Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kumajri město v troskách

70-001.jpg
Magdalena Sodomková, Pátek, 2. února 2007
Za několik minut přistaneme v Jerevanu. „Teplota vzduchu je právě teď, v pět hodin ráno, 31 stupňů Celsia. Vítejte v Arménii,“ hlásí pilot. Černovlasé Arménky vytahují pudřenky a upravují si make-up. Letadlem šumí písně o Jerevanu a jezeře Sevan, i národní hymna Hajastánu, jak svou zemi Arméni nazývají. Když letadlo dosedne na zem, všichni nadšeně tleskají.

Cesta z Jerevanu do Kumajri, města, které bylo před sedmnácti lety zničeno zemětřesením, ubíhá pomalu. K prasknutí našlapaná maršutka, místní miniautobus, pluje po silnici, která spíše připomíná polní cestu. Vyprahlá krajina je plná opuštěných vraků aut. Vítr víří oblaka prachu, která pomalu sedají na žíznivou zemi.

Za několik hodin přijíždíme do zbrusu nové školy, kde máme my, čeští a slovenští dobrovolníci humanitárního sdružení Archa, příští měsíc bydlet. Spolu se skupinou Gruzínů a Arménů máme pomoci s opravami zdevastovaných domů a úklidem prostranství. Teď nás ale nejvíc zajímá, kde se vysprchujeme. Ve škole teče jen studená voda, navíc pouze do osmi do večera. Sprchy sice máme, ale nefungují, venku ze země kouká jedna hadice. „Jen si toho važte, voda v Kumajri neteče všude,“ nechává se slyšet správce školy.

Za chvíli se ale stane malý zázrak. Nebesa se nad námi smilovala! Obloha ocelově zešedne, vítr zesílí a během pár okamžiků je tu průtrž mračen a z okapu tryskají proudy vody. Převlékáme se do plavek a běžíme se pod okap umýt. Arménská sprcha funguje skvěle!

Socialistické dědictví

Čerstvě položené parkety ve škole se vzduly, ještě než v budově začal první školní rok. Když někdo pustí vodu v prvním patře, na stěně v přízemí se objeví mokré mapy. „Jestli nově zavedená voda teče mimo trubky, jak asi musí být tenhle barák postavený celý,“ kroutí hlavou Pavel Kolínský, organizátor humanitární pomoci. Do Leninakanu, dnešního Kumajri, přijel v prosinci 1988 těsně po zemětřesení. Tehdy v troskách druhého největšího města Arménie našlo podle neoficiálních odhadů smrt 70 tisíc lidí. „I teď mám husí kůži, když si vzpomenu na ty hromady sesutých pater. Kamenné domy zůstaly většinou stát, ale paneláková sídliště spadla celá. Lidé doplatili na socialistickou výstavbu typu: barák stojí, a co se nakradlo, je čistý zisk,“ říká. Odpovědnost za to, proč zahynulo tolik lidí v narychlo spíchnutých panelácích postavených v seizmicky aktivní oblasti, dosud nikdo nepřiznal. „Mrtvých mohla být čtvrtina nebo desetina. Jinde by lidé hledali příčiny chyb. Ten, kdo navrhl špatnou stavbu nebo ošidil beton, by šel k soudu. Hledat ale systém tady, kde nefungoval sedmdesát let, je marnost. Tam, kde není systém, se hrozně plýtvá. Ani humanitární pomoc nikdo neřídil,“ vzpomíná Kolínský.

Smetiště, kam dohlédnete

Na místě, kde před sedmnácti lety stály malé domky, takzvané domiky, je ještě nyní možné rozpoznat, kde byla koupelna či šicí koutek. Na zemi leží zubní kartáček i pasta, o kus dál ze země čouhají klubka nití a kusy látek. „Tady všude stály domy, pak přišlo zemětřesení, a tohle tu zůstalo,“ říká dvanáctiletý Ara. Sám zemětřesení nezažil, jeho následky ano.

Plácek před bytovkou, kterou po zemětřesení nechal lidem bez střechy nad hlavou postavit arménský mecenáš z Las Vegas, chceme od odpadů vyčistit. Už od rána se sem trousí malí kluci. Ptají se, jestli tu bude fotbalové hřiště. Zatím z udusaného smetiště kouká hlavně skelná vata. Rozpačitě se vrháme do práce. Arméni jsou hrdí. Pocit, že jim cizinci přijeli uklidit před vlastní práh, se jim nezdá. Během několika desítek minut se k nám přidává kolem dvaceti lidí, hlavně dětí.

Domácnosti Arménů jsou čisté a útulné, lidé chodí každý den upravení, ženy namalované. Co je však za dveřmi, nikoho nezajímá. Odpadové hospodářství nefunguje, a tak Arménky v Kumajri denně procházejí na jehlových podpatcích ve vlastním smetišti.

„Nevyhazuj papírky od zmrzliny a vajgly zrovna sem, když jsme tu právě uklidili. Takhle tu hřiště nikdy nebude. Bude to tu pak ležet ještě několik desítek, ne-li stovek let,“ napomíná slovenský dobrovolník Jozef místního vysokoškoláka Davita, který nám pomáhá. Davit mluví plynule čtyřmi jazyky, z nichž každý má úplně jinou abecedu, anglicky, rusky, arménsky a gruzínsky. Jak se má člověk chovat k přírodě a jaký je rozdíl mezi nedopalky a organickým odpadem, mu ale nikdo nevyprávěl.

Místní charita se čas od času snaží získat peníze na ekologickou výchovu dětí, peněz se jí ale nedostává ani na urgentnější projekty. A v podmínkách, kde nic nefunguje a kromě domů utrpěla i příroda, je těžké kázat. V Kumajri například jen těžko najdete strom starší sedmnácti let. „Když byla na začátku devadesátých let energetická krize, nebylo čím topit. V zimě minus třicet. Nemohla jsem se dívat na své děti, jak mrznou doma v kožiších. Když byly největší mrazy, i školu zavřeli. Udělala bych cokoli, abych své děti zahřála. Za těch několik roků lidé v Kumajri spálili všechny stromy. A když už nebylo co pálit, házeli jsme do kamen plastové láhve. Já spálila všechno, co mi přišlo pod ruku. I své boty,“ líčí Ira, pohostinná Arménka, která nám nabídla šťavnaté broskve, hrozny a kávu.

Oprava po kavkazsku

Na stěnách pukliny, v oknech popraskané sklo. Arpik Sarkisjanová žije v tomhle domě už skoro padesát let. Měla štěstí, při zemětřesení zůstal její dům stát. Nyní drží pohromadě jednu celou stěnu tři vrstvy vlhkých tapet a novin z padesátých let, stačí o ni zavadit a zeď se hroutí. „Nedotýkejte se těch tapet, nebo vám celý tenhle dům spadne na hlavu,“ rozčiluje se Robert, náš arménský koordinátor. Nezbývá než spolehnout se na „nosné tapety“ a díry ve stěnách záplatovat maltou.

V okenní tabulce se třpytí pavučina praskliny. Sklo se ale měnit nebude. „Opravíme ho po kavkazském způsobu,“ směje se Gruzín Dato. Z kapsy vytahuje knoflík, provléká jím kus drátku a prostrčí prasklinou ve skle. Na druhou stranu provlékne druhý knoflík a oba je k sobě přitáhne tak, že drátkem zakroutí. „A může přijít zima,“ zamne si spokojeně ruce nad dobře vykonanou prací. V místnosti přitom není topení a oblasti kolem města Kumajri se říká kvůli extrémně krutým zimám Sibiř Arménie.

Babuška Arpik si odběhla pro něco k sousedce. Vtom zazvoní telefon. Zvednout si ho s naším jazykovým vybavením netroufáme. „Někdo vám volal,“ říkáme jí, když se vrací. Arpik okamžitě vhrknou do očí slzy a opět zmizí.

Když se po pár minutách vrátí, vypráví nám s pomocí překladatelky Narine Grigoryan svůj smutný příběh. Býval to prý krásný dům, když se sem Arpik se svým mužem přestěhovala. Pukliny ve zdech přinesl až 7. prosinec 1988. „Naše krásné město plné památek se změnilo v ruiny.

Když jsem tehdy přišla domů, byt byl vzhůru nohama. Nezbyl jediný kus nádobí, na zemi ležely hromady střepů, zdi popraskané.

Z mé rodiny tehdy nikdo díky bohu nezemřel, ale v příbuzenstvu zahynuly celé rodiny s dětmi,“ vypráví se slzami v očích.

„V devadesátém roce jsme utekli z Kumajri do gruzínské Abcházie. Můj muž byl tehdy velmi nemocný a bála jsem se, že pokud bude ještě nějaký čas strádat hladem i zimou, zemře mi. V Abcházii jsme ale klid nenašli. Zanedlouho se tam rozhořela občanská válka, a tak jsme opět prchli. Zpět do Kumajri, do stejného domu. Nakonec mi muž stejně zemřel,“ vypráví vdova. Překladatelka Narine se odmlčí. Na rukou má husí kůži. Až po chvíli dokáže pomalu překládat dále. „Syn po katastrofě, při které jen ve městě zahynulo podle neoficiálních odhadů sedmdesát tisíc lidí, utekl za lepším životem do Ruska. Měl se ale bídně. Nemohl uživit své tři syny a rozprodal všechen svůj majetek. Měl nemocné srdce. Sedm let jsem o něm neslyšela. Celou tu dobu stále čekám, kdy zazvoní telefon a uslyším, že žije,“ říká vdova. Oči přitom upírá na fotografie opřené o stěnu. „Nevadí mi, že jsem zůstala chudá. Ta hrozná samota mě drtí. A teď, děti moje, pojďte ke stolu, uvařila jsem pro vás,“ říká a do očí se jí pomalu vrací jiskra.

Hostina na dluh

Na rozviklaném stole voní polévka, na zeleném vyšívaném ubruse leží miska s baklažány se smetanou, zeleninový salát, pohanka s česnekem a višňový kompot. Pro Arpik Sarkisjanovou jako pro každou Arménku je pohostinnost vášní. Sama přitom musí vyžít měsíčně s tolika dramy, za něž by koupila například dvě plechovky barvy na okna. „Arméni mají rádi hosty, když nemají peníze na pohoštění, jdou k sousedům a zadluží se,“ vysvětluje Anahit Gevorgjan z arménské Charity.

Co jsou to dluhy, ví vdova Arpik moc dobře. „Když jsme v devadesátých letech vytipovávali okruh potřebných, vybírali jsme podle seznamů pověšených v obchodech. Mezi největšími dlužníky za chleba jsme tehdy našli i jméno Arpik Sarkisjanové,“ vzpomíná Kateřina Langrová, zakladatelka české humanitární organizace Archa, jež se specializuje na pomoc Arménii.

Pohostinnost Kavkazanů opravdu nezná mezí. Ke stolu snesou snad všechno. Sýr, chléb lavaš, zeleninu, zavařené meruňky, čerstvé ostružiny i voňavé maso šašlik, které Arméni připravují kdekoli a kdykoli – vždy ale zásadně za doprovodu zpěvů a tance. A když není šašlik, alespoň před vás postaví misku domácího medu. Je-li to příliš sladké sousto, můžete do něj namáčet syrové okurky.

Zase doma

Letiště v Jerevanu. Na odbavení čekají i Arméni, kteří se vracejí do emigrace – do Čech. Otírají si slzy a zpívají píseň o Hajastánu, zemi strmých hor a překrásného horského jezera Sevan. Ve světě jich nuceně žije o několik milionů víc než v Arménii. Loučí se s blízkými i se zemí, nad kterou se tyčí Ararat, biblická hora, na níž přistála archa Noemova. Tento národní symbol Arménům ve dvacátých letech zabralo sousední muslimské Turecko. Celé rodiny opouštějí na čas zbídačené muzeum pod širým nebem, maličkou zemi, v níž chátrá sedmdesát tisíc kulturních památek a většina lidí nemá práci. Dojetí neskrývají ani muži.

„Za několik okamžiků přistaneme na letišti Ruzyně, vítejte v České republice,“ hlásí po čtyřech hodinách letu pilot. Českou hymnu samozřejmě nikdo nezpívá, v unavených tvářích Čechů ani stopa po emocích. „Tak zase doma,“ utrousí někdo otráveně…

Panelová sídliště se zřítila celá. Lidé doplatili na nekvalitní výstavbu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články