Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Křídla nad Skotskem

103-001.jpg
Tomáš Jůnek, Pondělí, 2. března 2009
Cestovatel a fotograf Tomáš Jůnek tentokrát prozkoumal Skotsko z trochu jiné perspektivy – nezajímal se ani o krajinu, ani o dramatickou historii, ani ho nelákaly místní obyčeje nebo zvláštnosti. Vydal se do odlehlého zákoutí na mořském pobřeží, aby zjistil, kdo všechno kraluje zdejšímu vzdušnému prostoru.

Projeli jsme snad dvěstěpadesátým kruhovým objezdem a zástavba řadových domků svěžího Aberdeenu byla minulostí. Pár kilometrů státní silnice ještě vedlo podél pobřeží, následovala odbočka doleva a silnička se náhle zdrcla natolik, že si míjející se auta div neplácala zrcátky o sebe na pozdrav.

Spíše než vesnice jsme míjeli malebné usedlosti schoulené mezi pastvinami v dubových hájcích, k nimž vedly dlouhé příjezdové cesty náhle ústící do vozovky, a jen pečlivě vyvedené cedulky u vjezdů oznamovaly jména majitelů toho kterého panství. Dva tisíce sto kilometrů vzdálený cíl se pomalu blížil. Ještě vesnice New Deer, pak za farmou Brucklay na křižovatce doleva a už tu bylo New Pitsligo, kde jsme podle mapy měli najet na jakousi okresku. Jestliže to, po čem jsme doposud jeli, byla silnička, tohle se nedá nazvat jinak než stezička. S perfektním asfaltovým povrchem ovšem!

Boky auta z obou stran šimrala stébla trávy a já byl za volantem rád, že jsem si konečně nemusel dávat pozor na to, jedu-li vlevo. Vlnovkami jsme klesali do údolí potoků, aby cesta zas mohla pozvolna vystoupat na pastviny, z nichž nás ležérně okukovaly všudypřítomné ovce. Náhle pozemky poslední farmy ustoupily rozlehlému vřesovišti a na obzoru se zamodralo moře. Přímo před námi, za bachratými loukami a jilmovými hájky, ležel cíl naší cesty – útesy Troup Head a jedno z největších hnízdišť mořských ptáků v Evropě.

Milostné hrátky

Za otevřenými závorami parkoviště stálo už několik aut. Bylo před polednem, od moře vanul osvěžující vítr, ale slunce pálilo do kravských hřbetů a našich ramenou obtěžkaných dalekohledy a fotovybavením.

Stezka nás vedla přes pastviny k mírnému, travou zarostlému kopečku, a podle toho, jak byla vyšlapána, se zdálo, že Troup Head je místo britským ornitologům důvěrně známé.

Konečně jsme byli na místě. Jednu ze stěn kopce ukrojilo kdysi dávno moře a zanechalo po sobě kolmý, sto dvacet metrů vysoký útes. S otevřenými ústy jsme stáli na hraně propasti a vychutnávali si pocit člověka, který dospěl k vysněnému cíli. Stoupající vzdušné proudy nám vháněly do nosů vůni moře kořeněnou pachem trusu tisíců alkounů a alek, posedávajících na římsách v dolní čtvrtině skalní stěny.

Ptáci vypadali, jako by je k útesu někdo přilepil. Tiskli se k sobě na těch nejnemožnějších místech popírajíce zákony gravitace a podle barvy se dalo poznat, kdo je kdo. Uhlově černým alkám malým ostře zářilo sněhobílé břicho a i na tu dálku byl dobře patrný tenoučký bílý proužek začínající na mohutném zobáku a táhnoucí se až k očím.

Zpravidla seděly v menších skupinkách oddělených koloniemi mohutnějších alkounů úzkozobých, kteří na útesu jednoznačně převládali. Sametově černohnědý plášť alkounům doplňovala podobně jako u alek bílá a svým poněkud naivním pohledem kontrolovali svět kolem sebe.

Z kolonie se co chvíli spíš volným pádem než elegantním letem oddělil některý z ptáků a rychlým máváním křídel se vydal na moře pro něco k snědku. Samci alkounů se zatím povětšinou jen dvořili svým družkám. Pyšně se vraceli z lovu s rybkou ledabyle visící ze zobáku a se svou legrační nemotorností, připomínajíce tučňáky, se přikolébali k vyvolené. Ta ihned podlehla kouzlu nápadníka, dárek nad všechny cennější chytla do špičatého zobáku a jemně se o rybku začala se samečkem přetahovat. Pak si to jakoby rozmyslela, nebohou rybku upustila, otočila se a nechala alkouního milence, jenž se radostí div neumával křídly, celý rituál zopakovat.

Někteří alkouni si našli docela neobvyklou zábavu. Na hladině, v tišině pod útesem, odpočívalo hejnko velkých racků stříbřitých. Kolébali se na hladině jako přerostlé kačenky do vany a růžovými plovacími blánami veslovali pod sebou. A právě jejich pařáty se staly předmětem zájmu alkounů. Dlouhé minuty se alkouni, jako pirátské útočné ponorky, míhali ve vodě pod racky a štípali je do nohou. Co chvíli tak některý z racků nadskočil, naštvaně zatroubil a popolétl o kousek vedle. Alkouni, kteří se dokonale potápějí a plavou pomocí křídel, jako by ve vodě létali, však vydrží pod hladinou dlouho, a nepotápivým rackům tak nakonec nezbylo, než svou siestu oželet a odletět jinam.

Terej bílý

Modré oči Troup Head

Východním směrem útes ubíhal a klesal do zátoky, v níž se dalo vlastně na jediném místě sestoupit až k vodě. Hned za pláží, vstříc malebné rybářské vísce Pennan, se ale skalní stěny dalšího útesu postaraly o dokonale nepřístupnou překážku pro nelétavého suchozemce. A právě zde, na kolmých a převislých stěnách, se nacházelo hnízdiště nespočetného množství buřňáků ledních. Z dálky to vypadalo, jako by tmavé stěny někdo jemně posypal cukrem, a ten uvízl jen ve štěrbinách a na výstupcích. Jednotlivá zrnka cukru ale byli ve skutečnosti ptáci, kteří zde nacházejí útočiště a klid. Přerušované řady hřadujících, stříbřitě šedobílých buřňáků se při bližším pohledu táhly přes záhyby skály na další a další útesy, kolem kterých jich kroužila hejna na rovných a širokých křídlech, jasně je usvědčujících z příbuznosti s albatrosy.

Vzdušný prostor ptačí rezervace Troup Head ale ovládají jiná křídla.

Černé prsty letek odděluje krémově bílá, jako by to ani nebylo ptačí peří, ale čerstvě napadaný sníh nebo spíš povrch smetanové zmrzliny. Štíhlé, elegantní tělo směrem k hlavě postupně zlátne a inteligentním, pronikavým očím dávají nadpozemský šarm pomněnkově modrá víčka.

Úchvatní vzduchoplavci, bez námahy a mávání křídel plující oblohou, jsou terejové bílí.

Troup Head je jediné hnízdiště terejů v ostrovní části Británie. Na okolní moře se vydávají jednotlivě nebo ve skupinkách, aby při lovu potravy předvedli neuvěřitelnou vzdušnou akrobacii. Letíce vysoko nad hladinou se při spatření potravy v letu prudce zalomí a střemhlav padají jako živoucí stíhačky dolů. Nad vodou ještě složí svá křídla těšně podél těla, a na rybu tak zaútočí ostrý zobák tereje proměněného v dokonalý šíp.

Stovky těchto majestátních ptáků obsadily západní část útesů a zejména v nižších partiích, kde skály nepadají do příboje tak prudce, vysedávali ptáci na hnízdech v pravidelných rozestupech jako na obří šachovnici. Hnízda z klacíků a vodních rostlin připomínala miniaturní sopky, na jejichž vrcholech jeden z budoucích rodičů zahříval veliká, podlouhlá vejce s karamelovými fleky na bílém podkladu. Ptáci byli od sebe vzdáleni přesně na délku krku. Jakmile se k hnízdu přiblížil cizinec, rezident jej svým ostrým zobákem rychle odkázal do patřičných mezí. Obzvlášť mladí ptáci, od dospělých snadno rozpoznatelní díky tmavšímu peří, si mezi hnízdy počínali jako sloni v porcelánu. Létání jim sice šlo náramně, zato jejich nemotorná přistání do přeplněné kolonie vyvolávala bouřlivé vztyčování krků a naštvané kejhání jinak poklidně vysedávajících dospělých.

Terej bílý

Větrný rej

Odpolední slunce začínalo do palety svých barev přidávat více červené a obvyklý ruch kolonie se jakoby mávnutím proutku znenadání změnil.

Téměř v jednom okamžiku dobrá polovina všech ptačích obyvatel útesu opustila svá místa na skalách a vrhla se do větru, který náhle zesílil. Ptáci na tuto chvíli čekali snad celý den. Poryvy byly tak silné, že stát na samém kraji útesu, odkud jsem pořizoval snímky, se začínalo rovnat hazardu se životem. Proudy vanuly od moře, dole nad příbojem se prudce stáčely nahoru a vynášely všechny opeřence vysoko nad mou hlavu. Zdaleka se to netýkalo jen terejů a buřňáků. Občas se kolem mě prohnala zbloudilá alka, která nevypadala právě na to, že koordinuje svůj let s aktuální povětrnostní situací. Vítr se jí opřel do krátkých, zakulacených křídel a doslova ji vystřelil vzhůru. Těžko říct, zda hrůzou, nebo nadšením doširoka rozevřené alčí žluté hrdlo se mihlo kolem mě, a já pak sledoval, kde drobný, černobílý pták ve vzduchu opíše křivku zpět dolů k moři mezi obrovskou vířící masu ptáků.

A přece jsme na Troup Head cosi důležitého postrádali. Něco, kvůli čemu jsme tam svou cestu plánovali. Za celý den jsme je nikde ani nezahlédli. Měli tu ale přece být! Nakonec jsem se zeptal tří anglických výletnic-ornitoložek v nejlepším věku, kde že jsou ti úžasní puffins.

„To jste si ale pro puffins nevybrali to nejlepší místo.

Támhle jeden je,“ oznámila mi jedna z nich, pronikavě se na mě zadívala a mávla rukou dolů k ptákům. „Vidíš ho? Támhle, jak je taková ta cikcak puklina. Nic? Počkej, podívej se ode mě.“ Přiložil jsem oko k dalekohledu na stativu a z uzoučké, temné škvíry na mě civěla dvě veselá očka ve světlém obličejíku, kterému dominoval velikánský, pestrobarevný zobák. Papuchalk ploskozobý, první živý papuchalk, kterého jsem ve svém životě viděl, se ve skulině ani nehnul.

Vypadalo to, jako by do skály někdo jen narafičil jeho fotku, aby se mohlo říct, že se na Troup Head papuchalci vyskytují.

„Ani nevíme, jestli je živý. Díváme se na něj už půl hodiny, a žádný druhý k němu ještě nepřilétl.

Na fotku je to asi daleko, že?“ „To ano, na té fotce by ani nebyl vidět. Škoda, jeli jsme do Skotska kvůli nim,“ odpověděl jsem trochu zklamaně.

„Známe jedno místo, kde papuchalky určitě uvidíš. Zblízka. A taky tuleně…“

Ostrov Handa

Klauni z ostrova Handa

Čím dál jsme jeli na sever, tím se počasí předvádělo víc a víc. Mlhu vystřídal liják, ten zničehonic slunce a plynule navázal jemný deštík jako z milionů rosítek na pokojové květiny. Silnici klesající z hor lemovaly fialově kvetoucí rododendrony a v jednom ze zálivů, který jako by vypadl z oka norským fjordům, zazářily bílé fasády rybářského městečka s eskymáckým jménem Ullapool. Minuli jsme benzinku, přístav s příjemnou riviérou, kostel i autoservis na konci řadových domků a zahnuli zpět do kopců. Z temných mračen se v jezeře Loch Assynt vynořily zlověstné ruiny hradu Ardvreck, sídla rodiny McLoadů, až se nakonec silnice s označením A894 dovlnila bezlesým královstvím vřesu a trávy k vesnici Scourie bičované příbojem Atlantiku.

Tlustý pán v recepci místního kempu nám rozdal černobílé letáky s obrázkem papuchalka a oznámil: „Loď na ostrov ale nejezdí odsud. Musíte asi šest mil tudy po silnici a podle směrovek doleva. Vyplouvá se ráno v půl desáté, tak nezaspěte. Jinak tady naproti točí bezvadného guinnesse. Příjemný pobyt.“ Černočerný stout se šlehačkou místo pěny opravdu neměl chybu a ráno jsme samosebou zaspali. Naházeli jsme sebe i stany bez ladu a skladu do auta a silnička do přístavu Tarbet nám byla v té rychlosti trochu úzká. Přesně v 9.28 jsme zplavení koupili čtyři lístky na plechový motorový člun a za pár okamžiků už nás houpaly vlny směrem k ostrovu Handa.

Dnes již liduprázdný ostrov byl vyhlášen za rezervaci a za deset liber zde návštěvníci vyslechnou od milých dobrovolnic krátkou instruktáž o tom, co a kde je možno na ostrově zahlédnout.

Je třeba se jen příliš nevzdalovat z dřevěných chodníků, a neplašit tak ptáky, kteří právě hnízdí.

Poslední člun přijíždí v půl páté a okružní trasa zabere asi tři hodiny. Turisté tak mají dost času na trochu netradiční safari. Na travou porostlém vrcholu příkrého, samostatně stojícího útesu, nad všemi hnízdícími alkouny a alkami, postávalo hejnko papuchalků. Své bílé hrudníčky důležitě dmuli vpřed a v černých fráčcích vypadali na drobných nožkách jako skupinka starostů, kterým někdo nasadil klaunské, o pět čísel větší masky. Na okolní svět mžourali nevinnýma očkama a žádného lidského pozorovatele nenechali na pochybách, kdo že je tou hvězdou číslo jedna na ostrově Handa. Únava z těch dvou a půl tisíce kilometrů za volantem byla rázem tatam. Představení, které si pro mě coby fotografa papuchalci připravili, bylo tím nejroztomilejším, jaké jsem doposud na prknech divadla zvaného Příroda viděl.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články