Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ladislav Zibura: Jsem hňup bez orientačního smyslu

1.jpg
Autor článku: Markéta Kutilová, Úterý, 4. října 2016
Autor fotografií: Archiv Ladislava Zibury
Na Facebooku ho sledují desetitisíce fanoušků, stand-up shows má vždy vyprodané, jeho kniha je bestsellerem. Ladislav Zibura je přitom obyčejný kluk z Českých Budějovic, který se prostě jednoho dne vydal na pouť…

Na jeho one man show s názvem 40 dní pěšky do Jeruzaléma jsem slyšela jen chválu. Nezklamal. Ladislav si umí dělat legraci sám ze sebe a improvizovat. Celou show se nese spojovací linka – jsem spořivý člověk a stal jsem se muslimem. Pak jsme s Ladislavem, oblečeným do bílého pleteného svetru (má jen dva svetry a tři košile, protože je spořivý…), zašli na pivo. Od té doby jsem i já jeho fanynkou.

Jak to, že pijete pivo, když o sobě s oblibou prohlašujete, že jste se stal muslimem?

V Turecku jsem odříkal šahádu a nevěděl, co to je. Ptal jsem se na to později, imáma a šaháda neplatí, když nevíš, co říkáš. A pití alkoholu můžeme brát jako stavění mostů mezi kulturami.

Stal jste se fenoménem. Jste vtipný přirozeně, nebo je to váš způsob, jak lidi zaujmout, a vtipy máte dopředu připravené?

Myslím, že jsem vtipný přirozeně. Lidi by to poznali. Je to o provedení. Můžu dělat skvělou projekci o tom, jak jsem jel vlakem z Aše do Jablunkova. Lidi nepotřebují vidět nádherný fotky. Chtějí motivovat, chtějí si představit, že by i oni mohli být na mým místě. Ukazuju sám sebe trochu jako hňupa bez orientačního smyslu, který je často v trapných situacích, a tím se lidem přibližuju.

Povězte nám o nějaké…

V Izraeli jsem byl na palestinské svatbě. Pozvala mě tam rodina, u které jsem bydlel. Čtyři stovky Palestinců a já, byla to legrace. Jejich syn měl v autě schovanou whisky, kterou jsme se jako jediní na celé svatbě opili. Chtěl zůstat až dlouho do noci, a tak jsem se na cestu zpět vypravil sám. V opilosti jsem si spletl dveře a zazvonil na sousedy s tím, že k nim tedy jdu spát. Dobří lidé byli mou suverenitou zaražení, ale ubytovali mě a ještě mi přinesli věci od sousedů. Vyložili si to totiž tak, že jsem nebyl spokojený s jejich pohostinností, a tak jsem šel o dům dál. A takový věci se mi dějí pořád. Stačí se vzdát turistických míst, být sám a hodně komunikovat s místními. Pak to přijde samo.

Co vám pouti dávají a berou?

Bolí mě nohy. Mám puchýře. Nejhorší je žízeň. Nemůžu si tahat vodu na dva dny s sebou. A když nic nenajdu, jsem z toho šílený. Mám strach. Jsem sám a musím řešit zdánlivě neřešitelný problémy. A zjistím, že to jde. Takže kontakt, povídají si, zvou mě na čaj či k sobě domů.

A jdete?

Teď v Nepálu jsem spal hlavně v guest housech, protože mi přijde fér utrousit pár dolarů do místní ekonomiky. Lidi jsou tam chudí. Nicméně, když mám nějaký problém, nedělá mi problém si o jídlo nebo nocleh říct. A ještě se mi nestalo, že by mě někdo odmítl. Nemyslím si, že by to bylo žebrání – na pomoc v nouzi má člověk morální právo, pokud by ji ostatním taky poskytl.

Jak si vybíráte cíle cest?

Ve středověku to bylo jednoduché. Byly tři hlavní křesťanské poutě – do Říma, Santiaga de Compostela a do Jeruzaléma. Tak jsem podnikl všechny tři. Ale jinak nemám cíle.

Jak vypadá den poutníka? Co děláte celý den?

Je to zajímavý, člověk je vlastně hrozně zaneprázdněný. Ráno už chci být co nejdřív na cestě a pak celý den jdu. Když mám pauzu, píšu deník. Večer si najdu něco na spaní, navečeřím se, popovídám si s místními. Poradím se s nimi o cestě. Musím si vyprat, protože mám málo oblečení. Pořád mám co dělat.

Cesta do Svaté země vyústila v knihu Pěšky do Jeruzaléma.

Co si nesete v batohu?

Nemám high-tech vybavení, protože mi přijde, že to k té pouti nepatří. Takže to i dost váží. Nosím tak čtrnáct kilo. Dobrou lékárničku, vařič, plynovou bombu, foťák, deník, spacák, hamaku, pár triček, MP3, protože je fajn třeba dvě hodiny poslouchat hudbu. Taky si nosím elektronickou čtečku knih, která má navíc připojení na internet všude po světě.

A co sociální sítě? Odstřihnete se od nich na cestě, nebo je to pro vás forma komunikace se světem?

Dělám to jednostranně. Vysílám zprávy, ale už s lidmi nechatuju a nesleduju to dál. Je to jako křičet do údolí. Myslím, že kdyby každý vedl takový život, aby každý den měl co dát na Facebook, s čím se pochlubit, budeme žít všichni kvalitněji. Vede nás to k tomu, víc koukat kolem sebe.

A co jste tedy objevil? V čem jsou poutě přínosné?

Vycházel jsem z toho, že lidi chodí na poutě víc než tisíc let. Tak to musí mít důvod. Je to způsob meditace. Člověk se soustředí jen na své myšlenky. Naučíš se být sám se sebou. Pozorovat věci kolem. U pouti je cílem ta cesta samotná. Občas je to ale hrozná nuda. Strašná. A proto jsem pak rád, když přijdu do vesnice, kde jsou lidi.

Jak se připravujete na cesty?

Mám rád, když jsem jako středověký poutník: nevím, kudy půjdu, a vše se dozvím na cestě. Příprava trvá pár dnů. Chodím bez mapy. Vždy se ptám, kudy dál. Přivede tě to za lidmi a oni to vědí nejlíp. Nejlepší způsob, jak se neztratit, je nevědět, kde jsi. Nemám žádná očekávání, tudíž nemůžu být zklamán. Turecka jsem se nejdřív bál. Nikdo nemluvil anglicky. Pak mi někdo přivezl nektarinky, lidi se na mě smáli a pořád mě někam zvali.

Jsou poutě pro každého?

Zemi, do které se vydám, musím nekriticky přijmout se vším všudy. Nehodnotit, nekritizovat a umět si hledat ty dobrý věci. A to ne každý zvládne.

A co kdyby někdo chtěl jít s vámi? Vzal byste ho?

Preferuju jít sám. Patří to k té pouti – ta samota. Navíc pak snadněji navazuju kontakt s místními lidmi. Chodím totiž za lidmi, ne za krajinou. Kdybych šel s někým, tlachal bych s ním. A pak, co si s ním říct po dvou týdnech?

Když jste šel poprvé na pouť, plánoval jste, že o tom budete psát?

To mě vůbec nenapadlo. Až po Jeruzalému jsem udělal první projekci a měla obrovský úspěch. Tak v tom pokračuju.

Dá se říci, že vás poutě teď živí?

Dělám i jiné věci, píšu třeba reklamní texty. Jsem mladý, a tak nepotřebuju moc peněz. Ale projekce a knihy mě uživí. A myslím, že si umím představit, jak příštích pár let budu chodit, psát, dělat projekce. Je úžasná věc živit se tím, co je tvá ohromná vášeň.

Na cestách se pohybujete mezi muslimy. Máte s nimi přímý kontakt. Jak se díváte na fobii z muslimů, která se teď v Česku šíří?

Je to absurdní. Kdo je to muslim? A kdo je Evropan? Je to Němec, který maká devět hodin denně, nebo Řek, který se válí a chlastá rakiji, nebo Nor, který zadumaně zapíjí polární noc? Nebojím se muslimů, ale hajzlů. Je mi jedno, jestli je někdo muslim. To přece o člověku nic neřekne. Vytvořili jsme si strach z něčeho, co neexistuje. Chybí mi u nás někdo, kdo by je dokázal uklidnit. Selhávají politici. Ti se jen vezou na vlně uměle vykonstruované kri­ze.

účastňujete se debat o uprchlících?

Čím víc se o tom bude mluvit, tím víc si lidi budou myslet, že je to důležitý. Nejlepší je přestat o tom mluvit. Neznám ty lidi. Byl jsem sice v Röszke v uprchlickém táboře, ale to mě ještě neopravňuje o nich mluvit. Jediný, co dělám, je, že s nimi ukazuji přímou zkušenost. Ale můžu o muslimech říct jen to, že mi dali najíst, napít a zvali mě k sobě domů. To mi přijde nejefektivnější.

Do Röszke jste šel taky pěšky?

Ne, tam jsem jel s dodávkou plnou věcí. Došlo mi, že to jsou normální, vystrašený lidi. Spousta dětí. Když vidíte lidi na rozbláceným poli, kde v noci brečí podchlazený děti, tak vám jich prostě musí být líto. Nemůžeme všechny přijmout, ale to neznamená, že je budeme nenávidět.

Jenže lidi mají pocit, že ta vlna už tady je a přímo nás ohrožuje…

To tvrzení, že nám rozvrátí naši kulturu, je přece tak absurdní. Vždyť muslimů žije v Evropě tolik a lidi o nich ani pořádně nevědí. Mluvil jsem s lidmi, kteří žijí u brněnský mešity, a oni netuší, že je to mešita. My se prostě rádi bojíme. Tak ať lidi začnou cestovat a přestanou se bát.

Kam se chystáte teď?

Chci projít pěšky kus Afriky. Víme o ní nejmíň. Vůči Africe tu panuje strašně moc předsudků. Lidi vidí jen hladovějící sirotky. Ale já chci ukázat Afričany jako stejné lidi, jako jsme my. Přemýšlím, že bych si vytipoval deset zemí a v každé prošel pěšky 300 kilometrů. Láká mě jezero Malawi, Masajové v Tanzanii… Taky mě napadlo jít ve stopách Emila Holuba. Uvidím…

Ladislav Zibura

Ladislav Zibura (24)

Vystudoval mediální studia na Karlově univerzitě a žurnalistiku na Masarykově univerzitě. V roce 2011 se vydal na pouť do Santiaga de Compostela, v roce 2012 do Říma, o dva roky později do Jeruzaléma. Loni vydal knihu Pěšky do Jeruzaléma.

.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články