Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kruh se uzavřel

19.jpg
Autor článku: Literární noviny · Tereza Spencerová, Středa, 29. října 2014
Autor fotografií: Profimedia.cz
Ať už je dnes bývalý „sponzor terorismu“, posléze sponzor západních politiků a jejich volebních kampaní a nakonec „brutální diktátor“ Muammar Kaddáfí v nebi, či v pekle, musí s uspokojením sledovat, jak Američané a Evropané, kteří ho nechali ubít jako psa na ulici, sami z Libye prchají. V nelíčené panice.

Koncem července Spojené státy bleskově vyklidily svou ambasádu v Tripolisu. Podle dostupných zpráv amerických médií to byla operace vskutku akční a ne příliš důstojná pro představitele supervelmoci – vše se odehrálo ve spěchu, s krytím americkými stíhačkami, s příslušníky speciálních oddílů a s křižníkem čekajícím kousek od pobřeží. Spolu s Američany z Libye v obavách před masakrem uprchli i zástupci většiny ostatních států. Kruh, který započal před třemi lety pod hlavičkou NATO a záminkou nezbytně nutné „změny režimu“, se tak plně uzavřel.

Hořký „triumf“

Tři roky po slavném „triumfu demokracie“ žije v zahraničí přes milion Libyjců, a to jen kvůli strachu – z únosů, vydírání, mučení nebo i smrti z rukou milicí, které Západ vyzbrojil, aby svrhly Kaddáfího režim. Desítky tisíc dalších Libyjců jsou uprchlíky ve své vlasti. Třeba zbylí obyvatelé Tawerghy, pobřežního města východně od Tripolisu, kteří přežili etnické čistky, se dodnes nedokážou vrátit do svých zničených domovů, odkud je vyhnaly „revoluční milice“ jen proto, že většina lidí z Tawerghy je černá. Záběry na „naše“ revolucionáře, jak drží lidi z Tawerghy v klecích jako zvířata, z paměti jen tak nevyprchají.

Už po skončení „mise“ NATO, v říjnu 2012, pak například započalo šest týdnů trvající obléhání Baní Valídu, které vyvrcholilo masivním útokem za denního světla – byl zabit bezpočet žen, dětí a starců. Od konce války v říjnu 2011 byly tisíce civilistů povražděny a tisíce těch „šťastnějších“ živoří ve vězeňských táborech mimo jakoukoli jurisdikci. V současné Libyi proti sobě válčí města i vesnice, milice i ozbrojené gangy, každý s každým. Oběti mučení vyprávěly různým mezinárodním organizacím o svých drastických zážitcích. Ale koho to dnes na Západě zajímá?

Pomoc – do vlastní kapsy

Obecný postoj Západu k Libyi názorně popsal libyjský komentátor Mustafa Fitúrí: „Šéf jistého odboru na ministerstvu mi řekl: Co skončila válka, chodí za mnou nekonečný proud lidí, kteří se nám něco snaží prodat. Ještě jsem nepotkal chlapíka, který by přijel do Libye, aby nám pomohl nebo nabídl něco, co opravdu potřebujeme.“ Nevládní organizace přijíždějí, aby naučily Libyjce hlasovat, zorganizovat volby, sčítat hlasy, chránit práva žen, dodržovat zákony a samozřejmě – tolerovat gaye.

„Když se za nás svět v únoru 2011 postavil, měli jsme dojem, že už se nikdy neocitneme v izolaci. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci číslo 1973 k,ochraně civilistů‘ proti čemusi, co bylo označeno jako,systematické útoky‘ ze strany režimu. Když byla v březnu 2011 zformována skupina Přátel Libye, aby nám pomohla ke svobodě, naivně jsme uvěřili v,mezinárodní společenství‘. Jakmile ale režim padl a my si začali jít navzájem po krku, rozhlédli jsme se po svých,Přátelích‘, ale ti buď zmizeli, přestali být Přáteli, nebo si k nám jen přijeli pro svůj kus koláče.“

Krátkozraká politika

Libye se tak stala dokonalou ukázkou zkrachovalého státu i skutečné politiky Západu v rozvojovém světě. Je nezpochybnitelnou realitou, že svět pomohl vytvořit binec, v němž nyní Libye přežívá, a pak se začal věnovat krizím jinde. Vyberme si – Ukrajina, Sýrie, Mali a další africké země, opakuje se už i americká intervence do Iráku.

A co je důležitější – Irák už zničený je, Sýrie je na hraně a totéž možná hrozí i Ukrajině. Možná by USA a Evropské unii neuškodilo se hluboce zamyslet – samozřejmě za předpokladu, že cílem jejich politiky není jen vytváření krvavého chaosu ve světě, který má teoreticky prodloužit naši hegemonii, jak si americkou zahraniční politiku vysvětlují skeptici. Libye se přitom stala významnou tím, že dala islamistům pocítit chuť vítězství a otevřít dveře praktickému zrodu ideje ultrakonzerva­tivního Islámského chalífátu, který dnes ovládá část Iráku a Sýrie. Zatím sice prolévá „jen“ arabskou krev, ale to neznamená, že tomu tak bude nastálo, ale hlavně že u jeho zrodu nestála právě krátkozraká a sebevražedná politika Západu.

Summit NATO

Spolu s ní má ruce od krve i NATO, které mají USA i EU stále za nástroj „globální bezpečnosti“. V září se má konat summit Severoatlantické aliance, ale není jasné, zda se na něm najde někdo s intelektuální kapacitou zavelet ke změně a s morálním právem kázat světu.

Útěk amerických diplomatů z Tripolisu byl při tom všem ale hlavně silným symbolem – pohled na supervelmoc na chaotickém úprku nejenže dodá sebevědomí a inspiraci afghánskému Tálibánu, iráckosyrskému Islámskému chalífátu a dalším „nekompatibilním“ hnutím, ale ze všeho nejvíc rozvojovému světu ukáže, k čemu že to případná kolaborace s USA a EU vede. Významné poučení pro většinu světa ve 21. století. Jen aby si to přiznali i ve Washingtonu a Bruselu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články