Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Let monarchy

094-001.jpg
Petra Ježková, Čtvrtek, 29. října 2009
Podle místních vypravěčů každým rokem začátkem listopadu zčerná v Mexiku obloha. V ty dny přiletí do Mexika stamiliony motýlů monarchů stěhovavých. Jejich let ze severu Spojených států amerických a Kanady trvá tři měsíce a drobní monarchové během něj uletí až pět tisíc kilometrů! Jde o jediný druh motýla na světě, který něco takového dokáže. Záhadou je ovšem nejen jejich dlouhý let, ale především to, jak se každý rok dostanou další a další generace motýlů na místa, kde nikdy předtím nebyli.

Jsem v mexickém státě Michoacán. Zelené kopce, jezera a tak trochu věčné jaro. Zaparkovala jsem auto u nenápadně vyhlížejícího kopce. Široko daleko nevidím žádné cedule, turistické agentury a bohužel ani oblohu pokrytou motýlími křídly. Po pravdě, během cesty kolem mě nepřelétl jediný monarcha. Že jsem na správném místě, mi potvrzuje jen mladík, který se hrne k mému autu a už zdálky křičí, že je můj průvodce.

Průvodce Isidioro chrání životní prostředí monarchů.

Isidiorovi je dvacet let a průvodce tu dělá od svých třinácti. Oblast spravuje a vlastní „ejido“, což je něco jako družstvo místních obyvatel, kteří se dělí o veškeré zisky z turismu a zároveň se starají o to, aby životní prostředí motýlů -tedy kopec tyčící se přede mnou – zůstalo čisté. „Viděla jsi piráty?“ ptá se mě Isidioro hned na začátku. Myslí tím jedince, kteří nechtěli „ejidu“ přispívat, a proto mají průvodcovství zakázané.

„Jo, máš pravdu, jsou levnější,“ přitakává, „ale nechají tě stát uprostřed kopce, protože až nahoru je nepustíme. Takže bys motýly nejspíš ani neviděla a navíc by ses možná ztratila.“ Stoupáme po prašné cestě obklopené jehličnany. „Každý rok přiletí na ten samý kopec, ale pokaždé na trochu jiné místo,“ vysvětluje mi Isidioro. „Nikdo neví proč. Musíme je prostě najít a pokaždé vybudovat nové pěšiny.“

Motýlí tíha

Ticho najednou přeruší divný zvuk, jako když se vítr opře do plachet. „To jsou oni,“ usměje se Isidioro a ukáže směrem k obloze. Jsme téměř na vrcholku hory. Mezi špičkami jehličnatých stromů se to najednou hemží motýly. Jsou všude kolem nás, přelétají ze stromu na strom a usedají na větve. Mexičané rádi přehánějí. Černá obloha? To ani ve snu. Ale je tu jiná, naprosto neuvěřitelná věc, která upoutá mou pozornost. Větve okolních stromů jsou o něco huňatější, než by měly být. Až po chvíli mi dojde, že to není jehličí, co je obaluje, ale tisíce a tisíce motýlích křídel. Větve se pod motýlí „tíhou“ prohýbají k zemi. Isidioro tvrdí, že někdy se pod nimi obří větve jehličnanů dokonce zlomí!

Pod tíhou milionů motýlích těl se větve stromů občas i zlomí.

Jeden monarcha mi přistane na tenisce. Další pokrývají zem kolem mě, takže musím být velmi opatrná, abych nějakého nezašlápla. Slunce nad námi překryje velký mrak a malý oranžový motýl na mé botě začne najednou zuřivě třepotat křídly. Jako by chtěl vzlétnout, ale nejde to… „Co mu je?“ ptám se Isidiora. Ten jen pokrčí rameny: „Je mu zima.“ I když jsme v Mexiku, nacházíme se v nadmořské výšce 3000 metrů, a tak tu velký hic není. Právě kvůli chladu mnoho z monarchů nepřežije. Motýli kolem mě se třesou zimou a čekají, až zase vyjde slunce a zahřeje jim křídla, aby mohli vzlétnout.

Záhady migrace

Večerní nebo ranní mrazíky nejsou však jediným nepřítelem monarchů. V motýlích rezervacích proto platí spousta nařízení a pravidel. Cedule například výslovně zakazují: šlapat na motýly, honit a chytat je nebo jakákoliv další zvířata, kácet stromy, sestupovat z vyznačených cestiček, zapalovat oheň, kouřit cigarety a křičet! „Křičet?“ podívám se na Isidiora nevěřícně. „To je to nejhorší,“ rozčiluje se, „monarchové na stromech spí. Když najednou zařveš, leknou se a spadnou na zem. Mnoho z nich si poškodí při pádu křídla, a už nevzlétnou.“ Jak je vidět, motýlí život není lehký. A migrace monarchů stěhovavých je doslova tajemství.

Délka cesty za teplem předčí průměrný životní cyklus motýla monarchy, který se pohybuje kolem dvou měsíců. Poslední letní generace vstoupí do takzvané diapauzy (zpomalení nebo zastavení životních projevů živočicha), během které se nerozmnožuje, a žije až sedm měsíců. Teprve na konci zimy, když opouští Mexiko, dojde k narození další generace. Motýli, kteří se příštím rokem „vracejí“ do Mexika, jsou prapravnoučata těch, kteří tu byli minulý rok. Jak najdou cestu na ta samá místa, mnohdy dokonce na ty samé stromy, na stejné větve? To je zatím otázka, na kterou zná odpověď pouze monarcha.


Tak trochu jiný motýl

Motýli se na Zemi objevili před zhruba dvěma sty miliony let, a i když nepatří ke zvířatům nijak tajuplným, monarcha stěhovavý je tak trochu výjimkou.

Běžný motýl žije zhruba 24 dní – monarcha až sedm měsíců. Každým rokem se miliony těchto oranžových motýlů vydávají na dlouhou cestu ze Severní Ameriky do středního Mexika, aby tu přečkali zimu. Denně uletí zhruba 75 kilometrů. Po dlouhé a únavné cestě, která trvá téměř tři měsíce, se motýli koncem října či začátkem listopadu objeví v provinciích Zitácuaro či Ocampo mexického státu Michoacán.

Motýlí navigace

Monarcha stěhovavý (Danaus plexippus) je denní motýl z čeledi babočkovitých (Nymphalidae), který v obrovských hejnech každoročně migruje z východu Severní Ameriky do středního Mexika. Jak se na tak dlouhé cestě orientuje, vrtalo vědcům v hlavě velmi dlouho. Podle posledních výzkumů se zdá, že tajemství motýlí navigace odhalili.

Motýli podle všeho jako „kompas“ využívají Slunce. V roce 2003 neurobiologové z Massachusettské univerzity prokázali, že udržet správný směr monarchům pomáhají také vnitřní hodiny, jimiž motýli registrují změny v poloze Slunce. Další výzkum, na kterém se podílel také Ivo Šauman z Entomologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích, ukázal, jak propojení mezi kompasem a vnitřními hodinami funguje.

Zásadní v tomto procesu jsou proteiny pohlcující světlo -kryptochromy. Tyto látky byly poprvé objeveny u rostlin, později u myší a octomilek. Monarchové jsou ale na rozdíl od nich vybaveni dvěma druhy kryptochromů. První z nich, CRY1, nastavuje vnitřní hodiny a udržuje je v chodu. Druhý kryptochrom, CRY2, zase ovlivňuje schopnost motýla využívat Slunce jako kompas. Současně zajišťuje „komunikaci“ mezi kompasem a hodinami.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články