Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Lenka Kabrhelová: Z Prahy rovnou do války

102-000.jpg
Lenka Klicperová, Pondělí, 2. února 2009
Lenka Kabrhelová měla v Rusku rychlý nástup. Do Moskvy přijela začátkem srpna, aby začala pracovat na postu zahraniční zpravodajky Českého rozhlasu. A hned dostala téměř „ledovou sprchu“ – nejen od studeného počasí, ale i od samotné země – první zprávu do Čech posílala z pohřbu.

„Druhý den poté, co jsem přijela, zemřel spisovatel Alexandr Solženicyn. Ještě jsem neměla ani nainstalovaný počítač, nic. Někdy je ale možná lepší skočit rovnýma nohama do práce, byť pohřeb hned na úvod zpravodajského působení nebyl zrovna veselý začátek. Řekla jsem si, že se to za pár dní uklidní, konečně budu mít čas zprovoznit techniku, telefony, vybalit bedny s věcmi a trochu se kolem rozhlédnout a zorientovat. Místo toho se ale ve čtvrtek 7. srpna rozhořel konflikt v Jižní Osetii a bylo po plánech. O den později už jsem měla v kapse letenku do Gruzie…“

Myslela jste už v tu chvíli na to, že jedete do války?

Když se člověk v takové situaci ocitne poprvé, některé věci si prostě představit nedokáže. Přemýšlela jsem o tom, co se tam vlastně děje. O tom, jestli se mi povede dostat do Jižní Osetie, ale hlavně, jestli se vůbec dostanu do Gruzie. Letiště v Tbilisi totiž v tu chvíli zavřeli, spoj, kterým jsem z Moskvy letěla, odklonili do sousední Arménie a bylo jasné, že z Jerevanu mě čeká několikahodinová cesta kdovíjakým dopravním prostředkem. Nakonec jsem měla štěstí, ještě se dvěma kolegy z britských novin jsme sehnali odvoz. Do Tbilisi jsme ovšem dojeli pouze dva, třetího kolegu zdrželi několik hodin na hranicích, protože měl v pase razítko z druhého gruzínského separatistického regionu Abcházie. Bylo zjevné, že v Gruzii v tu chvíli vládla velká nervozita. Po cestě jsme míjeli letiště, které se několik hodin předtím stalo terčem bombardování, jinak se ale nic výjimečného nedělo. I Tbilisi vypadalo úplně normálně.

Vy jste se ale hned vydala do válkou nejvíce zasaženého města Gori, mimochodem rodného města J. V. Stalina, nedaleko hranice s Jižní Osetií. Jaká atmosféra panovala tam?

Tam už to bylo samozřejmě jiné. Do Gori jsem přijela ani ne pár hodin poté, co ruské stíhačky vybombardovaly vojenský komplex na okraji města a s ním i několik obytných domů. Lidé stáli v troskách svých domovů, některým zemřeli jejich blízcí. Řada z těch, co to přežili, poté stála před nemocnicí, plakali, nevěděli, co mají dělat… Pochopitelně se s námi nikdo nechtěl příliš vybavovat, vládla tam obrovská nervozita, i mezi vojáky, do nemocnice sváželi také raněné z fronty. Na druhou stranu mediální stránku věci měli Gruzíni zvládnutou velmi dobře. Už v tu chvíli v Gori fungovalo cosi jako provizorní novinářské centrum, kam se sjížděli novináři z největších světových médií. Z Gori jsem se několik dní za sebou pokoušela dostat až do Jižní Osetie, ale kvůli bojům bylo prakticky nemožné těch pár kilometrů překonat. Několikrát jsme dojeli kousek před frontu, která víceméně kopírovala hranici, v tu chvíli ale přiletělo letadlo, začalo bombardovat a my se museli otočit a jet zpátky. Hodně mi v tomhle směru pomohli kolegové z velkých světových médií, jako je třeba Reuters nebo BBC, kteří mají k dispozici lepší prostředky, neprůstřelné vesty, auta apod. Když mi oni řekli, že se jim někam nepodařilo dostat, bylo jasné, že nemá smysl to zkoušet, že by to bylo zbytečné riziko. Člověk si musí zhodnotit, co má výpovědní hodnotu a co už ne.

Jaká byla situace mezi obyčejnými lidmi?

Ve městě Gori se atmosféra měnila den ode dne, dva dny po bombardování, které jsem zmiňovala, se trochu uvolnila, lidé začali chodit po ulicích, normálně se bavit. Už o den později ale přišla panika, lidé hromadně prchali poté, co se rozšířila zpráva, že do města míří ruští vojáci, což v tu chvíli ještě nebyla pravda. Ze svých domovů utíkali i obyvatelé vesnic u hranic s Jižní Osetií, mnozí byli vyděšení, báli se. Někteří ale říkali: „My tu vydržíme, zůstaneme až do konce.“ Mluvila jsem i s několika Gruzíny, kteří uprchli z Jižní Osetie, jejich příběhy byly děsivé. Ale totéž určitě platilo i na druhé straně hranice, kam se mi bohužel nepodařilo dostat. Dovedu si představit, že osudy osetínských uprchlíků nebyly o nic veselejší.

Jak byste vy sama popsala podstatu konfliktu v této oblasti?

Na to by asi nejlépe odpověděl nějaký historik či politolog. Je to konflikt, který má jako téměř všechno v tomto regionu kořeny v sovětských dobách. Obě enklávy, Jižní Osetie i Abcházie, byly stejně jako Gruzie součástí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu se Gruzie osamostatnila, a v obou regionech, které se staly její součástí, sílily separatistické tendence a snaha získat autonomii. Počátkem 90. let tam proběhla občanská válka a od té doby byly obě provincie de facto autonomně nezávislé, nicméně Gruzie je stále považovala za svoje území. Snahy o odtržení pak velmi oživilo Rusko tím, že lidem z těchto území začalo vydávat ruské občanské průkazy. Moskva měla na základě mírových smluv na místě i takzvané „mírové jednotky“, které ovšem Gruzie vinila z podpory separatistů, z toho, že jim dodává zbraně, výbavu a podporuje je v boji za nezávislost. Právě ono rozdávání ruských pasů se pak stalo záminkou, proč se Rusko do konfliktu mezi Gruzíny a Osetíny vložilo, ruští představitelé odůvodňovali vojenskou akci tím, že Rusko musí bránit své občany…

105_000_jpg_49953e4a71.jpg

Nicméně k válce to tu už spělo dlouho…

Ano. Vztahy mezi Ruskem a Gruzií se zhoršovaly průběžně a na bod mrazu upadly po takzvané „růžové revoluci“, která do čela země vynesla prezidenta Michaila Saakašviliho. Pod jeho vedením se Gruzie vydala prozápadním směrem, snaží se vstoupit do Evropské unie a hlavně do NATO, což Rusko otevřeně kritizuje. Ruští politici otevřeně mluvili o tom, že ambice Gruzie stát se členem Severoatlantické aliance pro Rusko znamenají přímé ohrožení.

Jaké jsou dnes dopady tohoto konfliktu? Jaká je situace dnes?

V listopadu jsem měla možnost vrátit se na stejná místa jako v létě. Ve vesnicích u hranice s Jižní Osetií jsem mluvila dokonce i se stejnými lidmi jako v srpnu, bylo povzbuzující vidět, že jsou živí a zdraví a jejich domovy v pořádku. Mnozí další ale takové štěstí neměli, konkrétně ve vesnici Tkujavi byla řada domů vybombardována. Lidé se snažili před zimou domy opravovat, ale v některých případech to už ani nebylo možné. Jedna starší paní mi ukazovala nevybuchlou bombu, která jí přistála na zahradě a ani odborníci nejsou schopni pumu dostat pryč. V celé Gruzii je podle oficiálních čísel asi 30 tisíc uprchlíků, kteří se nemohou vrátit do svých domovů. Vláda pro ně staví náhradní ubytování, za Tbilisi i na okraji Gori vyrůstají malá satelitní městečka. Bohužel ale nikdo nemyslel na to, kam ti lidé budou chodit pracovat, jak se budou živit. Mnozí byli zaměstnaní v zemědělství, měli vlastní půdu, o kterou přišli.

Gruzíni v době konfliktu stáli poměrně jednotně za prezidentem Saakašvilim, nakolik tohle všechno jeho podporou zamíchalo?

Ve vesnicích, které byly válkou nejvíce zasaženy, jsem se na to ptala poměrně mnoha lidí a byla jsem docela překvapená, že k vládě až tak kritičtí nebyli. Možná měli do jisté míry strach otevřeně o tom mluvit. Ale zmiňovali i to, že v tuto chvíli mají mnohem důležitější věci na práci – přežít zimu, opravit poničenou střechu, zasklít okna rozbitá výbuchy… Trochu jiné to bylo v Tbilisi, kde jsem byla právě ve chvíli poměrně velké opoziční demonstrace. Řada lidí má za to, že si gruzínský prezident mohl dopředu spočítat, jak to dopadne, když se s armádou vydá do Jižní Osetie a pokusí se ji získat zpět silou. Podle nich bylo jasné, že Rusové nějakým způsobem zareagují a že ta reakce bude tvrdá. Ale i tam bylo možné cítit z lidí určitou rezignaci. Říkali, že už nechtějí demonstrovat, stále se s někým dohadovat. Chtějí jen úplně normálně žít, mít práci, žít v bezpečí, a ne neustále řešit nějaké konflikty. A čekají, že jim to jejich vláda splní.

Dá se vůbec odhadnout, jak by se situace mohla vyvíjet?

Co se stane konkrétně v Gruzii na politickém poli, to si v tuto chvíli nikdo netroufá předpovídat. Mluvila jsem se spoustou lidí, kteří tamní dění sledují dlouhodobě a v regionu žijí. I oni říkali, že je skutečně těžké odhadnout, co se může stát. Potvrzovali, že lidé jsou už opravdu unavení a nemají vůli demonstrovat. Na druhou stranu, pokud by se ale začala výrazněji projevovat finanční krize, k tomu by byla třeba ještě těžká zima a lidé by se ocitli v tíživé situaci, může se vše rychle změnit a zradikalizovat.

Vy máte zkušenosti také z Afriky, z Angoly, kde jste byla před dvěma lety. Jak na vás zapůsobila?

Angola je ukázkový příklad země na jedné straně nesmírně bohaté na zdroje surovin, na straně druhé ale jednou z nejchudších vůbec. Hodně se debatuje nad tím, zda má vůbec význam do zemí, které jsou v podobné situaci, investovat rozvojové prostředky, protože mají své vlastní finanční zdroje – třeba právě v Angole roste ekonomika několik let rychlým tempem. Jenže je tam i obrovská korupce, která veškerý potenciální efekt maže.

Jaké oblasti jste navštívila?

Hlavní město Luandu a provincii Bié – její hlavní město Kuito a ještě Cuembu, kde jsou české rozvojové projekty. Cuemba je místo v podstatě úplně odříznuté, celá oblast je ještě stále zaminovaná. Cokoli tam budovat je kvůli prakticky nulové infrastruktuře velmi obtížné. Podle místních se situace za šest let od konce občanské války hodně změnila, nejsem si ale jistá, že venkova by se to zlepšení nějak extra dotklo.

A čím to je? Je to mentalitou místních lidí, nebo něčím jiným?

To se mi jako člověku, který se do Angoly dostal jen na skok, velmi těžko hodnotí. Desítky let boje za nezávislost na Portugalsku a občanské války udělaly své. Lidé jsou často zvyklí čekat na pomoc zvenčí, ze zahraničí, od humanitárních organizací. A klíčovým faktorem je bohužel korupce, která brzdí celou zemi, s níž úzce souvisí naprostá neochota angolských politiků chovat se ve svých funkcích zodpovědně a jednat ne ve vlastním zájmu, ale v zájmu celého národa.

Jak postupuje odminování? Angola patří ještě s Kambodžou mezi nejzaminovanější země světa.

Ta situace se jistě opět posunula, já jsem v Angole byla už více než před rokem. Tehdy mi lidé, které jsem tam potkala, popisovali, že odminovávání postupuje poměrně zdárně například na hlavních tazích směrem do Luandy. V odlehlých regionech, obzvlášť těch, kde se nejvíce válčilo, to ale je samozřejmě jiné. Musím říct, že všichni místní lidé i Češi, kteří se podílejí na rozvojových projektech, mají můj velký obdiv za to, jak se s tou v podstatě neustálou hrozbou kdesi v angolském vnitrozemí dokážou vyrovnat. Třeba právě Cuemba je příkladem místa, kde se v tuto chvíli nějakým plošným odminováváním v podstatě asi už ani nikdo nezabývá. Musím přiznat, že jsem se tam a po cestě do ještě jedné další vesnice cítila trochu jak na trní. Snažila jsem se chovat podle základního pravidla, že člověk má sledovat, kam chodí či nechodí místní, kteří vědí, kde mohou miny být. Ale obávám se, že jich tam je tolik, že ani oni sami nevědí. Navíc jsou už prostě zvyklí…

Vraťme se ještě na závěr do Ruska, setkala jste se už také určitě i s pověstnou ruskou absurditou, ne?

Pobavil mě příklad toho, kolik tváří může mít ruský luxus. Při cestě do Čečenska, kam jsem společně s několika dalšími západními novináři letěla kvůli rozhovoru s prezidentem Ramzanem Kadyrovem, nás místní administrativa ubytovala ve zbrusu novém hotelu přímo na letišti. K mání byly pouze pokoje „lux“. Jak se ale ukázalo, mělo to pár háčků: nejenže jsme pokoje museli sdílet ve dvou, protože polovině lidí zrušili rezervaci kvůli návštěvě úředníků z Moskvy, ale záhy po první noci vyšlo najevo, že dělníci nějak pozapomněli zasklít celá okna, takže jeden můj kolega musel přetrpět noc, kdy venku bylo –17 stupňů, zabalený do kabátu, čepice a rukavic. Jak pak sám ironicky říkal, aspoň měl ale „luxusní“ výhled na hvězdy. *


105_001_jpg_49953e4a76.jpg

Lenka Kabrhelová (*1977) Pochází ze Smržovky v Jizerských horách. Vystudovala Fakultu sociálních věd UK v Praze, obory žurnalistika a masová komunikace. Už v době studií spolupracovala externě ve zpravodajství Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu, kde poté pracovala jako redaktorka zahraniční redakce. Čtyři roky působila v české redakci BBC World Service, v letech 2004 až 2005 jako zpravodajka české redakce BBC v Londýně. Poté, co BBC zavřela český servis, se vrátila do zahraniční redakce ČRo 1 – Radiožurnálu jako redaktorka a moderátorka pořadů Třetí svět, ale hlavně Radiofórum. Od 1. srpna 2008 působí jako zpravodajka Českého rozhlasu v Moskvě.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články