Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kunejtra, brána do Golan

90-1.jpg
Autor článku: Magdalena Bánská, Pondělí, 21. února 2011
Autor fotografií: Magdalena Bánská
Od šestidenní války v roce 1967 trvá konflikt mezi Izraelem a Sýrií o Golanské výšiny. Toto rozsáhlé území je důležité strategicky i pro velké zásoby vody. Izrael si je nárokuje kvůli vlastní obraně, Sýrie však jeho „správu“ považuje za okupaci. Mementem tohoto desítky let přetrvávajícího konfliktu se stalo město Kunejtra (al-Qunaytira), kterému se přezdívá „brána do Golan“ nebo také „město duchů“.

Po izraelském útoku na pásmo Gazy byly přerušeny i nepřímé mírové rozhovory mezi Sýrií a Izraelem, které začaly v květnu 2008 za zprostředkování třetí strany, Turecka. S těmito rozhovory prozatím skončila i naděje Sýrie na znovuzískání Golanských výšin a navrácení území k hranicím před rokem 1967. Na druhé straně pak vzala zasvé snaha Izraele o zastavení syrských dodávek zbraní pro Hamás a Hizballáh, následovalo vyhoštění jejich představitelů ze Sýrie a omezení styků syrské vlády s Íránem. Spojené státy s novou administrativou Baracka Obamy a za podpory tureckého prezidenta Abdullaha Güla se snažily rozhovory opět oživit. Nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by se to v nejbližší době podařilo.

Město duchů

Taxikář Alí mě dovezl k malému dřevěnému přístřešku u silnice. Dobře se tu bavili tři muži oblečení v civilu s puškami přes rameno. Taxikář na mě kývl, že jsme na místě a že si mám připravit doklady. Vytáhla jsem papír, který jsem si ten den ráno vyzvedla v budově vojenské rozvědky, které se krátce říká muchábarát, a odevzdala ho jednomu ze tří mužů. Jak jsem se později dozvěděla, jmenoval se Baššár, byl vojákem a se svou rodinou bydlel v Nové Kunejtře, v moderním městečku postaveném jen několik kilometrů od demilitarizované zóny. Baššár mi gestem naznačil, ať zůstanu sedět v autě, a odběhl o kus dál, kde stála nízká betonová budova.

Asi po pěti minutách čekání se vrátil s pasem i potvrzením a s úsměvem se omlouval, že to tak dlouho trvalo. Vystoupila jsem konečně z taxíku a Baššár mi dohodl prohlídku se Zakarjou, který se narodil v Kunejtře a jako malý s rodinou utekl před izraelskou invazí. Minuli jsme dřevěný přístřešek, polední slunce se opíralo do popraskané asfaltové silnice a my vyšli na otevřené prostranství, kde se uprostřed křižovatky tyčil pomník s obrazem vojáka držícího syrskou vlajku, která se v jeho rukou jako by měnila v hlaveň pušky mířící na protilehlý kopec Golanských výšin. Stáli jsme na silnici a dívali se vzhůru před sebe, na změť satelitních talířů, pod kterou se krčily rozbité kostry domů. Obklopovalo nás podivné ticho, nikde žádné auto, nikde ani hlásku. Čekala jsem, že se mě Zakarjá zeptá, proč jsem přijela do Kunejtry, ale nezeptal se. Vzápětí jsem asi pochopila. Díval se na Golany, na rozbité domy kolem nás a v očích se mu leskl smutek i hrdost.

Boj o Golany

Malebná krajina s olivovníky, na pozadí vykukují zaoblené zelené kopce a vše obklopuje zvláštní ticho. Jen výjimečně tu podivnou samotu naruší projíždějící školní autobus a povyk smějících se dětí, které se vydaly na povinný školní výlet mezi hromady suti. Takový obrázek se naskytne všem, kteří navštíví město Kunejtra – nebo alespoň to, co z něho zbylo. Kunejtra byla hlavním městem severozápadní provincie ležící přímo pod úrodnými kopci Golanských výšin jen 65 km od hlavního města Sýrie Damašku. V šestidenní válce mezi Izraelem a Sýrií byla Kunejtra poslední den bojů 10. června 1967 bez jediného výstřelu obsazena izraelskou armádou.

Syrské rádio ráno v 8.45 chybně informovalo vojsko bránící město, že izraelská armáda rychle postupuje z Golan a je již před branami města. Tato zpráva vyvolala naprosté zděšení mezi syrskými vojáky, kteří se okamžitě dali na chaotický ústup po hlavní silnici spojující Golany s Damaškem. Až šest hodin poté vstoupila izraelská armáda bez boje do opuštěného města, kde našla veškerou syrskou vojenskou techniku včetně tanků. Klid zbraní na obou stranách byl dojednán ještě ten den odpoledne s tím, že Kunejtru si přivlastnila izraelská strana. Ještě tentýž měsíc navštívil město zvláštní vyslanec Organizace spojených národů Nils-Goran Gussing, který informoval o devastaci města, o vyrabování a spálení všech obchodů, obytných domů, kostela a mešity. Po této zprávě Izrael zamezil vydávání dalších povolení k přístupu na jím okupované území.

Izraelská strana popřela, že by měla jakýkoli podíl na zničení Kunejtry a svedla vinu na syrskou armádu, která měla město údajně vyrabovat při ústupu. Izraelské obvinění se však nepotvrdilo a stín viny padl na jejich stranu. Vylidněné město bylo dalších sedm let okupováno Izraelem a obě země byly (a do dneška jsou) ve stavu válečné pohotovosti. V průběhu doby se z Kunejtry stal pro syrskou vládu symbol izraelské okupace Golanských výšin a prohry syrské armády s úhlavním nepřítelem. Veškeré snahy prezidenta Háfize al-Asada od té doby směrovaly k navrácení okupovaných území.

Procházka mezi minami

Prošli jsme kolem pomníku a vydali se doprava cestou mezi stromy. Zleva na nás shlížel skelet věží kostela a vpravo se tyčil poničený minaret, jeden z mála, který zůstal stát. Po obou stranách silnice ležely hromady suti, betonových bloků a drátů. Zakarjá se občas u některé zastavil a vyprávěl mi, kdo tam bydlel. Pomalu mi před očima vystavěl město, starou Kunejtru, obklopenou zelení, prozářenou sluncem a naplněnou smíchem dětí. Naše prohlídka oficiálně začínala před Golanskou nemocnicí, ze které zbylo jen proděravělé torzo. Vešli jsme dovnitř a po zbytku schodiště jsme vylezli na střechu. Před námi se rozprostřel pohled na prapodivnou krajinu. Z jedné strany na pozadí vykukovaly zasněžené vrcholky hor, na kterých se odrážely dopolední paprsky slunce, na druhé straně se rozvalovaly zakulacené kopce s obrovskými satelity, všude kolem nás byly stromy a mezi tím jakoby odevzdaně ležely šedivé hromady suti, kontrastující s malebností krajiny. Kousek od nemocnice stála jediná budova, sídlo pozorovatelské vojenské jednotky Organizace spojených národů UNDOF.

Prohlídka Kunejtry pokračovala po vyznačených trasách kolem kostela přes náměstí, kolem budovy muzea až k velké mešitě. Jak mi Zakarjá řekl, podoba města se prakticky od jeho zničení vůbec nezměnila. Na ulicích a u hlavních budov pouze vyrostly informační panely nebo směrovací tabule, které mají návštěvníka seznámit s bývalou funkcí budovy nebo ho nasměrovat v další prohlídce, která je striktně vytyčena pouze po hlavních cestách. V okolí Kunejtry a v odlehlejších částech města stále přetrvává riziko výskytu nevybuchlé munice.

Kunejtra je naše navěky…

První dny Jomkipurské války v roce 1973 se podařilo syrské armádě město na krátkou dobu obsadit, ale po pár dnech Izrael získal opět kontrolu nad městem. Až koncem května 1974 bylo podepsáno příměří pod záštitou Spojených států a jejich diplomatické mise. Kunejtra byla přes protesty konzervativních frakcí jako strana Likud nebo Národní náboženská strana Mafdal vrácena do syrské civilní správy s tím, že město bude prozatím pod dohledem UNDOF.

Samotné předání doprovázely značné problémy s izraelskými osadníky, kteří pod vedením politické strany Hapoel Ha-Mizrachi (Mizrachovi dělníci) na protest obsadili území v těsném sousedství města Kunejtry a začali narychlo stavět osadu. Tu pojmenovaly Kešet, což v překladu znamená „archa“ a je akronymem slov Kunejtra šelanu tamid neboli Kunejtra je naše navěky. Osadníci byli nakonec na nátlak izraelské vlády nuceni se vystěhovat a přesunout na syrské farmy a po čtyřech měsících jim bylo oficiálně přiděleno území opuštěné syrské vojenské základny o pár desítek kilometrů západně.

Po stažení osadníků a izraelské armády na začátku června navštívili město západní novináři, syrská vláda a původní obyvatelé. To, co na místě viděli, většina novinářů a představitelů Organizace spojených národů popsala jako „totální destrukci“ či „barbarskou devastaci“, která po sobě zanechala domy srovnané se zemí. Ani jedna budova nezůstala v původním stavu. Noviny The Times uveřejnily možnou souvislost mezi destrukcí Kunejtry a obviněním syrské vlády z toho, že mučila izraelské vojáky po dobu jejich věznění. Organizace spojených národů ustavila komisi, která měla za úkol vyšetřit, zda Izrael porušil dodržování lidských a kulturních práv na okupovaném území. Komise dospěla k závěru, že izraelská strana bezdůvodně zničila Kunejtru předtím, než okupované území opustila. Zpráva byla potvrzena Valným shromážděním rady OSN, které 29. 11. 1974 vydalo usnesení o vážném pochybení izraelské strany na základě čtvrté ženevské konvence a Izrael za tento akt odsoudilo. Izrael naopak odsoudil syrskou stranu za to, že bojkotuje opravu města a ponechává ho stále v této podobě jako memento přetrvávajícího konfliktu a jako „muzeum“, které má vyvolávat nenávist vůči státu Izrael.

Nová Kunejtra

Zakarjá je jeden z mála, který se po letech vrátil zpět do rodného města. Nastěhoval se se ženou a třemi dětmi do Nové Kunejtry, která byla vybudována jen pět kilometrů od demilitarizované zóny starého města. Zbytek jeho rodiny na návrat nepomýšlí. Zakarjá byl pětiletý, když s rodinou musel odejít z jejich domu. „Maminka to nesla těžce,“ svěřil se. „Ani potom, co už Kunejtra patřila opět Sýrii, se nechtěla jet podívat na náš starý dům. Jel jsem jenom s bratrem a otcem.

Napadlo mě, že bychom se se ženou mohli nastěhovat do Nové Kunejtry, kterou vláda začala postupně stavět.“ Ptám se, proč se chtěl tak vrátit do Kunejtry. „Naše rodina zde má tradici. Navíc je tu škola, nemocnice, staví se tady bytovky a spousta obchodů, s jejichž výstavbou jsou spojené pracovní příležitosti.

A je to jenom půl hodiny cesty do Damašku. Z původních obyvatel se nevrátil nikdo. Lidé mají strach, že by se to mohlo opakovat,“ vysvětlil mi. Po chvilce zamyšlení pokračoval: „Vláda sem nastěhovala mladé lidi z různých částí Sýrie, kteří za to, že se sem přestěhovali, dostali od státu příspěvky. Někdy šly s nimi i celé rodiny. Je tu dobrá lékařská péče. A myslím, že také všichni chceme podpořit naši zemi a vládu. Chceme zpět naše Golany!“

Nejasná budoucnost

Kunejtra si nemůže stěžovat na nezájem významných osobností. Velká část ze zahraničních delegací, které zavítají do země, navštíví také v povinném programu Kunejtru. V roce 2001 tu byl papež Jan Pavel II., který ve zdejším kostele vykonal prosebnou modlitbu za oběti izraelsko-palestinského konfliktu. Osud Kunejtry i její další podoby je však stále nejasný. Syrská vláda začala financovat projekt výstavby nových měst v okolí Kunejtry a doufá, že jednou získá Golany zpět. Od roku 1967, kdy Golany a horu Hermon obsadila izraelská armáda, proběhlo několik mírových jednání mezi izraelskou a syrskou vládou. Sýrie požaduje plné navrácení území k roku 1967, v čemž je podporována i rozhodnutím Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a jejími rezolucemi, které území Golan definují jako území okupované izraelskou vládou a nikdy neuznaly anexi za platnou. Izrael v roce 1970 začal na obsazeném území Golan s výstavbou nových osad a kibuců.

Narazil však na protesty syrských drúzů, kteří toto území obývají stovky let. Izraelská vláda po nich požadovala, aby se vzdali syrského občanství a přijali izraelské, což odmítli. Izrael zdůvodňuje držení Golan bezpečnostními zájmy země, která je tak chráněna před potenciálními útoky ze strany Sýrie. Golany kromě vojenskostrategické hodnoty pro Izrael mají také ekonomické výhody. Na jejich území leží Galilejské jezero, velká zásobárna pitné vody, které pokrývá 15 procent izraelské spotřeby. Na hoře Hermon je jediný lyžařský resort v celém Izraeli a oblast je také vyhledávaná pro možnost turistiky a horolezectví. Úrodná půda a dostatek vody jsou další pobídkou pro rozlehlé budování sadů a chov dobytka.

Zakarjá se zastavil na konci cesty za mešitou a ohlédl se směrem na Golany: „Podívej, jak jsou zelené, po celý rok je tam dost vody, i teď v létě zůstávají vrcholky hor zasněžené. Jen když jsou velká horka, sníh taje a stéká do údolí. Musí tam být jako v rajské zahradě.“ Došli jsme na konec cesty, za zády jsme nechali nehybná torza domů. Už jsme se neohlédli, každý z nás si uchovával svůj obraz Kunejtry. Zakarjá možná dva. Obraz Kunejtry z jeho dětských let, provoněný trávou a smíchem jeho kamarádů, a ten druhý – nynější, Kunejtry v troskách, plné smutku a zloby, skanzenu syrskoizraelského konfliktu. Ale také Kunejtry jako naděje.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články