Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Korso zvané Korsika

00 korso.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Úterý, 9. Srpen 2016
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Skláním se před Korsičany, že si své lesy nezničili požáry kvůli získání pastvin ani je nevykáceli na stavební dříví. Hluboké zdejší lesy tak skrývají množství cest, pěšin i steziček, které jsou ideální pro vaše letní toulky po ostrově.

Nejvyšší, až padesátimetrové borovice rostou v lese Vizzavona u stejnojmenného průsmyku (1163 metrů) a vede jimi jedna z mnoho turistických tras, kterými je tenhle lesnatý ostrov protkán křížem krážem. Jsou tu udržované prašňáky pro cyklisty i k procházkám i hrbolaté a kamenité cesty pro trekaře a milovníky krosových kol. Na mnoho stezek se ale dá vydat jen v pořádných botách nebo i s batohem na víc dní.

Terén pro „kopečkáře“

O korsických pěších túrách se příliš nepíše, ze sportovního hlediska se ostrov u nás prezentuje hlavně jako ráj pro cyklisty. Je jím hlavně pro vrchaře, průsmykáře a pro milovníky divokých terénů. Enormní množství cyklistů potvrzují i místní. Když se ptáme na provoz v plné sezoně, odpovědí: „Aut není tak moc, ale jízdu strašně komplikuje velké množství cyklistů.“

Tak začíná jedna z turistických tras zvaná Od moře do hor (nejvyšší Mte. Cinto 2706 m).

Pro bezstarostnou jízdu na kole, kdy není třeba myslet na to, že se musíte stihnout vrátit do tmy do výchozího bodu, je lepší přijet na Korsiku s cyklistickým zájezdem nebo mít někoho, kdo vás bude na start a cíl trasy vozit. My neměli ani jedno, a tak jsme z cyklistické klasiky zvládli jen soutěsku Asco a soutěsku Restonica. Klasika znamená, že stoupáte a stoupáte, a když se cesta přemění v něco, co vaše kolo nezvládne, nebo už máte výškových metrů až nad hlavu, tak zase klesáte a klesáte. Zároveň to znamená být připraven, že se nejprve úplně propotíte a dolů zase prostydnete. Korsika si každého cyklistu prostě prověří ze všech stran.

Neméně si užijí i pěšáci.

Přibližně západovýchodním směrem protínají ostrov tři základní trasy Mare a Mare (Od moře k moři – sever, střed, jih) a Mare e Monti (Moře a hory). Už samotné názvy jejich profil charakterizují dostatečně. Procházejí i krásnými vnitrozemskými vesnicemi.

Titul nejkrásnější pláž na ostrově nese Plage de Palombaggia.

Nejpopulárnější a přitom náročná je dlouhá GR 20 protínající ostrov úhlopříčně v přibližně severojižním směru. Vede převážně opuštěným hornatým terénem. Kdo chce chodit jen po rovině, musí se držet pláží, z nichž se za nejkrásnější označuje Plage de Palombaggia na jihovýchodě ostrova.

Po Stezce celníků

Převážně podél moře vede i zajímavá Stezka celníků (Le sentier des douaniers) na úplném severu Korsiky, obcházející po východní straně mys Corse, tzv. Korsický prst. Začíná v přístavu Macinaggio a dnešní chodec může jen obdivovat vytrvalost a nebojácnost státních zaměstnanců, kteří se zde kdysi za každého počasí museli prodírat nahoru dolů po stráních porostlých macchií, přitom odchytávat lidi z pašeráckých bárek a vyhýbat se jejich nožům a kulkám. Cestička míjí bývalé janovské strážní věže ze 16. století, které janovští majitelé ostrova stavěli tak, aby z jedné věže bylo vidět na dvě sousední. Chránily janovské zájmy i pobřeží před berberskými vpády. Díky signálnímu systému zpráva vyslaná z jedné z nich za hodinu obletěla celý ostrov.

Dnes na korsických stezkách představuje jedinou pro někoho možná nepříjemnou věc nečekaně se vyřítivší pes, zdánlivě bez majitele. Pes se ale neřítí proto, aby vás kousl. Je na samostatné procházce nebo nechal svého pána daleko za sebou. Pokud nebude mít svůj zvláštní nutný úkol, bude po vás pouze vyžadovat malé podrbání a za chvíli se ztratí v husté vysoké macchii. Tohle bez cestiček zcela neprůchodné houští je díky rozmarýnu voňavé a díky zlatavě kvetoucímu hlodáši pichlavé a ještě voňavější. Kromě nich ho tvoří propletenec divokých oliv, eriky, lentišku, myrty, jalovce, planiky a všeho dalšího středomořského včetně bílé aromatické skalní růže (cist ladanový), která macchii přidá další porci vůně.

Zbytky strážních věží na Cap Corse u Stezky celníků

Ve vyšších polohách, kde je na macchii zima a už nemá sílu vše ostatní udusit, mohly na skalách a stráních vyrůst lesy. Na rozdíl od všech středomořských ostrovů včetně sousední Sardinie je Korsika zelená a porostlá opravdu rozlehlými lesy kaštanovníků, borovic a dubů opadavých i stálezelených. Duby a borovice, i když poněkud jiné, máme i u nás, ale kaštanovník jedlý (Castanea sativa), to je něco, co si zaslouží pozornost. Jeho nažky mají podobné množství bílkovin, tuků a minerálů jako obiloviny, jsou bohaté na vitaminy skupiny B a pomáhají při potížích se srdcem, cévním oběhem, revmatu a dně.

Zlatá záře kaštanů

Jedná se o celkem nenáročný strom, který patří mezi nejstarší pěstované rostliny světa. Dřív rostl v celém Středomoří, ale najdeme ho i v Íránu, Japonsku a Číně. Nejlépe se mu daří mezi 600 až 900 metry a na Korsice je třeba za ním vyjet pryč od moře do hor, ale ne až na ty nejvyšší. Kaštanovník chce klima tak akorát, zimy nesmí být dlouhé a studené jako ve střední Evropě a léta zase ne tak spalující jako na pobřeží. Pak poroste několik set let a při pravidelném odřezávání přerostlých větví (většinou na topení) se změní v nádherný silný sukovitý strom, stejně romantický jako starý rozsochatý dub. Jeho dřevo má podobné vlastnosti jako dubové, ale na rozdíl od dubů kaštanovník na podzim ve slunci vyloženě zlatě září.

Vybudovat silnici a nezničit krásu tady asi dalo dost práce (pobřeží zálivu Golfe de Porto).

Nejen v jeho lesích se celoročně volně pasou růžová, černá, skvrnitá i hnědá domácí prasátka, sem tam s příměsí krve svých divokých příbuzných. Pod tiše se snášejícím kaštanovým zlatem hledají na podzim kaštany a překážejí při tom na silnicích stejně intenzivně jako v létě cyklisté. Moc kaštanů pro ně ale nezbude, na ostrově chudém na obilí se lidé naučili kaštany dávat do všeho. Od chleba klasického až po chléb tekutý. Korsické kaštanové pivo Pietra jsem nemohla nezkusit. Bylo zlatavé jako ono listí a i českému pivařskému jazyku chutnalo dobře (a navíc to byl opravdu dost unikátní dárek pro ty, kteří zůstali doma).

Alchymie sušení

Myslím, že starý Dominique z vesnice Ghisoni se při sušení kaštanů dost nudil. Jeho kaštanovníky rostly daleko od nejbližšího stavení a oheň pod sušícími se plody musel stále hořet. A tak ráno přišel k našemu obytnému autu a pozval nás, abychom se podívali, proč se z malého kamenného domku, který připomínal chlívek, kouří celou střechou. Podobných domků, z nichž po dvacet čtyři hodin denně stoupal kouř, jsme touto dobou viděli na stráních hodně, a byli jsme tedy dost zvědaví.

Mysleli jsme totiž, že tak lovci udí ulovená prasátka, protože honební činnosti se věnovali intenzivně po všechny listopadové víkendy. Podobně volně přírodně se pod duby vykrmují i prasátka na španělské mesetě, čímž se z jejich zadních běhacích částí může vyrábět jedinečná pochoutka zvaná jamon iberico. Že by i Korsičané dělali na horách něco podobného? Vždyť jsme několikrát na stromech viděli šibenice na vyvrhování úlovku se stopami čerstvé krve.

Průsmyk Col Illarata, 991 m n. m.

V tomto směru nás ale čekalo zklamání, Dominique nás pozval na podívanou ryze vegetariánskou. Na podlaze v přízemí jeho kamenné kůlničky hořely staré a větrem odlámané větve kaštanovníků a ohřívaly nízký kamenný strop půdy, na který Dominique rozložil na dvě tuny kaštanů. Za deset dní budou vysušené na kámen a naprosto nerozkousnutelné. A protože už část vyschla, mohl nám tenhle nudící se sympatický korsický důchodce předvést, co s nimi dál.

Po částech se sypou do pytle, kterým se mlátí o zem, až se upražené slupky odloupnou od jádra. Pak se na hrubém sítu oddělí od slupek. Dřív tuhle práci samozřejmě dělaly ženské. Chlapi pak jen naložili pytle s kaštany a odvezli je do mlýna na mouku (mouky bylo překvapivě hodně, prý třetina původní váhy plodů). Na závěr jsem se naučila své první slovo v korsičtině: kaštaňa.

Korsika na jazyku

Takto usušené kaštaňa se určitě nedají prodávat před Vánocemi jako pražené. Nechala jsem si vysvětlit co s nimi a jeden předpis i zkusila. Usušené kaštany oloupat a uvařit ve vývaru jako knedlíčky. Nic moc. Ale na tak chudém ostrově, jako byla dřív Korsika, a s nedostatkem rovin na pěstování obilí se musel péct chleba i z kaštanů. K dnešním křehounkým bagetkám měl asi hodně daleko. Raději jsem se po něm nesháněla, i když jsem v sámoškách kaštanovou mouku zahlédla.

Jedlé kaštany v pozadí

Samoobsluhy jsou sice zásobeny trochu tradičně korsicky, třeba značně slizce vypadajícími nakládanými kaštany v nálevu ve skle, ale nezapřou příslušnost ostrova k Francii. Přetékají stovkami druhů sýrů, šunek a různých lahůdek ve stejných řetězcích supermarché jako v zemi galského kohouta. Od pultů s paštičkami nelze nezamířit k regálům s vínem.

Mezi nimi je na Korsice slavné růžové niellucciu. Nejvíc ho prodává sklep Réserve du Président s povzbudivým logem na svých láhvích „A passione di u vinu Corsu“. Ale proč v tak teplé oblasti právě růžové? Ptala jsem se odborníků.

Příliš to nevysvětlili: „Je tady teplo, správná půda, dost slunce, ale červené prostě není ono. Máme raději růžové.“ Tak jsem to dál neřešila. Korsika má své zvláštnosti a oblíbenost růžového beru jako jednu z nich. Mně osobně ale nejvíc chutnal bílý muškát, hlavně ten ze sklepů Domaine de Pietri založených v Morsiglia na západě Cap Corse už v roce 1768.

Přístavní město Bonifacio

GR 20

Výrazem GR, tedy grande randonnée (velká cesta), označují Francouzi své nejvelkolepější treky. Korsická dvacítka k nim zaslouženě patří. Poprvé ji prošel její tvůrce Michel Fabrikant v roce 1972, kdy byl založen i Parc Naturel Régional de la Corse. Původně se jednalo o obtížný mnohadenní horský trek, kdy bylo třeba vše nést s sebou. Dnes je po trase dostatek horských chat, které prodávají i proviant, a je možno zajistit si nosiče. Začíná v Calenzana na severovýchodě a končí po patnácti etapách ve vesnici Conca, v podstatě sleduje hlavní horský hřeben. Často se dělí na dva přibližně týdenní úseky s přerušením v průsmyku Col de Vizzavona (1163 m). Info na www.legr20. com (i anglicky).

MÝCH 5 OBLÍBENÝCH MĚST A MĚSTEČEK

Stará čtvrť Bonifacio: dokonalé středověké ptačí hnízdo na vysokých bílých útesech. Nejlépe je vidět z moře. Bonifacio je jediný přístav, odkud pluje 45minutový trajekt na sousední Sardinii. V létě je přeplněné turisty, pro které dlouhou přístavní zátoku lemují desítky hospůdek. Nad nimi na vysokých hradbách po setmění celoročně a celonočně kmitá barevná light show.

Port de Centuri: jeden z nejmenších a nejmalebnějších korsických přístavů, leží na severozápadě Cap Corse, tzv. Korsického prstu. Co stavení, to rybí restaurace, specialitou jsou především langusty pěstované nedaleko u pobřeží.

Nonza: malá vesnička na západě Cap Corse. Nad příkrým úbočím se krčí kamenné domy s břidlicovými střechami. Výhledy na moře a na pláž, kde tabulka zakazuje koupání kvůli silným proudům. 160 schodů vás svede sady mandarinek dolů k zázračnému prameni pod vesnicí, který vytéká přímo v kapli a kde je samozřejmě možno nabrat si vodu.

Menhirové řady na Plateau de Cauria

Sartene: zdálky vypadá toto horské městečko s 2500 obyvateli jako kombinace kasáren a paneláků, díváte se totiž na vysoké šedivé obytné kostky. Ale všechno je žula. Z ní je vystavěno i staré centrum, jehož některé uličky a schodiště jsou úzké tak, že v nich ani nemůžete rozpažit. Považuje se za „nejkorsičtější“ z měst celé Korsiky.

St. Florent: přístav na severozápadě ostrova s opravdu rozlehlou marínou a 1500 obyvateli. Chcete-li se podívat, co vše se v létě plaví okolo Korsiky, tahle rozlehlá marína je to pravé. Díky chráněné klidné hladině v ní zimuje mnoho lodí, mezi nimi i velmi luxusní jachty.

TIP AUTORKY

Menhirové řady na Plateau de Cauria, 15 km jižně od Sartene. Alignementy (řada menhirů) Stantari a Renaju nejsou početné jako v Carnacu, v jednom je devět, v druhém přes deset kamenů, ale některé z nich mají na sobě vytesané tváře nebo meč. Od příjezdové silnice D48 sem můžete zajet na kole (tam a zpět i kolem menhiru 13 km).

Fantastické skalní město strmých útesů načervenalých barev nad zátokou Golfe de Porto, které podle pověsti stvořil rozzuřený ďábel, když ho odmítla krásná pastýřka. Jedna z mnoha vycházek v této oblasti stoupá od parkoviště jen kousek severně od vesnice Piana vysoko na růžové skály zálivu Golfe de Porto, kde nabízí neopakovatelné rozhledy, a klesá k téže silnici o něco severněji. Část trasy vede po Ancien Chemin de Piana a Ota, staré kamenné cestě vysoko ve skalách, kde musíte smeknout před těmi, kdo ji vytvořili.

Ostrov je ideální pro pěší treky, cyklistiku i pro motorkáře.

Nevynechejte méně navštěvované údolí řeky Fango, které bylo v roce 1977 vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO. V létě nabízí čisté tůňky a celkem klid. Lepší než pěšky je projet ho na kole. Příjezd z letoviska Galeria na západním pobřeží.

Irena Páleníčková, cestovatelka

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články