Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Královská ztráta svobody

48-000.jpg
Richard Grégr, Úterý, 14. dubna 2009
Je neděle, 5. července 2008, půl šesté ráno. U Šimčíků v Hluku na Slovácku se však už dávno nespí. Za necelé tři hodiny si přijedou jezdci pro syna Lukáše, aby se stal hlavní postavou letošní jízdy králů.

A není toho málo, co musí rodina v těchto posledních chvílích udělat.

Modré nebe, chladné ráno, dohasínají poslední hvězdy a ve vzduchu se tetelí pěkný parný den. Slavnostní brána v průjezdu domu napovídá, co domácí čeká. Už ve čtyři byl budíček, aby ji stihli ještě dozdobit velkými „tureckými“ červenými šátky.

Nespí se však už ani u sousedů. Leckde v ulicích před domem postávají koně. Včera je svezli koňaři ze širokého okolí od Napajedel do Břeclavi do bývalého statku u kostela a jezdci i příbuzní je zdobí.

Tady v Hluku jsme v jednom z cípů magického trojúhelníku Slovácka. Vlčnov, Kunovice, Hluk, tři sousedící obce.

Přidejme Skoronice a s nimi související Kyjov a hanácké Doloplazy, a máme všechna místa, kde se na Moravě dosud – či opět – jezdí slavnostní jízda králů doprovázející krále a jeho pobočníky převlečené v ženských šatech. Hlucká jízda králů má prokazatelnou sedmdesátiletou tradici. Ovšem Martina Pavlicová z Ústavu evropské etnologie brněnské Masarykovy univerzity upozorňuje, že první zmínku o zdejší jízdě králů zaznamenává místní kronikář Josef Dufka v šedesátých letech 19. století, tedy téměř před sto padesáti lety.

Na rozdíl od každoročního Vlčnova a obročních Kunovic se v Hluku jezdí každé tři roky. V roce 2008 se tak všechny tři jízdy potkaly.

Zpovídáme krále

Navzdory jitru je vše připravené. Máte chuť na pravé slovácké koláčky? Vezměte si. Pečou se z vánočkového těsta. Příbuzní rodiny se sjeli dokonce až z Poděbrad. Paní hned pomáhá v kuchyni. „Přece nenecháme královskou rodinu ve štychu,“ říká s humorem bratranec.

Nedáte si po ránu trochu slivovičky? Máme výbornou, tady se pálí z durancií, chutná po mandlích. A na dnešek je ta nejlepší, uschovaná pro tuto příležitost…

Anebo plátek tlačenky?

Chcete mít doma krále? Pak si připravte hezkých pár desítek tisíc. Vzdejte se soukromí.

Folkloristé i novináři vpadnou do vašeho bytu a budou přihlížet, jak se strojíte do kroje. Budou klást nesmyslné otázky, jak často v něm chodíte, jak se nosí a co děláte. A vy? S úsměvem navaříte, napečete, všechny pohostíte, jak velí tradice. Únavu si schovejte, až bude po všem.

„Krále vybíráme tam, kde víme, že je zájem, vztah k folkloru i k tradicím,“ sdělil nám starosta Hluku Jan Šimčík. Shody jmen si nevšímejte. „Nejde ani o přízeň, jsem z opačného konce dědiny,“ upřesňuje. „A královy rodiče obec podpoří částkou patnáct tisíc korun.“ Klevetné jazyky dodají, že to zdaleka stačit nebude.

Šestatřicetiletý králův otec Radek Šimčík sám jel před čtrnácti lety naposledy. „Byl jsem třikrát legrut, krála se mi nepodařilo,“ říká s nostalgií v hlase. Pro jeho syna Lukáše jízda začala už ve čtvrtek, kdy setkání starého a letošního krále u kapličky pod Babími horami požehnal farář.

„Nebojíš se sedět celý den na koni?“ ptáme se dvanáctiletého hocha v brejličkách. „Néé,“ odpoví s převahou.

„Co říkali kamarádi na to, že budeš králem?“ „Nííc.“ „A nebudou se ti pak smát holky, žes jel v ženském kroji?“ „Néé!!!“

Sláva koňského důchodce

Je čtvrt na sedm a před domem právě zastavuje Eva Horáková z nedalekých Jezvenic. Z úzkého přívěsu pomalu vyvádí či vycouvává svého Nikara. Pro krále by měl být kůň bílý, ale je to spíše šiml.

„Koňa máme, aj bělouše, ale hřebca,“ vysvětluje Radek Šimčík. Šestnáctiletý Nikar je ve svém věku už klidný, takže určitě Lukáše neshodí. Nikar dostane kýbl s vodou, trochu sena do kouta, kam slunce ještě nedorazilo, a začíná „mašlení“… Růžičky z krepového papíru připravily už dávno předtím Lukášova sestra, matka i babička a zbývá je připevnit. Jak? Pan Hájek zdobí koně už třicet let.

„Dříve bývali klidnější,“ tvrdí.

„Byli unavení z pole. Dnes máme koně pro zábavu… A tihle kluci mají čím dál tím méně možností do sedla usednout a vyzkoušet koně už před jízdou.“ „Zdobení – namašlení – je pro každou jízdu typické. Na hrudi koně je srdce, řetězce z papírových růží zdobí šíje, hřívu i bok.

Na každého z osmadvaceti koní potřebujete 160–170 růží, dohromady bezmála pět tisíc růží. Připravuje je v městečku kdekdo. Dokonce i moje manželka, přestože nemáme jezdce. To je práce na měsíc,“ sděluje starosta. V půl osmé na bránu dopadají sluneční paprsky. Nikar se probouzí z ranní malátnosti a počíná cítit slávu chvíle. Před domem přibývají diváci…

Král nemá spodničky…

Deset minut před osmou přibíhá Jana Pospíšková. Dnešní den má v kalendáři rozepsaný na minuty. Lukáš je připraven v bílých třaslavicích. Přes tyto kalhoty přijdou suknice, nahoru kordule a tvář zmizí pod čepcem s pentlemi. Králi do tváře nevidíme.

Jen bílé kalhoty pod sukněmi napovídají, o koho se jedná.

Kroj nejsou tepláky.

Od této chvíle musí chodit velmi opatrně.

Když obrovskými nařasenými rukávci smýknete o roh, snadno ztratí tvar.

A rozdíl mezi ženským a královským krojem?

„Téměř žádný!“ tvrdí Jana Pospíšková. „Holky mají pod fěrtůšky spodničky, aby byly našířené, punčocháče – černé silonky – a vysoké boty.

Lukáš třaslavice…“ A jsme u jedné ze záhad jízdy králů: muže převlečeného za ženu společensky akceptuje málokterá společnost. A tady je král a jeho pobočníci ústřední postavou…

Zvenku se už blíží muzika a dusot koní. Na tři desítky jezdců v krojích čekají na svého krále!

„Hýlom, hýlom, počúvajte, rodičové milí, už nastala ta hodina, kdy vás přijela pozdravit celá královská družina, vašeho syna jsme si svobodně za krála zvolili a chcem vás požádat, abyste ho bez obav pod našu ochranu svěřili.

Víme, že Lukáš je povahy šlechetné, vychovaný v lásce a radosti, bude ozdobou probíhajících dvacátých Dolňáckých slavností. Dnes je naše město naplněné hudbú, zpěvem a tancem, ale nic sa nebojte, my vám vašeho syna vrátíme spíš, než vyjde první hvězda nad kaštancem. Hýlom.“ Lukášova životní chvíle začíná. Navždy bude králem roku 2008. Pomohou mu do sedla, jedeme! Starosta a radní čekají…

Trocha tradic

Jezdci bývali legruti, odvedenci, ale v Hluku se jezdí jednou za tři roky, a tak jedou chlapci od patnácti do dvaceti let. Pro mnohé jezdce je to první seznámení s koňmi. Když oře přivezou, musejí se o ně postarat. Hřebelcovat, připravit k jízdě. To je činnost, která je pro mnohé kluky už neznámá. A zážitek vrcholí, když koně sami zvládnou. Přesto s většinou jde ještě pěší vodič. Krále chrání pážata také v ženských šatech a s obnaženými meči. Jízda má přesná pravidla. Role jsou dohodnuty. Jsou tady i „žebráci“, kteří s košem vybírají dary, praporečníci. Vyvolávači musejí být výřeční a vtipní – však se také jejich hlášky připravují už předem. V holínkách mají zastrčené žerdě praporů s červenými nebo oranžovými „tureckými“ šátky.

Podle jedné z pověstí po prohrané bitvě nedaleko tzv. „hrubého boru“ u Bílovic blízko Uherského Hradiště v roce 1469 s tchánem Jiřím z Poděbrad prchal Matyáš Korvín v převleku na svůj hrad v Trenčíně. Aby se neprozradil slovem, měl v ústech růži.

Etnografové připomenou, že podobných svatodušních jízd bývalo více a původní termín svatodušního pondělí se už nedodržuje.

Pozor na pajtáše!

Ale zatím se jede v tichosti, kterou ruší jen muzika. Starosta musí udělit na radnici obřadné povolení. Po něm králi vloží růži do úst. Jízda právě začala!

Úvodní klid je zapomenut.

Vyvolávky se jen chrlí. Bez dávného magického slova hýlom, které má prý původ v maďarštině, nemůže začít žádná jízda.

Konečně zahřmí: „Hýlom, hýlom, počúvajte, vítáme tu vzácného hosta, je to vlčnovský pan starosta, vyslovujeme mu našu chválu, že sa přišel podívat, jak vypadá správná jízda králů… Hýlom.“ Ten se smíchem přispěje na krále. Ani se neusadí, a už ho nesmlouvavě osolí další jezdec.

O rivalitě Vlčnova a Hluku, dvou od sebe pět kilometrů vzdálených obcí, se vyprávějí legendy. Vlčnovjan, který si kdysi přivedl Hlučanku, se po svatbě raději vystěhoval.

Družiny si kradly krále a shazovaly se z koní. To dnes patří leda do archivu.

„Naše vztahy jsou přátelské, hlášky musejí být lechtivé, peprné, šťavnaté. Na jízdě je fantastické, že diváci se prostřednictvím vyvolávek stávají aktivními účastníky jízdy králů,“ tvrdí starosta Josef Pilnáček. Jízda se pomalu sune vesnicí za hlasitého vyvolávání a pokřiku…

Už je to hýlom…

Je konec, vracíme se zpět, odpolední slunce praží a na jezdcích je znát únava. Každý jede, jak může, rozestupy se prodloužily. U Šimčíků čeká Eva Horáková, až odstrojí Nikara. Také toho bylo na něj dneska hodně.

Hlasatel popojede vstříc: „Počúvajte, rodičové milí, jízda králů končí a poslední povinnost naša je poděkovat a vrátit vám vašeho syna Lukáša. Svůj úkol splnil bez chyby, na koni seděl rovno jak svíca, a ještě sa stačil dívat, kde stojí která děvčica.

Tož za všecko vám děkujeme upřímně…“ „Hýýýýlom,“ zazní od přihlížejících.

„Už je to hýlom,“ mávne rukou Radek Šimčík, otec krále roku 2008, zatímco jeho paní Andrea jde dokončit poslední přípravu před závěrečnou společnou večeří.

Na tři roky má zase Hluk od jízdy králů pokoj…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články