Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kosovská ruleta

018-000.jpg
MF Dnes · Milan Vodička, Pátek, 4. ledna 2008
Z úžlabiny se nad terén pomalu vynořuje oblá hlava s dvojicí nehybných očí: vrtulník zavěšený nad zemí vypadá zlověstně jako hladový tyranosaurus.

Že by to tady už začalo?

A jak nakonec experiment s neobvyklým vznikem nového státu skončí: úspěchem a povznesením Balkánu, nebo naopak gerilovou válkou, etnickými čistkami a nestabilitou, která zažehne půlku poloostrova, a dokonce roznese jiskry rozpadu po celém světě?

V době uzávěrky tohoto čísla bylo jasné jen jedno: jednání mezi Srbskem a „jeho“ Albánci ztroskotala. Kosovo bylo na dobré cestě stát se evropskou Palestinou. Jeden kus země, na který si dělají nárok dva národy, a ať to dopadne jakkoliv, vždy jedna strana se bude cítit podvedena a konflikt bude doutnat pořád dál. Čas tenhle problém nevyhojil. V roce 1999 zásah Západu v Kosovu zastavil Miloševičovo násilí, ale byla to jen hezká iluze, taková malá válka, která ukončí všechny ty malé balkánské války. Padaly sliby o nezávislosti. Kosovo bylo sice nadále součástí Srbska, ale fakticky bylo mezinárodním protektorátem. Zdálo se, že problém vyhnije, ale po osmi letech došla Albáncům trpělivost a řekli svým západním ochráncům: buď bude dojednána naše nezávislost, nebo ji vyhlásíme sami. Neptejte se, které řešení – Republika Kosovo, nebo Kosovo jako součást Srbska – je to správné. Špatná jsou obě. Srbové nemohou pochopit, jak jim cizina může vzít kus jejich země. Lehký protiargument: po tom, co se stalo, už ty dva národy nemohou žít pohromadě. Kosovské Albánce už nelze řídit z Bělehradu. Kromě toho existuje přece svaté právo na sebeurčení.

Ale i druhá strana má svá esa.

Zkuste třeba přebít tohle: Je v souladu s mezinárodním právem zkonfiskovat za špatné chování území nějakého státu a předat ho těm, kdo tam mají shodou okolností většinu? Jistě, všichni si ještě dobře pamatujeme, že Kosovo byl zvláštní případ plný nenávisti a krve. Ale to nebude za pět let nikoho zajímat. Zůstane jen precedens. A otázka: Není divné dělit zemi proto, že se jedna etnická skupina rozhodla, že už v daném státě nechce žít? Ten precedens však bude hodně přitažlivý.

Kosovská nemoc je celosvětová epidemie. Kurdové se už nechali slyšet, že případ Kosovo sledují a využijí ho jako buldozer pro svoji vlastní nezávislost. Seznam dalších je dlouhý a nikoliv úplný: Západní Sahara, Abcházie, Baskicko, Katalánsko, severní Kypr, Québec, Aceh a západní Irian v Indonésii, samozvaná Podněsterská republika… A když Kosovo, proč ne Tibet? A proč ne třeba Paštúnistán? Proč by se vlastně neměli chtít odtrhnout třeba Maďaři od Slovenska nebo Rusové v Lotyšsku? Někdo se může začít šťourat v tom, jestli třeba nakonec zpětně neměli pravdu bosenští Srbové, když bojovali za své sebeurčení.

Jenže ani tím problém nekončí.

Pokud na odtržení kosovských Albánců zareagují kosovští Srbové také odtržením, najednou se ukáže, že to lze. Spodní konzerva bude vytažena a hromada se může začít hroutit: nápad, aby se konečně odtrhli, by mohli dostat makedonští Albánci, srbští Albánci, zmínění Srbové v Bosně a tak dál. Prozatím na Balkáně platilo, že hranice jednotlivých jugoslávských republik se nemění. V případě Kosova je toto tabu prolomeno. Podíl na problému mají i Západ a Rusko. Při řešení byly ve vleku svých včerejších slibů a dnešních rivalit.

Srbské vzpomínky na velikost

Proč Srbové tolik lpí zrovna na provinčním Kosovu, když tam žijí většinou Albánci? Pro Srby bylo Kosovo vždy jejich posvátnou pravlastí, jakýmsi okolím Řípu: tady má kořeny jejich státnost, náboženství, národ i sebevědomí. Považují území Kosova za svoji kolébku, neboť bylo jádrem jejich království. Jenže to porazili Turci 28. června 1389 v bitvě na Kosově poli na den svatého Víta a tento „Vidov dan“ je idealizován jako největší okamžik národních dějin. Přestože Srbové jsou velcí bojovníci, oslavují svoji Golgotu: je pro ně připomínkou velikosti srbské říše. Za pár set let svitla naděje: Rakušané pronikají roku 1688 přes Uhry do Srbska a podněcují Srby, aby povstali a otevřeli Turkům v zádech druhou frontu. Tísnění Turci povolávají Albánce, aby povstání zadusili, ale pro Srby se vše vyvíjí dobře.

Jenže Habsburkové si tažení rozmyslí, neboť náhle potřebují vojska jinde, a tak roku 1690 udělají čelem vzad a ponechávají Srby napospas turecké pomstě, kterou provádějí Albánci. Je zaděláno na průšvih, který bude Evropa řešit i na přelomu tisíciletí. Nakonec se 300 000 Srbů vydá na pochod, utíkají z vlasti a míří na sever k Bělehradu, kde vzniká nové těžiště Srbska. Ale Kosovo zůstává stále jádrem jejich národního mýtu.

A když se to nepovede?

V takovém případě si Srbové vzpomenou na Československo.

„Mnichovský diktát v roce 1938 byl také vnucený,“ řekl srbský ministr Aleksandar Popovič.

„Demokratické zemi odebrali část území rozhodnutím jiných hráčů, kteří to zdůvodnili tím, že teď už bude mír, a víte, co bylo pak.

Lepší příměr neznám.“ Tohle se dá těžko vyvracet. Srbové poslední měsíce dávali najevo, že nejsou ochotni zříci se Kosova ani za to, že Evropská unie šlápne prudce na plyn při projednávání jejich členství.

Druhá věc je, že nikdo asi nemůže chtít po Albáncích, aby zůstávali součástí Srbska. Vztahy v téhle rodině se už vyhrotily tak, že bydlet v jednom bytě už nelze. Západu je jasné, že v mnoha ohledech tohle dělení není úplně čisté. Vše vysvětluje tím, že Kosovo je zvláštní případ. Asi v tom má pravdu.

Ruleta se roztočila už dávno.

Ale kulička může dopadnout i na černé políčko: teprve se ukáže, nakolik bude Kosovo s místy až čtyřicetiprocentní nezaměstnaností, zoufalým nedostatkem zahraničních investic, korupcí, organizovaným zločinem, ne zrovna funkční policií a soudnictvím a polovinou populace mladší než pětadvacet let vlastně životaschopné. „Je to časovaná bomba,“ řekl před časem Erhard Busek, šéf evropského týmu pro stabilizaci Balkánu.

„Pokud se to v Kosovu nepovede, my v Evropě jako první pocítíme následky.“ Ruleta se už točí a sázky jsou vysoké.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články