Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Lesní muž na ústupu

036-001.jpg
Richard Jaroněk, Čtvrtek, 30. listopadu 2006
Lesní muž - slova, která musejí při troše představivosti navodit atmosféru tajemna. Toto podivné stvoření však s určitostí obývá pralesy Kalimantanu. Prý je velmi nebezpečný a není radno pohybovat se v jeho blízkosti. Fantazie mi pracuje na plné obrátky. Stačí jen chvíli počkat a tajemná bytost rozhrne zelený závoj větví. Ano, orang hutan se blíží…

Ani jsme nestačili vytáhnout fotoaparáty a přichystat se na hlavní důvod návštěvy tohoto lesa rozkládajícího se na pobřeží Celebeského moře a už se v bažině mezi kořeny mihla mořská vydra. Snažím se na ni zaostřit, ale v hustém porostu je velmi málo světla a na pomoc musí přijít umělé osvětlení. Najednou se kousek od vydry pohnou větvičky a na kraji močálů se objeví malá opička. „To je proboscis baby,“ vysvětluje náš taxikář. „Jak je to česky?“ přemýšlíme s kolegou. Nikdy jsem o takové opici neslyšel, natož abych ji viděl. Teď už jsem chytřejší. Vím, že proboscis nese v češtině jméno po své ozdobě – nosu. Kahau nosatý.

Vydra vypozorovala moment, kdy se malá opičí samička ohlédla, a skočila na ni. Ta jen zapištěla a vyskočila prudce na nejbližší větev. Vydra se na okamžik stáhla, vzápětí se rozběhla za opicí a převálcovala naši sotva rozloženou výbavu. Malá opička nelenila a opatrně se k vydře přiblížila zezadu. Ta vyskočila a snažila se ji kousnout. Mladá kahauí samička se ale nedala. Využila své přirozené hbitosti a rychle uskakovala. Nakonec v duelu vítězila a začala nahánět svou sokyni. Vydra se pak vrhla do rukou mého kolegy, který zrovna klečel a měnil film. Opička všechno zvědavě pozorovala a snažila se vydru chytit aspoň za ocas. Řádění malých nezbedníků nemělo konce. Když se mladá opice se špičatým nosem na chvíli uklidnila, opatrně jsem se dotkl jejího tlustého bříška. Neuhnula. Prsty jsem jí opatrně položil na hlavu a vyzkoušel jsem to, co vždycky dělám svému psovi: jemné drbání v uchu. Místo, kam si zvířata obvykle nedosáhnou, a nemůžou se na něm poškrábat, je přímo magické. Opička držela jako přibitá. Po chvilce jsem se pokusil dotknout se nosem její špičaté ozdůbky. Zvědavec se na chvíli přitáhl a naše „čumáky“ se setkaly. „To je neuvěřitelné. Divoká opice, a tak přítulná,“ rozplývám se.

Batohy, fotoaparáty, ruce i kalhoty jsme měli od bláta, ale zápasící dvojici to vůbec nezajímalo. Pomalu se ztrácela v mokrém lese a za ní zůstali jen dva špinaví cestovatelé. Možná už je boj nebavil nebo je přestala zajímat naše přítomnost. Hlavní příčinou mohl být obrovský opičák, který se usadil opodál a pozoroval nás i naše fotoaparáty.

„Nikdy jsem neviděl proboscis tak blízko,“ šeptá nadšeně náš průvodcetaxikář, který nám sliboval, že dnes tyto opice určitě uvidíme. Zdálky. My můžeme jen přitakat, protože tuto netypickou opici s obrovským placatým nosem přes celý obličej jsme ještě nikdy neviděli, natož na vzdálenost jednoho metru. Jsme nadšení. Technika šlape naplno a děláme jeden snímek za druhým. Využíváme každé vteřinky, kterou nám samec dává. Objektem našeho zájmu je i jeho rudě zbarvené mužství. Sotva deseticentimetrový penis je v plné síle a vertikální poloze.

„Samci proboscis mají erekci dvacet hodin denně,“ vysvětluje průvodce. Vyzvídám, zda má zvláštní nos u opic i jinou funkci než jen ozdobnou. „No to je pomůcka při výběru toho nejlepšího samce. Dominanci samce rozeznávají samice právě podle jeho nosu,“ směje se snědý domorodec. Podle nosa poznáš kosa, vybavuji si české přísloví. Náš „taximan“ ho bohužel nepochopil. Samec už nesnesl naše blesky, zařval, vycenil obrovské tesáky a zmizel v lese.

Aniž bychom se připravovali na fotografování a dlouhé hodiny čekali, až se opice objeví, přišly za námi samy. Až na dotek. Kontakt to byl krátký, ale nezapomenutelný.

Umírající ostrov

Cestou do Sepiloku, městečka, které hraničí s rezervací určenou pro některé druhy lidoopů, zvláště orangutanů, nám začalo svítat, proč těchto dlouhorukých opic rapidně ubývá. Z pohledu Středoevropana je z dostupných občasných článků v novinách či vzácných šotů v televizi těžké pochopit, v jakém stavu deštné pralesy na Kalimantanu, nesprávně nazývaném Borneo, dnes jsou. Sem tam se objeví zmínka, že vláda této země zvažuje radikální omezení těžby stromů, a občas prosákne do večerních zpráv informace, že dva domorodci byli vážně zraněni pádem stromu. Vlastně – proč by nás to vůbec mělo zajímat?

Když jsem s čelem opřeným o rozpálené sklo autobusu pozoroval nekonečné palmové plantáže, vzpomněl jsem si na jeden nepříliš známý film. Na vzrostlé palmy byl ještě přijatelný pohled, protože pokrývaly zvlněný Kalimantan příjemnou svěží zelení. Jakmile jsme ale přijeli do vnitrozemí, situace se začala výrazně měnit. Zelené plochy se změnily v měsíční krajinu. Desítky kilometrů půdy byly pokryty obrovskými vyvrácenými kořeny mohutných stromů a tam, kde už domorodci pokročili, byly vysazeny mladé zelené palmičky pěstované kvůli oleji.

Právě pohled na seschlé kořeny mi připomněl onen zapomenutý film, ve kterém pomatený šaman nutil obyvatele Velikonočního ostrova tesat z kamene stále nové obrovské sochy bohů. Poslušný lid tesal a přepravoval podobizny pomocí klád, které využíval jako dřevěné kolejnice. Aby se socha nezastavila, musely se pod ni neustále přidávat další a další stromy. S přibývající šamanovou nepříčetností se tempo výroby nových soch zrychlovalo natolik, že se nová vegetace nestačila obnovovat. Jednoho dne byl šaman konečně spokojen. Proti rannímu slunci se tyčila obrovská socha. Sotva však její obrovské kamenné oči pohlédly do krajiny, kmeny neudržely váhu a socha se s rachotem zřítila k zemi. Šaman okamžitě přikázal lidem znovu sochu vztyčit. Ti se však jen smutně rozhlédli po své kdysi zelené zemi. Po lesích zbyly jen vyvrácené, mrtvé kmeny. Tam, kde se ukrývala zvířata, nebylo ani živáčka. Na ostrově nezbyl jediný strom. Les zmizel, stejně jako zanedlouho i jeho obyvatelé, a ostrov zůstal pustý.

Smutný pohled a až téměř mrazivý pocit mě donutil odklonit se od okénka autobusu. Stejně jako se obyvatelé Velikonočního ostrova kdysi před dávnými časy připravili o svůj les, tak i lidé tady na Kalimantanu ničí vše, co tvořilo jejich domov. Možná že jejich božstvem jsou jiné hodnoty. Třeba peníze nebo jen základní lidský pud -přežít. Ale to je už jedno. Ostrov umírá a s ním i jeho nejstarší obyvatel, lesní muž.

Malí opičáci jsou zvědaví a nebojácní. Rádi zkoumají vetřelce i jejich vybavení.

Hujan hutan

V indonéštině znamenají slova hujan hutan deštný prales. Rozlehlé divoké lesy, které ovlivňují klimatické podmínky, vyrábějí životodárný kyslík a z jejich nitra neustále stoupá pára, tolik potřebná pro zajištění vláhy o tisíce kilometrů dál. Srdce okolního světa, které dnes prodělává jeden infarkt za druhým, je velmi těžce zjizveno. Domov tisíců tajemných obyvatel je ukrajován a ořezáván těžkými stroji, které s neúnavnou vytrvalostí likvidují vše živé.

Obyvatelé těchto pralesů neustále ustupují, ale všudypřítomná civilizace je obkličuje ze všech stran. Už není úniku a není cesty zpátky. Mizí zelení hadi, pestrobarevní motýli, křiklaví ptáci, mrštné ještěrky i tisíce mravenců v čele s nejtypičtějším praobyvatelem tohoto zeleného kousku světa. Ošklivě nádherný, chlupatý a rusovlasý lesní muž – orang hutan – nám zdomácněl pod jménem orangutan. Dlouhoruký primát se ladně houpe na liánách a znuděně se válí v rozeklaných větvích mohutných stromů.

Promočení z pralesa, kde vlhkost dosahuje devadesáti procent, jsme se dostali do míst, na nichž se tito lidoopi shromažďují. Po chvíli čekání přišli. Nalákala je hromada banánů, které jim sem nasypala místní skupinka ochránců přírody. Umělý přísun potravy je dnes už nezbytností. Přirozené potravy ubylo natolik, že nestačí ani pro sotva pětadvacetičlennou skupinku orangutanů.

Listy stromů se rozhrnuly a z jejich tajemných útrob se ladně vyhouplo obrovské tělo primáta. Mladá samice v čele tlupy byla v nejlepším věku a přivedla s sebou své dva potomky, škaredá a téměř holá miminka. Jejich tělíčka a tváře připomínaly dítě, které rychle zestárlo a osud mu nadělil hluboké vrásky. Pětiměsíční opičí batolata se zastavila, lenivě se na sebe podívala a dala se do opičí hry. Jedno se za dva prsty pověsilo na druhé, které se bez námahy přitáhlo a přehmátlo na druhou ruku. Pak se spodními končetinami omotalo kolem svého sourozence. Najednou se obě mláďata zastavila a jejich pohledy utkvěly na mém teleobjektivu. Asi je vyrušily výboje blesků, sotva však malí opičáci zjistili, že je vše v pořádku a pomalu se blíží jejich táta, uklidnili se a pokračovali ve své oblíbené hře na největšího a nejpomalejšího lenocha na světě. Samec, vůdce skupiny, přeručkoval okolo svých potomků, kteří se nenechali rušit jeho přítomností. Vůbec nepůsobil jako nazlobený otec nad dovádivými nezbedníky. Naopak, tolerantně, a možná dokonce znuděně je minul, našpulil rty do kamery a zívl, jako by chtěl naznačit, že mu lidé snad nikdy nedají pokoj. Lhostejně přehodil pár banánů a jeden si vybral.

„To je všechno jedna rodina?“ ptám se domorodého průvodce. „Ne, tomuto samci patří jen pár samic a mláďat. Ostatní samice jsou opuštěné a většina mláďat jsou sirotci. Jejich rodiče zemřeli na nemoci, při kácení lesů nebo rukou pytláka. My se je snažíme sblížit s naší rodinkou,“ vysvětluje sympatický mladík v promočeném tričku s logem na ochranu orangutanů. Jeho odpověď ve mně vzbuzuje naději, že se tlupa úspěšně rozmnožuje. Průvodce ale mé domněnky vyvrací. Původní rodina tohoto samce prý vymírá a opic je víc jen díky tomu, že sem ochránci přivezou další opuštěná zvířata. Můj pohled padne na mohutného samce. „Co je s ním? Je nemocný? Nebo o něj samice nemají zájem?“ vyzvídám udiveně. „No ty by právě chtěly, ale on se odmítá pářit. Jakmile jsou orangutani rušeni a nemají klid ve svém přirozeném prostředí, v pralese, tak z rozmnožování nic není. Samec ztratí zájem, a rod vymře.“ „Opravdu jim nemůžeme nějak pomoct?“ ptám se už zoufale. Průvodce chvíli mlčí a jeho odpověď mě pak posadí zpět do pomyslné židle. „Už ne. To, co tady děláme, je jen protahování jejich konce. Těch pár jedinců v zoologických zahradách bude asi žít o chvíli déle a s velkou péčí ošetřovatelů snad přežijí, aby se naše děti mohly podívat, jak orangutan vypadal. Ale tihle vymřou,“ vysvětluje. „Na světě, vlastně tady na Kalimantanu, jsou už jen asi dva a půl až tři tisíce volně žijících orangutanů a podle všech odborných úvah za dvacet až třicet let zmizí úplně.“ Doufal jsem, že právě tyto rezervace ochrání orangutany do doby, než my lidé trochu zmoudříme. Podle informací domorodce je tomu ale zřejmě naopak: „Hodně lidí si myslí, že když zde chováme pár lidoopů, je pro jejich záchranu uděláno vše, ale problém je opravdu v tom nezájmu samců. Co z toho, že sem třeba jednou převezeme všechny ohrožené orangutany? Pokud nebudou mít k dispozici svá původní rozlehlá území pro přirozené rozmnožování, je to jen prodlužování jejich zániku.“ Děsí mě představa, že přes veškerou snahu neexistuje řešení. Domorodec skepticky dokončí naši diskusi: „Všechno tu už bylo. Petice, kampaně, stávkování, televizní pořady zaměřené na ochranu orangutanů, stížnosti… K čemu to je? Tisíce, ba miliony hlasů můžou být proti, když stačí slovo jednoho politika, a kácí se dál.“ Fotím ještě orangutaní miminka a s každým dalším snímkem zjišťuji, že mají něco společného s dospělými jedinci. Vedle zbarvení srsti, charakteristických rysů a dlouhých rukou je to ještě něco: stejný výraz tváře. Smutný pohled vlhkých hnědých očí naznačuje, že orangutani znají svůj osud. V jejich rozvážných pohybech jako by se odráželo vědomí, že jejich dny jsou sečteny. Každé pohlédnutí do našich objektivů bylo až k nevydržení. Ty oči nevyčítaly, jen byly smutné z toho, co jim lidská rasa, orangutanům tak blízká, provedla. Nebo nám snad chtějí naznačit, že náš osud je již také zpečetěn a neuplyne mnoho času a budeme je následovat? Kdoví…


Orangutan bornejsků

Patří k relativně hojnějším z obou druhů orangutanů. Zatímco orangutanů sumaterských (Pongo abelii) přežívá na Sumatře již posledních tři až pět tisíc, počet těchto „bornejských bratranců“ bývá odhadován na deset až dvanáct tisíc. Tato zvířata se nedokážou přizpůsobit změnám svého životního prostředí, a nemohou tudíž žít nikde jinde než v tropickém pralese. S ničením primárního deštného lesa, se zmenšováním jeho výměry, klesá v současnosti i počet orangutanů. Jejich populace byla donedávna (a v malé míře ještě stále je) ohrožována i odchytem mláďat a jejich prodejem jako domácích mazlíčků. Ochrana orangutanů spočívá především v zabránění další ztráty jejich životního prostoru. Vyhlašování nových chráněných území, kde bude přísně zakázáno vypalování i kácení pralesů, a „ekologická převýchova“ domorodců k šetrnějšímu využívání lesa je patrně jediná šance na přežití těchto krásných lidoopů. Zároveň je zcela nezbytné, aby veřejné mínění v Indonésii razantně odsoudilo lov orangutanů pro domácí potěšení.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články