způsobem, jakým dnes píšeme i my.

Drama vtištěné do skály

Nebyli to však zdaleka jen lidé, kdo tu zaznamenával svou historii do kamene. O necelých sto milionů let dříve, než vznikla královská hrobka, v okolních horninách zanechala svědectví o tehdejším životě sama planeta Země. Napsala kapitolu o době, kdy se po vzdálené souši procházeli dinosauři a kdy většina Libanonu ležela asi dvě stě metrů pod hladinou dávného moře Tethys. Místo papyru však použila vrstvy jemných usazenin, které zakryly mrtvá těla mořských živočichů. Vznikly tak skvěle zachované zkameněliny, které jsou dnes ozdobou mnoha vědeckých sbírek světa.

Domy Tripolisu „zdobí“ předvolební billboardy politiků.

„Svým způsobem se ve vrstvách usazenin dočteme o sérii dávných katastrof,“ usmívá se Pierre Abi Saad. „Zdejší jedinečné fosilie pravděpodobně vznikly, když řeky po vydatných deštích spláchly do moře s bahnem i nadbytek živin. Ve vodě začal bujet plankton, který nakonec spotřeboval téměř veškerý kyslík a obyvatele moře doslova zadusil.“ Po bouřkách na souši tedy následoval déšť mrtvých rybích těl dopadajících na mořské dno. A po něm zas příval usazujícího se bahna, které pozůstatky živočichů rychle přikrylo.

Pierre je už třetím z rodiny, kdo pokračuje v hledání a výzkumu zkamenělin. Celou tradici založil jeho dědeček George – a to přesně v libanonském stylu. Před necelým stoletím si vydělával tím, že vodil do hor francouzské vojáky, kteří si chtěli odpočinout od svých povinností. Náhodou přitom našel zkamenělou rybu, kterou obratně prodal jednomu z Francouzů jako suvenýr. Později se na místo v blízkosti horských vesnic Háqil a Hajula (čti hadžula) vrátil, aby pátral po dalších.

„Občas můžete v kameni číst jako v knize,“ ukazuje Pierre do jedné z vitrín ve své malé dílně uprostřed tržní uličky. „Tahle ryba například zemřela ještě dřív, než stihla strávit svůj poslední úlovek.“ Má pravdu. Zkamenělý dravec má v místech, kde zaživa býval žaludek, úhledně uloženou fosilii menší rybky. Zkameněliny z nalezišť nad Byblosem jsou jedinými svého druhu na Středním východě. Kromě ryb se tu dají „ulovit“ dokonce i chobotnice, jejichž měkké tělo jinak zkamení jen velmi zřídka.

Různé druhy krevet či rejnoků a latimérií považuje Pierre skoro za samozřejmost. „Našel jsem však i téměř čtyřmetrového žraloka, který je největší kompletní zkamenělinou svého druhu na světě,“ chlubí se. Na lokality v horách se vydává už od svých šesti let. „Při hledání zkamenělin musíte mít něco jako šestý smysl,“ vypráví, „neexistuje na ně žádný detektor.“ Stejně jako pozůstatky lidských kultur ve městě se však i fosilie na bývalém mořském dně ukládaly postupně ve vrstvách. Jejich sled a různé zbarvení dokáže odborníkovi napovědět, kam přiložit dláto nebo ťuknout kladívkem.

 Noční život v Bejrúru pulsuje na náměstích i v úzkých uličkách.

Pierrovo království najdete v bybloském „souku“, tedy libanonské obdobě tržiště. To zdejší je však nově opravené a poměrně čisté. Kdo chce zažít pravý arabský cvrkot v úzkých uličkách, měl by se vypravit ještě o nějakých čtyřicet kilometrů dál na sever do Tripolisu. Břehy řeky Nahr Abú`Alí i přilehlé staré město tu lemují stovky stánků, kde koupíte všechno možné i nemožné. Kromě zeleniny, pečiva a potravin třeba i věhlasné libanonské mýdlo, tradiční oděvy nebo mosazné podnosy. Chudší obyvatelé čtvrti se přehrabují v hromadách obnošených škrpálů nebo zrezlých náhradních dílů do starých aut, které rozhodně nevypadají, že by ještě někdy mohly fungovat. Jestli potřebujete zkrátit koupené kalhoty nebo náhrdelník, není problém – místní řemeslníci to zvládnou rovnou na ulici.

Jupiterův chrám v zemi Hizballáhu

Úrodné údolí Bikáa ve vnitrozemí Libanonu je sevřeno dvěma horskými pásmy. Od moře ho odděluje pohoří Libanon, zatímco od syrských planin na východě Antilibanon – asi aby se to místním dobře pamatovalo. Z Bejrútu sem přes hory vede točitá silnice, která je téměř pořád ucpaná nákladními auty. Osobáky se mezi nimi musejí proplétat, jak se dá. Občas to znamená riskantní jízdu v protisměru. Bikáa je zemí vína, starodávných památek – a Hizballáhu.

Zjistili jsme to hned poté, co jsme vystoupili z auta poblíž nádherných antických zřícenin v Baalbeku a vešli do jednoho z místních obchůdků. Měli tam trička s dekorativními arabskými nápisy. Vypadala tak nějak libanonsky, takže jsme se okamžitě dali do kolektivního smlouvání. Po pěti minutách jsme srazili cenu asi tak na polovinu a začali vybírat vhodnou velikost. Právě v té chvíli se k nám připojila Nadine.

Antické stavby v Baalbeku budí díky své zachovalosti dojem, že se člověk náhle přenesl dva tisíce let do minulosti.

„Fakt to tričko chceš?“ ptala se mě udiveně. Bezelstně jsem přikývl, protože jsem mezitím dokonce objevil takové, které mi nebylo malé. „No, když myslíš…“ připustila pochybovačně. „Ale nos ho jenom tady. Dokonce i dole v Bejrútu bys mohl mít dost problémů.“ Upřímně jsem se tomu podivil, protože v Bejrútu nosí tričko kdekdo a výjimkou nejsou ani muslimské dívky v minisukních. Konečně nám s Nadine oběma došlo, v čem je háček. Na chvilku pustila z hlavy, že po vzoru většiny Libanonců kromě angličtiny a francouzštiny neovládám taky arabštinu. Hned mi vysvětlila, že mám na „svém“ tričku napsáno „Sláva Hizballáhu“. Když jsem zkusil sáhnout po jiném, radši mi ho rovnou vzala z ruky. Heslo „Smrt Izraeli“ by bezesporu bylo ještě horší.

Samotné antické pozůstatky v Baalbeku jsou však vskutku majestátní. Zdejší Bakchův chrám patří mezi nejzachovalejší antické stavby vůbec. Dodnes stojí všechny čtyři jeho stěny s téměř třiceti zachovalými sloupy a vstupní branou zdobenou lvími hlavami či vinnými listy vytesanými do kamene. Velký Jupiterův chrám je se svými třemi nádvořími dlouhý tři sta metrů a jeho pódium tvoří obrovské kamenné bloky vážící mnoho stovek tun. Nejpohnutější osud má přitom největší z nich.

Měří přes dvacet metrů a vysoký je čtyři a půl metru. V chrámu ho však nenajdete. Zůstal v lomu několik kilometrů od města. Na jeho vyzdvižení by bylo zapotřebí aspoň čtyřiceti tisíc mužů. Nikdy k tomu však nedošlo, protože Římané svůj velkolepý chrám nedokončili. Přesto je patrně největším kamenným monolitem na světě, který opracovaly lidské ruce. Ani to ho však málem nezachránilo od toho, aby se utopil v hromadě odpadků. Obyvatelé Baalbeku totiž udělali z bývalého římského lomu městskou skládku.

Všechno nakonec zvrátil jediný muž – bývalý armádní důstojník Abdul Nabi al-Afi. „I když mě ostatní měli za blázna, vybojoval jsem si povolení od vlády a začal odpadky odvážet. Musel jsem se prohrabovat igelitkami se smetím i mršinami zvířat,“ vzpomíná. Najal si dokonce řidiče s pick-upem, aby od lidí odpadky vybíral a svážel jinam. Jinak by mu je do lomu házeli snad donekonečna. „Také jsem šel po těch, kdo si mé práce nevážili.

V každém pytli s odpadky se najde něco, co vám prozradí jeho majitele. Účet z obchodu, podepsaná fotka nebo třeba předpis od lékaře. Takže jsem hříšníkům nosil jejich smetí zase zpátky.“ Nepřetržité úsilí se Afimu vyplatilo. Odkrytá památka začala lákat turisty a on si mohl zřídit malý obchůdek, aby uživil rodinu a získal peníze na údržbu monolitu. „Musím to tu pořád hlídat, jinak mi z toho zase udělají skládku. Ale takhle je to tu se vším. Vítejte v Libanonu,“ uzavírá vyprávění.


Na lyže do Bílé země

K moři s lyžemi? Co je to za hloupost? Žádný nesmysl, jen jedna z dalších tváří Libanonu. Na vrcholcích obou jeho pohoří leží sníh skoro šest měsíců v roce a na svazích pod nimi dost dlouho na to, aby tu vzniklo hned šest lyžařských středisek. Lanovky vedou do nadmořské výšky minimálně dvou tisíc metrů nad mořem, někdy však ještě o více než půl kilometru výš. Sněhem pokryté hory vlastně daly celé zemi její jméno. Název Libanon je odvozený od aramejského slova „laban“, což znamená bílý. Podle historických pramenů byl tenhle kousek středomořského pobřeží známý jako „Bílá země“ dlouho před začátkem našeho letopočtu.

Trvale křehká rovnováha

Libanon v současné době zažívá opětovný nárůst turistického ruchu. Nemalou měrou k tomu přispěly i loňské parlamentní volby, které vyhrál prozápadně orientovaný blok politických stran v čele se Sádem Harírím, synem nedávno zavražděného libanonského expremiéra Rafika Harírího. Podle vyjádření konzula České republiky v Bejrútu Jana Huška z poloviny srpna letošního roku je zdejší situace „sice trvale křehká, aktuálně však ne přímo nebezpečná“. Před cestou je třeba vzít v úvahu, že se věci mohou poměrně rychle změnit, což však patří ke každodenní realitě blízkovýchodní oblasti. Mediálně ostře sledované události kolem flotily lodí plujících do pásma Gazy zdejší bezpečnostní situaci nijak podstatně neovlivnily, podobně tomu bylo i v případě přestřelky libanonské a izraelské armády na hranicích obou států před několika týdny.

V současné době se čeká na reakce, které s sebou patrně přinese zveřejnění některých obvinění ve věci atentátu na premiéra Rafika Harírího i obvinění vůči Izraeli ze strany Hizballáhu. Pro cestovatele, kteří budou dodržovat několik základních pravidel a budou přiměřeně opatrní, bude pobyt v Libanonu jistě příjemný. Libanonci jsou, snad s výjimkou přívrženců radikálních skupin, velmi přátelští a jsou rádi, že do jejich země opět jezdí zahraniční návštěvníci. Je však velmi rozumné vyhnout se jižním předměstím Bejrútu a nevstupovat do palestinských uprchlických táborů či do demilitarizovaného pásma u hranic s Izraelem za řekou Litání. Kvůli nevybuchlé munici z války se nedoporučuje chodit mimo cesty a kvůli možným potížím zase fotografovat kontrolní stanoviště libanonské armády a policie na cestách i ve městech.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články