Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Krok do snů

74-001.jpg
Saša Ryvolová, Pátek, 2. března 2007
Nusa Penida je jeden ze sedmnácti tisíc ostrovů indonéského souostroví. Není tak rozlehlý jako Sumatra, Jáva nebo Kalimantan ani tak exkluzivní jako Bali. O to je ale klidnější. Pro odvážnou dvojici z Česka se stal především místem splněných snů.

Dostanete se sem poměrně snadno přibližně za hodinu nebo hodinu a půl lodí z nedalekého Padang Bai, Kusamby nebo Sanuru a už sama cesta může být zážitkem. Oba ranní spoje bývají obvykle příjemné a bez problémů. Slunce svítí, vlnky šplouchají a lidé se usmívají. Zbude i čas na společenskou konverzaci. Kdo cestuje, kam a proč? Indonésané jsou družní a zvědaví… V průběhu dne moře začíná obvykle trochu vyvádět a poslední odpolední spoj, který odjíždí podle momentální situace většinou mezi jednou a půl třetí, tak může cestujícím nabídnout i trochu rozptýlení.

Nejdřív je třeba naložit loď. Neuvěřitelné množství všemožného zboží proudí z pick-upů a náklaďáků přes písečnou pláž do nitra lodi. Rýže a banány, cigarety, lepenkové krabice plné „kudrnatých“ polévek Mie Goreng oblíbených i u nás, slepice v proutěných koších lehce nervózní před cestou, ale i cihly a střešní tašky putují na ramenou a hlavách nosičů ze břehu k lodi. Je třeba projít pásem jemného hlubokého písku, kde se nohy boří až po kotníky, a pak přebrodit v dorážejících vlnách zbývající tři metry k zádi lodi. Chce to švih a rychlost.

Nejtěžší břemena zpravidla vláčejí ženy. Teprve když je loď plně naložená, přicházejí na řadu pasažéři, kteří doposud přešlapovali na pobřeží a čekali na svou příležitost. Teď si vykasávají sarongy a s rozběhem zdolávají příboj. Ti zkušenější se snaží ulovit na střeše místo co nejvíc vzadu, kde budou přece jenom lépe chráněni. Pak je teprve možné vyplout.

Vlny sice doslova neburácejí, ale s přeplněnou lodí to docela pěkně zmítá. Dovnitř na balíky zboží, ale i nahoru, kde se cestující tísní tělo na tělo, dopadá každou chvíli pořádná sprška slané vody. Místní si navlékají bundy a kapuce. Kdosi zvrací. Některé ženy pláčou. Je překvapivé, že domorodci, u kterých by se dalo předpokládat mnohem větší sepětí s přírodou, jsou ve styku s živly dost bezradní a bojácní. Ostatně často ani neumějí plavat. Náhle se na vodní hladině blýskne černý hřbet. „Lumba-lumba!“ („Delfín!“) volá malý chlapeček a ukazuje do vln. Dlužno říci, že jenom on a my bílí jsme vzrušeni. Ostatní mají právě teď jiné starosti. Při vystupování je třeba vyhlédnout si vhodný okamžik mezi dvěma vlnami, bystře přeskočit vrtule motoru a k břehu se dobrodit. Pro slabší jedince (ženy, starce a bílé) většinou dojde někdo z nosičů a za drobný poplatek je přenese na ramenou.

Ostrůvek je jako mnohé jiné v oblasti plný zelených kokosových palem a malebných zálivů s průzračně modrou vodou, jeden z malých rájů na zemi, o kterých většina z nás jen tiše sní za podzimních plískanic. Tady je sen každodenní realitou – pro ty, kteří se dokázali rozhodnout.

Sen skutečností

Milan a Monika jsou mladý český pár, který překročil bludný kruh každodenní šedi městského života. Spojuje je láska k přírodě, aktivní přístup k životu, potřeba něco dělat, někam směřovat… Milan se už v době jejich seznámení potápěl a svým zápalem strhl i Moniku.

Po pár letech tápání našli to, co je oslovuje. Základem bylo trochu našetřených peněz a zkušeností z předešlé spolupráce s jinými potápěčskými centry, ale hlavně odhodlání něco změnit. Nenechat se trpně vláčet životem tam, kam nechtějí. Koupili si letenku a vydali se za svým snem. Opustili, co je svazovalo, a vydali se za tím, po čem mnoho z nás touží, ale málokdo se pokusí uvést to ve skutečnost. Procestovali Sumatru i další ostrovy. Vždycky cítili potřebu podílet se na něčem, co je užitečné a co přináší naději. Hledali svůj vlastní prostor k žití a našli ho právě tady, na Nusa Penidě.

Láska ke světu ticha, ke světu úžasných korálových zahrad, mezi nimiž se jako vznešené kněžky tajemné víry ladně vznášejí nádherné manty a tisíce dalších živočichů, je naučila i něčemu dalšímu: obdivu a úctě k fascinujícím živočichům žijícím pod hladinou. Pochopili, že tento svět je třeba chránit – především před člověkem samotným.

Právě to rozhodlo, aby svou potápěčskou základnu MMDiving založili tady, v Toyapakehu. Založit potápěčské centrum v Indonésii není zrovna jednoduché. Získat pracovní vízum, spolehlivého místního člověka, jehož jsou de iure zaměstnanci, jednat s úřady a místní samosprávou, najmout personál na úklid a do kuchyně, ale i vhodnou loď se schopným kapitánem… To všechno stojí spoustu úsilí, pevných nervů i prostředků. To všechno už dokázali. A nejen to.

Ohrožení obrněnci

Zapojili se do mezinárodního projektu EAZA na záchranu mořských želv, které právě sem pravidelně připlouvají klást vejce. Prvotním impulzem k založení této organizace bylo zadržení zásilky deseti tisíc indonéských želv roku 2001. Ačkoli lov a distribuce těchto tvorů i konzumace jejich vajec jsou zákony indonéské vlády přísně zakázány, černý trh kvete. Důvodem je chudoba zdejších obyvatel, pro které je želví trh vítaným finančním přilepšením, ale i nevzdělanost domorodců, kteří si neuvědomují dopad toho, co dělají. Želvy tady přece byly vždycky -a jistě budou zase. To, že se za posledních deset let jejich populace nebezpečně snížila, prostě nevnímají. Ve spolupráci s Unií českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZ) vypracovali Milan a Monika návrh českého podílu na projektu Kura-kura, tedy Želva.

V oblasti Toyapakeh, v těsné blízkosti jejich potápěčského centra, budují záchrannou stanici, která bude sloužit jako karanténa pro želvy zabavené na černém trhu. Návštěvníci centra, ať už z řad turistů, nebo indonéských úředníků z ostatních oblastí, budou mít možnost seznámit se s problematikou ochrany želv a především s různými nebezpečími, která jim svět lidí přináší. Zachráněné želvy budou po karanténě vypuštěny nejprve do chráněného mořského prostoru a později zpět do svého původního prostředí, do otevřeného moře. Vzátoce Crystal Bay i na dalších místech je pak budou potkávat ti, kteří propadli kouzlu podmořského života. Budou mít možnost pozorovat tyto elegantní kolosy, plující beze spěchu průzračnou vodou, a radovat se s nimi z pocitu svobody a volného prostoru. A možná je moře obdaruje ještě něčím navíc, s čím se ani zkušený potápěč nesetká často…

Podmořský měsíc

Je to tajemná mola-mola, královna hlubin. Živočich, který se občas vynoří z oceánu, aby se dal poznat pár desítkám zasvěcených. Tato hlubinná ryba podivného tvaru vypadá jako obrovský kotouč, ne nepodobný mlýnskému kameni. Kvůli svému tvaru, připomínajícímu měsíc v úplňku, získala i své české jméno – měsíčník svítivý. Čelně je téměř plochá, zato z profilu v podstatě kruhová. Měří přibližně tři krát tři metry. Nemá ocasní ploutev, pouze úzký chrupavčitý lem, připojený takřka po celém zadním obvodu těla. Zato se pyšní dvěma charakteristickými trojúhelníkovitými ploutvemi na hřbetě a břiše. Vyskytuje se ve vodách tropického, subtropického i mírného pásma na celém světě, na hladině však vždy velmi vzácně a neočekávaně. Obvykle vystupuje k povrchu jen v krátkých obdobích v průběhu srpna až října. V té době často stoupá k hladině, aby se v rybí „čističce“ nechala oprostit od parazitů. Dlouhé desítky minut pak setrvává tento dvoutunový obr téměř bez pohybu na čisticí stanici a nechává se okusovat pyskouny a dalšími rybími zdravotníky. Jenom pohyb očního víčka či ležérní gesto ploutve prozradí, že je to živý organismus. Jako každá královna má právo na své vrtochy – vzácně je možné ji spatřit i v jinou roční dobu, v libovolné hloubce. Občas se dokonce prudce vymrští vysoko nad hladinu v nečekaném saltu mortale.

Audience pod hladinou

Měli jsme to štěstí! Královna hlubin se nad námi slitovala a nabídla nám báječný zážitek ze setkání. Zprvu nebyly podmínky pro potápění právě příznivé. Bylo dost větrno, vlny, proudy a mizerná viditelnost neslibovaly právě skvělý ponor. Dole pod hladinou bylo nakonec přece jen o něco klidněji.

Pomalu sestupujeme podél korálového rifu. Potkáváme hejna barevných korálových rybek, velkého černého kanice i murénu, zlověstně vystrkující zubatou hadí hlavu z díry. Prozatím nic neobvyklého. Kolem šestadvaceti metrů pod hladinou moře náhle Milan napřáhne ruku a ukazuje do zkalené vody před námi. Trčí tam velké skalisko, pod kterým se možná ukrývá… Ne, neukrývá! Není to totiž skalisko, ale právě on. Měsíčník! Podivuhodný tvor, o jehož existenci donedávna neměli oceánologové ani ponětí. Opatrně se přibližujeme. Nechceme, aby se vyplašil a zmizel v hloubce, která je jeho domovem a do níž ho nemůžeme následovat. Pomalu, metr za metrem. „Moláček“ ale nemá nejmenší zájem prchat. Blaženě se nechá opečovávat družinou klipek, jen jeho okrouhlá ústa pravidelně polykají.

Už jsme docela blízko, když sluneční svit nad našimi hlavami pomalu zakryje majestátní stín. Další měsíčník proplouvá nad našimi hlavami, lhostejný k nadšení, které nás zachvátilo. A tam je další a další! Milan je stejně vzrušený jako my, vždyť nám může ukázat to nejvzácnější ze svého království. Během jediného ponoru jsme potkali snad deset těchto zvláštních živočichů, kteří se po celou dobu naší návštěvy tvářili nevzrušeně, jako by nešlo o nic víc než o malou zastávku na cestě jejich podmořským královstvím…


Duše v ráji překročit hranice

Svět nahoře nad hladinou ale není jen sluneční záře, šumění palem a vůně hřebíčkových cigaret. Je to také spousta nikdy nekončící práce, odvahy potýkat se s odlišnostmi sociální struktury, státní politiky, národnostních a hlavně náboženských specifik. Milan a Monika Jeglíkovi to už znají. Žijí mezi zdejšími, ale domova se nezříkají. Jejich klientela je téměř výhradně česká. Český je i humor a schopnost pomoci si v jakékoli situaci. To Monika naučila kuchařku Jamid pravý český řízek a bramborák. To Milan, „Mr. Džeglik“, jak mu tady říkají, podporuje zdejší fotbalový klub a každý týden chodí s místními kluky hrát místní „ligu“. Kdybyste někdy jeli na Bali, zastavte se. Dostanete řízek s bramborem a nádavkem možná trochu odvahy uskutečnit své sny. Nemusejí být tak barevné, širokoúhlé a velkorysé, jako jsou ty jejich. Možná stačí takové ty obyčejné, ale i k těm je potřeba to zásadní – odvážit se. Udělat ten první, rozhodující krok…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články