Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Krajina posetá bunkry

54-2.jpg
Autor článku: Kestrina Peza a Jan Rychetský, Pátek, 1. října 2010
Autor fotografií: Kestrina Peza a Jan Rychetský
Zašedlé klobouky svítí do dáli jako zvláštní prašivky. Některé bunkry v Albánii ale vypadají i jako chaloupky na kuřích nohách anebo obří tunely v horách podobné skrýším ze špionážních filmů o agentovi 007. Staly se neodmyslitelným krajinným prvkem, ale i symbolem odboje a šílenství bývalého režimu, jenž byl jakýmsi vzteklým psem komunistického světa.

Vojenské bunkry jsou v Albánii téměř všude. V pohraničí i ve vnitrozemí. Na horách, v údolích, na plážích, v moři, ba i v zahradách, na hřbitovech nebo před kostely. Jejich počet se odhaduje mezi půl až tři čtvrtě milionem. Jde o malé bunkry nanejvýš pro dva lidi anebo hlídací budky pro jednoho vojáka, střední palebná postavení, ale i velmi rozsáhlé podzemní vojenské komplexy, jako některé armádní ubytovny, parkoviště pro obrněná vozidla, sklady munice, hangáry pro letadla nebo přístaviště ponorek. V polovině sedmdesátých let, kdy jejich počet dosahoval téměř vrcholu, žilo v zemi orlů okolo dvou a půl milionu obyvatel. Na každý bunkr tenkrát připadli zhruba tři lidé. Od té doby sice Albánců přibylo, ale jinak se toho až na pokulhávající demokracii, ostatně jako ve všech postsocialistických zemích, tak moc nezměnilo.

Rádio Tirana

Nejdůležitější etapa výstavby bunkrů v Albánii se kryje s její rudou odyseou, která začala roku 1945. Historii komunismu v zemi orlů lze rozdělit na dobu bratříčkování a dobu v duchu Jiráskova románu Proti všem. Začalo to kamarádstvím s Jugoslávií, ale po její roztržce se Sovětským svazem se Albánie přidala na stranu silnějšího. V roce 1960 se však charismatický komunistický vůdce Enver Hoxha (čti Hodža) pustil do sovětského vedení s plnou parádou a odveta na sebe nenechala dlouho čekat. O několik měsíců později se nejvyšší představitel SSSR Nikita Chruščov na jeho adresu tak rozčílil, že některé šťavnaté výroky musely být vyškrtnuty ze záznamu jednání.

Počet bunkrů v Albánii se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu.

Námluvy s Čínou tehdy byly už v plném proudu. „Když se nás někdo zeptá, kolik nás je, naše odpověď bude znít 701 milionů,“ prohlásil v roce 1966 velkohubě jeden z vysokých albánských potentátů. Přesto ani svatba s říší středu dlouho nevydržela. Albánie se pak stala izolovanou výspou stalinismu v podbřišku Evropy. Starší ročníky si ještě vzpomenou na zprávy Rádia Tirana, které nadávalo doslova na všechny. Na imperialistické svině ze Západu, na revizionistickou brežněvovskou kliku, na zrádce z Pekingu. Tuhý režim začal postupně tát až po roce 1990.

Zabetonovaná země

Jedním z kuriózních suvenýrů, který si může turista dovézt z Albánie, je alabastrový popelník ve tvaru kruhovitého bunkru, který se tam dá koupit kdekoli. První pevnůstky ale byly hranaté. Tvořily je velké kameny pospojované betonem a překryté železobetonovou deskou. Byly postaveny ještě v době druhé světové války, ale budovaly se i po jejím konci na více než 250kilometrové hranici s Řeckem, kde vzplála krvavá občanská válka. Tyhle archetypy lze tedy spatřit nejvíce na jihu země.

Největší stavební šílenství však vypuklo po srpnu 1968. Hoxhův režim totiž vyhodnotil vojenskou okupaci Československa jako tažení proti zlobivým vazalům Kremlu, a připravoval se na podobné ohrožení. Dnes už se raději zapomíná na to, že na protest proti sovětské agresi Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy a Čechoslovákům dokonce nabídla pomoc. Tenkrát vznikla domobrana a k vojenskému výcviku byli povoláni všichni. Ženy, mládež i starší lidé.

Některé bunkry jsou vlastně jen mrňavé střílny, kam se vejde sotva jeden člověk.

Nepřátelé všude

Malé pěchotní pevnůstky jsou v maličkostech hodně odlišné. Díly k nim totiž dodávalo nespočet výrobců. Na druhou stranu šlo vždy o skládačku železobetonových dílů, z nichž bylo možné vybudovat i průchody mezi bunkry. Jejich výstavba proto nebyla moc náročná a šlo to i bez jeřábu. Kvůli tomu vyrostly i na místech nedostupných pro těžkou techniku. Některé stojí v severoalbánských horách anebo v pustinách národních parků.

Když se člověk vsouká do takového bunkru pro dva, ověří si na vlastní kůži, jaké stravování vládlo v komunistické Albánii. Příděly jídla nebyly nijak přehnané a armáda nebyla výjimkou. Do bunkru se vypasenější pořízek, který každý den spořádá pět hamburgerů, těžko protlačí. I jejich poloha je spíše námětem pro vtipné hlášky než promyšleným tahem vojenské mašinerie. Z některých by se dalo ostřelovat leda nebe, z dalších širá mořská hladina, jiné mají úzké střílny namířené navzájem proti sobě. A proto se říká, že byly vybudovány pro zastavení nepřítele ze země, ze vzduchu, z moře, ale i pro eliminování vnitřního nepřítele.

Tunel pro ponorky

Nedaleko od městečka Himarë, přesněji v zátoce Palermos, je už ze silnice jasně vidět opuštěná ponorková základna. Okolo tunelu na mořské hladině stojí několik domů, bývalých kasáren. Základna se stavěla v sedmdesátých letech minulého století. Mělo v ní být možno stromečkovitě umístit čtyři ponorky, což by umožnilo samostatné vyplutí každé z nich. Plánovalo se, že některé ubytovny s ní budou propojeny podzemním tunelem. Výstavbě – základna je nedokončená – zatnula tipec až roztržka s Čínou.

Ještě dříve, za bratření se Sovětským svazem, se totiž k albánskému pobřeží přesunuly čtyři sovětské dieselové torpédové ponorky, označované na Západě jako třída Whiskey. Později sem propluly ještě další stroje. Souviselo to s ideou vytvořit na těchto místech ve Středozemním moři „rudý Gibraltar“. Když se sovětsko-albánské vztahy ocitly na bodě mrazu, zůstaly po evakuaci rudého námořnictva v souladu s předchozí smlouvou čtyři ponorky v albánských rukou. Jednu z nich by mělo nyní získat do sbírek Vojenského historického ústavu i Česko.

Albánské paradoxy

Toho, kolik stálo jednu z nejchudších zemí Evropy vybudovat pravděpodobně nejrozsáhlejší systém bunkrů na světě, se dnes těžko někdo dopátrá. V rovině dohadů se pohybuje úvaha, že albánské bunkry stály dvakrát více než slavná Maginotova linie ve Francii a spotřebovalo se na ně třikrát více betonu. Fakt, že se Albánci chtějí téhle betonové zahrady zbavit, je nad veškerou pochybnost. Celé by to prý přišlo na čtrnáct miliard korun. Odstranění jednoho krytu totiž údajně stojí dvacet tisíc. Dost hezká sumička na jednu betonovou polokouli o průměru nafukovacího dětského bazénku.

54-7.jpg

Výstavba albánských fortifikací, přestože ji musel schválit Hoxha se svou suitou, spadala za komunismu do kompetence náměstka ministra obrany Alfreda Moisiu. Ten od roku 2002 jako demokraticky zvolený prezident vedl zemi pět let. Přestože si Albánie jako první z postsocialis­tických zemí zažádala o vstup do Severoatlantického paktu, byla do něj přijata teprve nedávno.

V roce 1999, kdy vrcholil konflikt v Kosovu, albánská armáda pevnosti na inkriminované hranici obsadila. Bunkry ovšem nikdy prakticky neprověřila, ani nevyužila. Jen některé z nich dnes našly nové využití. Stala se z nich plátna amatérských malířů, skrýše pro dostaveníčka milenců, stánky s plážovým občerstvením, stáje pro dobytek, seníky či útulky pro bezdomovce. Většina bunkrů nicméně v krajině dál tiše chátrá bez ladu a skladu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články