Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Krátká éra velrybářů

64-1.jpg
Autor článku: Olga Šilhová, Pondělí, 11. dubna 2011
Autor fotografií: Václav Šilha
Velrybářské dějiny Jižní Georgie se začaly psát roku 1904 a trvaly něco přes šedesát let. Éra lovu kytovců skončila stejně náhle, jako začala. Důvod byl prostý - když byla v roce 1965 v Jižní Georgii uzavřena poslední velrybářská stanice, už vlastně nebylo co lovit.

Z dnešního pohledu se zdá jednoduché tuto etapu historie Jižní Georgie šmahem odsoudit. Pohledem tehdejší doby už není obrázek tak jednoznačný. Velryb bylo zpočátku dost a dost a velrybářský průmysl dal práci mnoha lidem. Navíc to byla práce jen pro opravdové chlapy. Odloučenost a drsné podmínky, ve kterých museli žít, nebyly pro každého a každá pence, kterou si vydělali, byla krvavě vydřená.

Průkopníkem velrybářského průmyslu v Jižní Georgii byl norský námořník Carl Anton Larsen. Na myšlenku věnovat se lovu velryb jej přivedla v roce 1902 účast na švédské vědecké polární expedici vedené Otto Nordensjoldem. Larsen si povšiml ohromného množství velryb obývajících zdejší vody a rozhodl se tento poznatek řádně využít. Už o dva roky později se na Jižní Georgii vrátil se třemi loděmi a šedesáti muži a založil v Grytvikenu první velrybářskou stanici. První z tisícovek velryb, které v příštích desetiletích následovaly, Larsenovi muži ulovili 22. prosince roku 1904. V té chvíli se na Jižní Georgii zrodil nový výnosný průmysl, který brzy přilákal další podnikavce.

Zlaté časy

První fáze velrybářské éry se nesla ve znamení hojnosti úlovků a byla brzděna pouze jediným problémem. Ulovených velryb bylo tolik, že je malá továrna v Grytvikenu nestačila zpracovávat. Zpráva o možnosti výhodné investice se brzy rozkřikla a na ostrově se zakrátko objevily další společnosti, které zde začaly budovat nové stanice. V letech 1918 až 1919, která jsou považována za zlatou éru velrybářského průmyslu, už stálo na Jižní Georgii šest stanic na zpracování velryb, které své produkty chrlily ve velkém. Aby se kola výnosného byznysu roztáčela, bylo samozřejmě nutné ulovit o to více velryb, což nemohlo dlouho zůstat bez následků.

Dějiny velrybářství se v té chvíli přehouply do své druhé fáze, kdy se začalo nedostávat výchozího produktu ke zpracování. Ve stejném období došlo také k prvnímu pokusu nějakým způsobem omezit devastující lov. Zasloužil se o něj guvernér území pod správou Falklandských ostrovů, kam tehdy Jižní Georgie spadala, William Allardyce.

Vydal soustavu nařízení, podle kterých měly být některé zvláště postižené druhy velryb chráněny a velrybářské stanice mohly od té chvíle spolupracovat jen s přísně omezeným počtem lovců. Dalším důležitým příkazem byla také povinnost zpracovávat těla velryb celá, a ne jako dosud, kdy se z nich využíval především tuk, a značná část úlovku zůstávala nezužitkována. Posledně jmenované nařízení však mělo praktický dopad pouze v oblasti falklandské jurisdikce a velrybáři velmi rychle našli způsob, jak jej obcházet. Začali se vydávat hlouběji na jih a své úlovky zpracovávali přímo na moři -v plovoucích velrybářských stanicích, které je provázely.

Konec výnosných časů

Snaha o regulaci velrybářského průmyslu byla jistě chvályhodná, ale přišla poněkud pozdě. Keporkaci, kteří byli v prvních letech jedním z hlavních cílů velrybářů, z vod kolem Jižní Georgie prakticky vymizeli. S rozvojem techniky se proto lovci začali zaměřovat zejména na plejtváky obrovské a plejtváky myšok, kteří patřili k největším, a tedy i nejlukrativnějším úlovkům. Chvíli to vydrželo, ale v letech 1932 až 1933 došlo v důsledku nadprodukce k prudkému snížení ceny velrybích produktů, a některé stanice musely být dočasně uzavřeny.

Druhá světová válka sice přinesla dočasné oživení, ale úbytek velryb větší rozmach tohoto odvětví opět zabrzdil. Nejprve z okolních vod vymizeli plejtváci obrovští, poté plejtváci myšok, a když se úbytek dotkl i populace plejtváka severního, začalo být opravdu zle. Tou dobou už pracovala pouze velrybářská stanice v Grytvikenu, která ke zpracování velryb přibrala ještě výrobu produktů z ulovených rypoušů sloních, a stanice v Leith Harbour. Chvíli s nimi ještě držela krok i stanice v Husviku, ale nevydrželo to dlouho. Poslední pokus o oživení velrybářského průmyslu podnikli v letech 1963–1964 Japonci, kteří převzali poslední dvě stanice a snažili se výrobu směřovat k produkci masa. Ani tento pokus ale nevyšel. Konečný zápis do dějin velrybářství v Jižní Georgii se datuje dnem 15.

prosince 1965, kdy byla v Leith Harbour uzavřena poslední velrybářská stanice. Od té doby se populace velryb už naštěstí stačila vzpamatovat. Šedesátiletou historii jejich lovu tak dnes připomínají již jen pozůstatky několika opuštěných stanic a také zátoka Larsen Harbour, pojmenovaná podle prvního velkého velrybáře v Jižní Georgii.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články