Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kubáncům vstup zakázán

038-000.jpg
Anita Balejíková, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Když jsem poprvé uviděla tuhle legendární pláž, oněměla jsem úžasem - stejně jako každý, kdo sem zavítá. Varadero je pohádka, kde dny ubíhají v růžových mracích svítání, v kalných záclonách tropických dešťů i ve zlatistých západech kubánského slunce, vrhajícího na hladinu moře kouzelná světla. Obyčejným Kubáncům je ale tenhle ráj zapovězen.

Varadero je pláž, která snad nemá žádnou chybičku na kráse. Její písek je sněhobílý a jemný jak práškový cukr, bez jediného smítka, a pobřežní pás, dlouhý téměř dvacet kilometrů, se jen mírně svažuje do moře, které je blankytně modré a úžasně čisté. Žádné řasy, žádné kameny, žádné odpadky – jen křišťálově čistá voda, omývající sametově hebký koberec z bílého písku. Do mezinárodního povědomí se pláž jako turistické centrum dostala v roce 1930, kdy si tu americká milionářka francouzského původu Irene Dupont postavila krásnou vilu Xanadú, golfové hřiště, přistávací plochu a přístav pro jachty. Následovali ji další američtí boháči a zakrátko se Varadero stalo domovem milionářů. V březnu 1959 ale byly všechny soukromé pláže znárodněny a na Varadero začali jezdit Kanaďané a elita z bývalého Sovětského svazu. Dnes už sem jezdí kdekdo.

Varadero se do nového dne probouzí pomalu. Nejdříve ho okupují zaměstnanci hotelů, kteří hrabičkami upravují bílý písek a sbírají smetí, později je vystřídá plejáda hotelových hostí, převážně italské a kanadské národnosti. Lehnou si na barevná lehátka pod kokosovými palmami a rozkošnicky se vyvalují na sluníčku, podobni místním leguánům. Těch je tu mimochodem také požehnaně. Mají štíhlá tělíčka s kůží hnědou jako pokropená zem.

Ilegální podnájem

Na autobusovém nádraží jsem se zeptala domorodců na možnost ubytování v podnájmu. Domy s cedulí Casa Particular, ubytování v soukromí, jsou na ostrově nejrozšířenějším a nejlacinějším ubytováním, ale tady na Varaderu jsou stále raritou. Místní lidé mají nejen striktní zákaz jakkoli obtěžovat turisty, ale také nesmějí podnikat na úkor státu. Obyvatelé Varadera proto pronajímají pokoje ve svých domech načerno.

Střechu nad hlavou mi ochotně poskytla Roció Mendéz Ramirézová, jejíž dům se nachází jen necelých dvacet metrů od pláže, hned za promenádou. Pokoj je čistý, útulný, s klimatizací a vlastním sociálním zařízením. Navíc můžu používat i kuchyni paní domácí, i když ona sama mi uvaří velice ráda. Za tento luxus žádá v přepočtu jen pětadvacet dolarů na noc, což je v porovnání s cenami hotelů skutečně pakatel. Roció tu bydlí s manželem Enriquem, čtyřletým synem Miguelem a tchyní. Enrique pracuje jako plavčík na pláži a Roció je zaměstnána v hotelu jako pokojská. Jen díky tomu mají povolen vstup na Varadero. „Kubánci na Varadero nesmějí,“ vysvětluje mi Enrique při sklence „refresca“ na terase domu, zatímco se jeho malý syn prohání po dvoře v rozvrzaném ruském šlapacím autíčku. „Když nejsi zaměstnancem hotelového komplexu, na pláž se prostě nedostaneš,“ pohoršuje se Roció, a jak dodává, Kubáncům nezbývá nic jiného, než se uskromnit, rozkoš pláže si odepřít a koupat se v početných kubánských řekách.

Jeden dům a jedno auto

Varadero se rozkládá na poloostrově Hicacos. Právě odtud se pod rouškou tmavé noci vydávají na širé moře loďky s kubánskými utečenci, jejichž cílem je americký kontinent. Odtud je totiž vzdušnou čarou nejkratší vzdálenost mezi Kubou a USA.

Některým se útěk podaří, jiným nikoli. Nejhůře však dopadnou ti, jejichž plavidlo se potopí. V teplých vodách Mexického zálivu žije spousta žraloků. Až třináctimetroví obři jsou velmi útoční a nebezpeční, i když na mělčinách Varadera se díky korálovým bariérám objevují málokdy. Před žralokem tygrovaným si však nejsou jisti ani zdejší rybáři: zvířata agresivně útočí na jejich čluny a zanechávají na nich stopy svých mocných čelistí. Máte-li zájem, koupíte žraločí čelist i na zdejších trzích se suvenýry. Kromě toho prodavači nabízejí nejrůznější mušle a lastury, náhrdelníky z mušliček, dřevořezby, mačety i pestré olejomalby.

Na pláži potkávám zajímavého člověka. José Riviera je umělecký dřevořezbář. Už z dálky jsem si všimla, jak obíhá okolo kmene vyvráceného stromu a cosi na něm kutí. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem nádherně vypracované výjevy podmořského světa. Nešla mi však do hlavy jedna věc – kdo si takové monstrum koupí? „Tenhle dřevořez prodám do jednoho hotelu. Zaplatí mi za něj zhruba tisíc dolarů,“ chlubí se José Riviera. Tisíc dolarů! To je pro Kubánce celý majetek! Hotely koupí vše, co přitahuje pozornost turistů, a tak José jako jeden z mála domorodců nelamentuje nad svými příjmy. Jen ho mrzí, že si nemůže koupit ještě jeden dům. „Na Kubě je to tak. Jeden člověk může vlastnit jen jeden dům a jen jedno auto. Aby mu ostatní nezáviděli…“

Třešnička na dortu

Na Varaderu jezdí pravidelný autobus, což v jiných karibských střediscích neexistuje. Stačí se postavit na jakoukoli zastávku a do půlhodiny u vás zastaví moderní poschoďový autobus Varadero Beach Bus. Koupíte si celodenní lístek za pět peso convertible (asi 6 USD) a můžete se v něm převážet třeba celý den.

Vystoupila jsem na samém konci poloostrova a ocitla se na staveništi plném rachotících buldozerů. Právě se zde rodí další z luxusních hotelů. Z nevzhledného terénu plného hlíny a kamenů vznikne oáza se zelenými terasovitými trávníky, záhony exotických květin a stromořadím, obklopujícím velikánský bazén, od něhož vede cestička na pláž.

Vykračuji si prašnou cestou, až mě upoutá jeskyně po levé straně.

Domorodec vybírající vstupné mi vypoví celou historii jeskyně Cueva de Ambrosio, kde bylo v roce 1961 objeveno sedmdesát dva původních indiánských maleb zobrazujících sluneční kalendář. V čase kolonizace jeskyně poskytovala útočiště otrokům na útěku. Od jeskyně jsem se přesunula k parku posetému kaktusy nejrůznějších tvarů a velikostí, s největším kubánským gigantem nazvaným „kaktus-patriarcha“, který měří skoro dva metry! Z přírodní rezervace je krásný pohled na působivou lagunu Mangoon, kde odpařováním mořské vody vzniká sůl. Odtud se dostanete i na bohem zapomenutou pláž Las Calaveras. Tady může být člověk skutečně sám, neboť Las Calaveras leží na úplném konci Varadera a ne každý ví o její existenci. Nemít speciální mapu, ani já bych o ní nevěděla. A přitom je pověstnou třešničkou na dortu fantastického Varadera.

Něco mě fascinuje…

Šum moře, chlazené drinky, veselí lidé a ještě veselejší salsa. Pokud si takhle nějak představujete noci strávené na Varaderu, nejste daleko od pravdy. Ale ani takovéhle pilíře dobré zábavy nejsou zárukou spokojenosti. Skutečná karibská zábava, jakou lze zažít na všech okolních ostrovech, má srdce i duši, zatímco zábava na Varaderu je jakoby chromá a musí se opírat o berličky, jimiž jsou v tomto případě ambiciózní hoteloví baviči, snažící se ze všech sil zpestřit znuděným turistům dlouhé večery. Darmo tu budete po setmění hledat nějakou plážovou party při světle plápolajícího ohně v rytmech kubánské salsy – noční život je zredukován jen na stereotypní taneční vystoupení místních folklorních souborů a různé soutěže, jež se nezřídka opakují každý večer. Spřátelili jste se s domorodci a jdete spolu s nimi po ulici? Pozor! Když vás uvidí policejní hlídky, vaše kubánské známé velice rychle zatknou pro podezření, že vás obtěžují!

Díky čilému turistickému ruchu si obyvatelé Varadera žijí na poměrně slušné úrovni. Jeden vás ubytuje ve vlastním příbytku, další vám nabídne romantickou jízdu v dobovém kočáře taženém ověnčenými koníky, třetí vám prodá nádhernou lasturu, jiný vám na počkání nakreslí vaši karikaturu… Děti vám očistí obuv a ty nejmenší si nějakou tu minci vyslouží žebráním. Při pohledu na jejich roztomilé tvářičky vylovím z kapsy pár drobných. Odměnou mi jsou sladké úsměvy. „Něco ve tvé tváři mě fascinuje, bude to tvůj úsměv…“ zpívá se v jedné kubánské písni. Asi to bude ono, vždyť na Varaderu se usmívá každý…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články