Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Království zabavených veteránů

76-5.jpg
Autor článku: Stanislav Škoda, Pondělí, 19. dubna 2010
Autor fotografií: Pavel Hroch
Stará „amerika“ se stala symbolem turistické Kuby. Fotka chevroletu, cadillacu nebo buicku před havanským Kapitolem je častou ozdobou průvodců z ostrova, kde přežívá Castrova diktatura. Podobně jako všechno na Kubě je i historie a současnost amerických veteránů zajímavější a složitější, než jak ji prezentují tamní turistické kanceláře.

Amerických bouráků dnes jezdí na Kubě kolem šedesáti tisíc. Kromě těchto aut brázdí silnice po celém ostrově velké množství ruských žigulů, moskvičů a volh, ale také evropská a japonská auta vyrobená od devadesátých let po současnost. Mezi motorkami je na ostrově svobody dosud nejpočetněji zastoupená česká Jawa. Jsou to ovšem právě ameriky, kterých si návštěvník ostrova všimne nejvíc. Kde se tam vzaly?

Kdo viděl film Che Guevara – revoluce (2008) amerického režiséra Stevena Soderbergha, možná si pamatuje jednu scénku z úplného konce této revolucionářské epopeje. Hrdina Ernesto Che Guevara stojí u silnice mezi Santa Clarou a Havanou a zastavuje luxusní kabriolet, ve kterém sedí slávou a rumem opilí vousatí partyzáni. Idol dnešní levicové mládeže správně odhadne, že ho ukradli nějakému bohatému Kubánci, a křičí na ně, že tohle se nesmí opakovat, jinak bude zle. Ve skutečnosti to ovšem mělo být přesně naopak – většinu ze šedesáti tisíc dodnes pojízdných bouráků Fidel Castro krátce po vítězství v roce 1959 svým zámožným spoluobčanům prostě zrekvíroval, někteří auto sami nechali v garáži a utekli, dokud to šlo, do Spojených států.

Málo pohodlí

Bouráky, symbol luxusu, nejprve rozdal svým spolubojovníkům, ale jak šel čas, měly být nahrazeny „moderními“ sovětskými vozy. Che Guevara dokonce přišel s ideou, že socialistické země by si mezi sebou za zboží neměly platit, totiž že by si ho měly poskytovat podle potřebnosti zdarma nebo ho jen vyměňovat za jiné věci. K tomu ovšem nikdy nedošlo. I tak bylo ale ruských aut na ostrov dopraveno veliké množství, jenže na konci osmdesátých let se obchod se SSSR jaksi zadřel.

Poslední zásilka žigulů, moskvičů a dalších vozů ze zemí RVHP dorazila na Kubu v roce 1990. Ameriky ze silnic nezmizely ani v době „přátelství na věčné časy“. Po rozpadu socialistického tábora ale propukla na Kubě hospodářská krize, komunisty nazývaná jako zvláštní období. Došla nafta, žiguly pomalu dosluhovaly, a to byl okamžik, kdy v garážích zaparkované staré ameriky opět vstoupily na scénu. Drtivá většina těchto vozů slouží i v současnosti jako svérázný prostředek městské hromadné dopravy. Jen zlomek těch nejlépe zachovalých vozí „devizové cizozemce“ nebo slouží režimem prověřeným kubánským občanům coby osobní automobil.

Systém, jakým převážejí stará auta cestující, je kombinací taxislužby a autobusových linek. Každý řidič dostane od státu povolení jezdit jen po předem určené trase, například z centra města přes čtvrť El Vedado na Miramar, a jen na své trase smí cestou nabírat pasažéry. Cena za jednu jízdu je daná, deset kubánských pesos (asi osm korun), ať jedete, kam jedete. Kubánci ke starým amerikám nemají většinou příliš vřelý vztah.

Cestování v nich není pro ně právě pohodlné, šoféři ve špičce nabírají každého, kdo na ně cestou mávne. V osobním autě, jehož sedadla jsou ve srovnání například se Škodou 120 asi dvakrát větší, se naprosto běžně mačká devět lidí. Cestovat autobusem je sice ještě větší horor, ale za desetinu ceny – za jedno peso (80 haléřů). Přesto jsou například obyvatelé Havany přesvědčeni, že bez otřískaných chevroletů, buicků a cadillaců by se neobešli. „Je to páteř městské dopravy,“ říká uvědoměle učitelka Aleida Oliveirová na zastávce u slavné cukrárny Coppelia.

Umění improvizace

Jestliže z nich běžní Kubánci nejsou na rozdíl od turistů nadšení, Fidel Castro je přímo nenávidí. V roce 2006, ještě předtím, než se musel ze zdravotních důvodů stáhnout z čela státu, věnoval starým amerikám jeden ze svých nekonečných kritických projevů. Prohlásil tenkrát, že tato auta patří do šrotu. Mají obrovskou spotřebu, a co je ještě horší, jejich řidiči tankují naftu na černém trhu, nejčastěji palivo rozkradené ve státních podnicích a zemědělských družstvech.

„Do dvou let,“ prohlásil tehdy Fidel, „nakoupím výhodně tisíce nových autobusů z Číny, které je nahradí.“ Koncem roku 2008 se sice pár nových čínských autobusů v Havaně objevilo, ale rozhodně ne tolik, kolik vůdce slíbil. Ameriky vozí cestující do práce dál. Když Fidel Castro mluvil o nadměrné spotřebě benzinu, měl ale naprostou pravdu. „Tenhle plymouth spotřebuje dvacet čtyři litrů na sto kilometrů, a to jsem mu nedávno seřídil motor,“ říká Antonio Miranda, který jezdí s tímto muzeálním kouskem na pravidelné trase ze čtvrti Cerro ke Kapitolu. Špatně seřízené motory také produkují hustý dým, zvlášť v úzkých ulicích v centru zamořují výfuky těchto amerik vzduch takovým způsobem, že se nedá dýchat.

Mirandův plymouth je dobře udržovaný, původní čalounění i palubní deska odolávají zubu času a dokonce i motor je původní. To je na Kubě naprostá výjimka. Většina starých amerik má motor poskládaný ze součástek všech možných aut, která se na Kubu v průběhu doby dostala. „Písty a pístová táhla jsou z volhy,“ dosvědčuje Juan Carlos Flores, řidič Chevroletu Bel Air z roku 1956, a dodává: „Montovat do těchto aut součástky z ruských aut, to je velký kubánský vynález.

Museli jsme se holt naučit improvizovat.“ V poslední době používají kubánští řidiči k opravám korábů silnic i komponenty z vyřazených laciných japonských a korejských aut, jejichž patnáct let staré karoserie jaksi neodolaly slanému a vlhkému kubánskému vzduchu. Sběratelé ve Spojených státech nebo v Evropě by za tato unikátní auta, jejichž američtí výrobci už mnohdy dávno zkrachovali (například značky Edsel nebo Mercury), nepochybně zaplatili astronomické částky. Vývoz těchto modelů do Evropy ale komunistický režim z neznámých důvodů nedovoluje a prodeji do USA brání ekonomické embargo.

Jaký bude jejich další osud, je stejně nejisté jako budoucnost celého ostrova Kuby. Éra Fidela Castra se nezadržitelně blíží ke konci – co bude po něm, ale nikdo neví. „Ty nejlepší kusy zřejmě budou i nadále vozit turisty, ostatní buď zreziví a definitivně se rozpadnou, nebo nakonec vláda ustoupí a prodá je cizím sběratelům,“ říká otevřeně Juan Carlos Flores.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články