Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kouzlo silničního vlaku

086-000.jpg
Petr Fero, Pondělí, 11. ledna 2010
„Hej, kámo, tohle je zatraceně velkej tirák, víš?“ poučil mě čtyřicátník Chris. Tenhle Novozélanďan se ze svého nového domova v Melbourne už pár let vydává na mnohatisícikilometrové štreky za volantem silničního vlaku do všech koutů Austrálie.

Obří tiráky vládnou až v outbacku, vyprahlém australském vnitrozemí. Odlehlé končiny, plné únavně nekonečných cest, brázdí celé flotily nablýskaných silných tahačů, za nimiž se často vlní až čtyři návěsy najednou. Tenhle vynález spatřil světlo světa před necelou stovkou let, v čase mezi dvěma světovými válkami, na jihu australského světadílu. Tamní obchodníci tehdy koumali, jak co nejvíc zefektivnit dopravu paliv, zboží či dobytka na obrovských vzdálenostech do metropole Severního teritoria, Darwinu, a také z ní, kterou do té doby místo silničních vlaků zajišťovaly jakési živočišné vlaky – šlo o karavany afghánských velbloudů. Mimochodem, jejich jméno nese ve 21. století luxusní osobní vlak Ghan (skutečně nikoli Afghan, Australané totiž milují zkratky všeho druhu), jenž v současnosti dvakrát týdně absolvuje tři tisíce kilometrů na trase mezi Adelaide a Darwinem, dokončené teprve před pár lety.

A třebaže železnice převzala i část nákladní dopravy na této trase (ostatně právě proto byla přednedávnem dokončena), poptávka po silničních vlacích neutuchá. Právě naopak – i v současné ekonomicky složité době najdete na internetu dost inzerátů na volné pozice řidičů silničních vlaků. Ani toho po vás nebudou příliš žádat – obvykle postačí řidičák na náklaďák s doložitelnou historií za posledních pět let, čisté testy na drogy a alkohol plus aspoň základní odolnost vůči únavě ze stereotypu. V tom posledním vás budou po případném přijetí školit asi především.

Co chybí na cestách

„Kámo, proč tě to tak všechno zajímá? Chceš si snad sednout za tenhle volant? Hele, tohle je sice dobře placenej, ale pekelně nudnej džob, víš?“ varoval mě trucker Chris, než jsem mu stačil vysvětlit, že jsem prostě jen zvědavý novinář z druhého konce světa, který do téhle chvíle nikdy neviděl nic ani vzdáleně podobného jeho tiráku. „Víš, vydělám sice sto tisíc babek ročně (v korunách zhruba milion a půl – pozn. autora), ale kolikrát makám i čtrnáct hodin denně. Teda po pěti hodinách si vždycky musím dát pauzu, to se fakt kontroluje, ale jinak jsou to kolikrát nekonečně nudný dny, noci a tejdny.“

Šichta může trvat podle Chrise až dva týdny. „Občas, když se někde na cestě navečer potká pár chlapů, opečeme si společně maso k večeři, ale většinou celou tu dobu trávíš sám. Buď za volantem, nebo v posteli za kabinou. Musel jsem si pořídit psa, který jezdí všude se mnou. Jinak by mi snad přeskočilo. Víš? A to mám na cestě v tom horkým outbacku veškerý pohodlí: klimatizaci, rádio, televizi, kuchyňku s ledničkou… Snad jen sprcha chybí.“ A ještě… ženy. Ve žhavé australské pustině prostitutky u benzinek kolem tiráků opravdu nebloumají.

Společnost pak truckerům dělá už jen všudypřítomná zvěř. Ovšem nikoli vítanou. Klokani, které přitahují zejména během nočních jízd zářící reflektory tahačů, se bezhlavě vrhají pod jejich kola a umírají bez nadsázky po stovkách. A jelikož klokan se vzrůstem blíží srnčí zvěři, jsou nablýskané stroje osazeny na přídi bytelnými rámy, jež nebohé vačnatce, stejně jako tu a tam zatoulaný skot či pštrosy, doslova odpalují z cesty.

Předem prohraný boj

S osobním autem, které by si trouflo „na souboj“, by to mohlo dopadnout podobně. Řidiči silničních vlaků jsou zvyklí udržovat v rovinaté pustině stálou rychlost okolo sta kilometrů v hodině, přičemž ubrzdit rozjetý kolos je nadlidský výkon. „Kámo, ten vlak má k padesáti metrům a může vážit až dvě stě tun. Ve čtyřech nádržích vezu šestnáct set litrů paliva. A chlastá to dva litry na každej kilometr,“ vypočítal Chris.

A tak není radno váhat, spatříte-li silniční vlak za volantem osobního vozu na obzoru. Na široké asfaltové silnici ho lze v protisměru jakžtakž bezpečně minout, pokud nefouká příliš silný vítr a návěsy za tahačem moc divoce netančí. I tak bude větrná „facka“, kterou utržíte od protijedoucího kolosu, nepříjemně znát. A pokud snad potkáte silniční vlak na odlehlejší cestě, kterou tvoří vlastně jen úzký asfaltový pás uprostřed a široké hliněné krajnice, případně je celá prašná, v každém případě se kliďte z cesty vy s osobním vozem. Počítejte s tím, že silniční vlak podle práva silnějšího nebrzdí ani neuhýbá.

A co když se k monstru přiblížíte zezadu? Na široké, rovné a vyasfaltované cestě lze s jistou dávkou osobní statečnosti silniční vlak předjet. Dodržujte však několik základních pravidel: každopádně vydržte, dokud se nedostanete aspoň k dvoukilometrové (čím delší, tím lepší) prázdné rovince se stoprocentním výhledem. A vůbec nejlepší je počkat na znamení řidiče trucku blinkrem, on totiž přece jen sedí o pár desítek centimetrů výš a o pár desítek metrů víc vpředu než vy v malém autě za jeho zády. Pamatujte na to, že bez obrovského respektu se tenhle manévr může rovnat sebevraždě.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články