Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kontinenty v krvi a mysli

48-1.jpg
Autor článku: Eduard Freisler, Pondělí, 5. března 2012
Autor fotografií: Margarida Malarkey
Je člověk, v jehož krvi se například mísí asijská a hispánská krev, obdařen nesourodými vlastnostmi, jakými jsou neoblomná disciplína introverta a žhavá vášeň extroverta? Lidé s multirasovými kořeny tento pohled většinou považují za stereotyp. Přiznávají, že jejich osobnosti jsou rasou ovlivněny, odmítají ale, že by jejich charakter určovala kombinovaná DNA. „Prolínají se v nás především odlišné kultury,“ říkají.

Tříletá Una maluje štětcem barevnou masku na tvář své tety. Věnuje velkou pozornost miniaturním detailům. Dává si například načas při malbě náušnic. Jemnými tahy štětce protahuje náušnice z ušního boltce až do poloviny krku. Nestranný pozorovatel by hádal, že Une je nejméně šest sedm let. „Tak teď v ní dominuji já,“ řekne náhle její matka Karen, která sedí se svým manželem Ericem na pohovce v jejich bytě v horní části Manhattanu. Karen je Američanka s německými, velšskými a chorvatskými předky. Eric může sledovat strom života své rodiny daleko snadněji, jeho rodiče stejně jako prarodiče pocházejí z Filipín.

Za větou o „dominanci“ se skrývá Karenin charakterový rys, který se podle ní alespoň v krátkém okamžiku promítl v chování Uny. „Pocházím z vysoce vzdělané rodiny doktorů a právníků. Odmalička jsem byla vedena k pilnému studiu,“ říká Karen a vysvětluje tak část formující se osobnosti své dcery. Una skutečně ukazuje, že má v sobě cílevědomost a vůli matky. Večer pozorně sleduje své rodiče, kteří jí spolu předčítají pohádku. Una zcela ztichne a sleduje příběh skrze obrázky. Ale zpět ke scéně z odpoledne, kdy Una maluje na tváře svých příbuzných. Velmi snadno tu lze totiž vysledovat i vliv otce. Když Una domaluje náušnice, začne tančit v rytmu své fantazie, nebo možná v rytmu svého nadšení. „Tak tohle je celý Eric,“ poznamená okamžitě Karen. Odkazuje přitom na filipínskou kulturu. „Pravda je, že mnozí Filipínci jsou excentričtí lidé, kteří se rádi předvádějí. Nosí pestrobarevné oblečení, zlaté náramky, jsou rozenými vypravěči a performery,“ zamyslí se Eric.

Malá Una vyrůstá v rodině Filipínce a matky s evropskými kořeny.

Za rokenrolem a pistolníky

Dostáváme se k otázce, kterou si často pokládají sami lidé s multirasovým původem. Pokud ve mně koluje krev více než jedné rasy, může to nějak zásadně ovlivnit můj charakter, či dokonce dovednosti? Pomůže mi znalost dvou světů například k větší empatii, širšímu emociálnímu rejstříku? Sophia Jayanty cítí, že díky svým asijským a evropským kořenům má schopnost se rychle a lehce „napojit“ na emoce lidí kolem. V newyorské čtvrti Bronx, jež je proslulá bídou, vysokou nezaměstnaností a kriminalitou, pracuje jako advokátka za lidská práva v oblasti trestní justice. „Mám pocit, že se dokážu vžít do pocitu utlačovaných lidí,“ říká Sophia. Sama se přitom označuje za Hispánku, a to přesto, že otec je Ind a matka Italka.

Sophia odmítá, že by „indická spiritualita“ a „italská vášeň“ nějak zásadně ovlivnily její osobnost. Tento myšlenkový proces podle ní vychází ze stereotypního nazírání na jednotlivé rasy. „Jsem především Američanka usilující o americký sen,“ řekne v jedné chvíli. Opět připomene své rodiče a na jejich životním příkladu ukazuje jakýsi soukromý „tavicí kotel“. Její otec je bráhman, patří tudíž do elitní kastovní indické třídy. Vysoké postavení mu ale nestačilo, cítil se indickou společností „dušen“. Snil o Americe kovboje Johna Wayna, rokenrolu, o velkém, kosmopolitním světě. Zde našel svou životní lásku, dívku, která pocházela z italské Sicílie, ze střední vrstvy. Začali spolu žít i přesto, že pocházeli každý ze zcela odlišného kulturního i náboženského prostředí, on agnostik, ona katolička. Sžili se a možná našli jakýsi třetí svět, kde se prolínají indické a italské zvyky a tradice. Sophia něco takového ukazuje na příkladu rodinných obědů. Na stole se vedle těstovin, mozzarelly a rajské omáčky často objevuje kari, rýže a jogurt.

Karen „multirasový“ vliv na danou osobu vidí podobně. „Mám pocit, že multirasové děti jsou spíše ovlivněny kulturami svých rodičů než jejich DNA,“ míní. Ona sama dokazuje, že život je daleko nepředvídatelnější. Erica poznala již na střední škole, kde studovala umění, on vědu a matematiku. „Nesnášel jsem to a nikdy jsem v tom nebyl dobrý,“ rozbíjí Eric stereotypní obraz o Asiatovi, jemuž jsou blízké technické disciplíny. Chvíli nato přinese do pokoje elektrickou kytaru, na kterou vyloudí sladkobolné tóny chicagského blues. Právě do tohoto města se s Karen a Unou brzy přestěhuje. „Víš, stejně bych byl nejradši černoch,“ usměje se a dodá: „Vidíš, další stereotyp – černošská muzikálnost.“

Otec Sophie Jayanty je Ind a matka Italka.

V jejich kruzích

Multirasoví lidé dnes často mluví o „multirasovém věku“. Caroline Casey, jež je napůl čínského a napůl americko-irského původu, říká: „Mám pocit, že multirasovost je nyní módní. Je prostě cool, tak jako v 50. letech minulého století bylo cool být bělochem.“ Stejně jako řada dalších lidí s multirasovým původem se za svou rasovou rozmanitost v žádném případě nestydí a svůj pestrý rasový původ neschovává. Sophia Jayanty má dokonce mezi lopatkami vytetovaná slova „Polovina a polovina“. Další generace možná nebude multirasovost vůbec vnímat. Malá Una například během svého malování poznamená: „Moje máma je bílá a můj táta hnědý.“ Její rodiče se usmějí, mají radost z toho, že jejich dcera bere rodinnou rasovou rozdílnost jako běžnou věc. Přesto se do rozhovoru vkrádají obavy. Část americké konzervativní společnosti multirasovost vnímá s podezřením a nelibostí. „Když jdu po ulici, snažím se příliš nedráždit,“ přiznává v jedné chvíli Eric s tím, že se chová „tiše a způsobně“. Karen rovněž „cítí“ pohledy, když jde po chodníku s Erikem ruku v ruce. „A to se děje i v Chicagu, velkém a poměrně kosmopolitním městě. Co by se dělo třeba dole na jihu, si ani neumím představit,“ říká Karen.

Pohledům je neustále vystavena i Midori Jones, Japonka tmavé pleti. Pokud se zrovna nesetká s xenofobními narážkami, je často vystavena i „pozitivnímu zájmu“ lidí. Tato skupina lidí, která si zřejmě neuvědomuje, že svým chováním dívce rovněž ubližuje, k ní totiž přistupuje a studuje její „exotické“ rysy. Midori má skutečně zajímavou tvář. Je temně černá s vystouplými lícními kostmi. Úzké oči kontrastují s širokým nosem a smyslnými rty. Otcovy geny. Leskle jemné vlasy a tvar očí připomínají matku. „Otravuje mě lidem říkat, proč vypadám, jak vypadám,“ svěřuje se dívka, která si nepřála být vyfotografována přesně ze stejného důvodu. Tvrdí, že si její obrázek chtějí občas pořídit i turisté. Rodiče Midori se potkali na počátku 90. let v Kalifornii. „Prostě se do sebe zamilovali, nic dramatického,“ říká dívka. Přiznává, že i přes daleko lepší rasové vztahy je nositelkou dvou ras, které stále vzbuzují u části americké společnosti pocity viny a lítosti. „S černochy i Asiaty se v této zemi dlouhou dobu zacházelo příšerně. Jejich úděl je mi samozřejmě daleko bližší.“ Caroline Casey jí svým způsobem dává za pravdu. Podle ní multirasovost je především o fyzických rysech: „Rasa je zcela čistě o vzhledu.“ Když se jí ptám, zdali přece jenom vedle vlastností jejích rodičů netěží i z jejich odlišného kulturního prostředí, přitaká. Je to ale odměřené gesto, jež odhaluje daleko komplikovanější obrázek. „Mám pocit, že multirasoví lidé jsou ovlivňováni vlastnostmi svých rodičů jako lidé jedné rasy,“ řekne v jedné chvíli, aby vzápětí přiznala vliv čínské kultury na svou osobnost. „Moje máma mě až úzkostně nabádá k tomu, abych vystudovala a pak si našla stabilní, dobře placenou práci. V té její až urputné snaze lze vysledovat čínskou kulturu,“ zamyslí se Caroline s tím, že rasa jaksi ustupuje stranou společenskému renomé.

Chelsey vidí rozdíl spíše mezi třídami, ve kterých se lidi rodí.

Elita a chudina

Souzní tak s Chelseou Daniel, 25letou dívkou černošských rysů s bílou pletí. Chelsea se dlouze rozpovídá o tom, že daleko zásadnějším tématem než rasa se v současné společnosti stala třída. „Nemyslím si, že v Americe došlo k dramatickému ústupu rasismu, spíše se společnost daleko více dělí na ty, kteří mají dobře placené místo a prestižní vzdělání, a na ty, kteří nic takového nemají.“

Chelsea ví, o čem mluví. Její matka pochází z Vermontu, tedy z oblasti „vzdělané a bělošské“ elity Nové Anglie. „Knihy, víno, filozofování,“ shrnuje tento svět Chelsea. Její otec na druhé straně pochází z velmi chudých poměrů. Vyrůstal kousek od města Albany ve státě New York. V jeho světě se Chelsea seznámila s daleko tvrdším životním osudem, s depresí, beznadějí, odříkáním. „Zřejmě to ze mě dělá zajímavější osobnost, protože jsem na vlastní oči viděla elitářství i chudobu,“ zamyslí se Chelsea. Rozvine pak teorii o tom, že i přes velkou rasovou a třídní odlišnost svých vlastních rodičů je ona sama stále pevně zakotvena v americké kultuře. Má pocit, že děti rodičů, kteří do USA přišli z odlišných kontinentů, mají daleko jiné starosti. Chybí jim podle ní kulturní povědomí jedné země, kterým by se mohli cítit spojení v jazyce, historii či třeba v humoru. Chelsea a Caroline se v prvé řadě považují za Američanky.

Podobně uvažuje i Andrew Jacobs, jehož rodiče se narodili v jiných částech světa. Otec ve Skotsku, matka na Haiti. „Otcova rodina mě občas nutí nosit tradiční skotský kilt. Rodina z matčiny strany je zase více do tradičních rituálů jako vúdú. Jejich kultury jsou stále velmi silné, ani život v Americe je příliš nezměnil. Občas si opravdu nerozumí,“ vykládá Andrew. Zdánlivá kulturní vzdálenost ale tohoto 30letého muže nijak nedeprimuje. Naopak, cítí se bohatším člověkem. „Mám domovy ve třech odlišných kulturách.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články