Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Konec Čechů na Ukrajině

102-000.jpg
Eduard Freisler, Pátek, 2. května 2008
Na Ukrajině dnes žije asi jedenáct tisíc našich krajanů. Někteří z nich se stále snaží udržovat pouta s Českou republikou. Mluví česky, vyprávějí si českou historii nebo po večerech zpívají české lidové písně.

„Vítám vás ve třetím radioaktivním pásmu černobylské katastrofy,“ pronáší před svým panelovým domem ve městě Korosteň Anatolij Kobernik. Po tradičním přípitku vodkou pomalu odhaluje své tíživé pocity. Kobernik je předsedou českého spolku s názvem Malá Zubovština, brzy je ale patrné, že mu o rozvíjení češtiny a o uchování českých tradic nejde. „Lidi, které tady zastupuji, asi pět set osob, se chtějí z Ukrajiny vystěhovat,“ říká. Důvod je podle něj jediný – radioaktivní záření, které místním i po více než dvaceti letech od černobylské katastrofy stále ničí zdraví.

„Už se to dostalo i do půdy, do zrna,“ vykládá Kobernik. Když se ho ptám, proč se Češi ze zóny zasažené radioaktivním spadem z Černobylu neodstěhovali na začátku 90. let v rámci programu tehdy ještě československé vlády, odpovídá: „Mysleli jsme si, že ten program bude trvat alespoň pět let, a ne jen tři roky.“ Kobernik dodává, že se program navíc týkal jen Čechů žijících ve třetí zóně. Vesnice Malynivka, která leží poblíž, tak měla podle něj smůlu, protože leží již v zóně číslo čtyři a lidé tu podle úřadů měli být vystaveni menšímu ozáření.

Do Česka za každou cenu

Cestou do obce Malynivka projíždíme oblastí vzdálenou zhruba čtyřicet kilometrů od Černobylu. Naskýtá se nám neutěšený pohled na mrtvé vesnice: opuštěná, rozbořená stavení, která zarůstají trávou. V obci Ljozatin potkáváme skupinku pěti lidí. Nikdy se nepřestěhovali, protože, jak říkají, neměli a nemají kam jít. V kruhu kolem nás stojí žena s malou dcerou, manželem a dalšími dvěma muži.

Jeden z nich s podivným zábleskem v očích prohodí, že v okolních lesích loví divoká prasata. Jeho kolega zase pálí samohonku, nic jiného se tu prý dělat nedá. Otec rodiny nám ukazuje proutěný košík, který právě vyrobil. „Žily tu stovky lidí, dnes nás zbylo jen asi dvacet,“ říká tento muž ve středních letech. Je nám záhadou, jak tato komunita lidí ztracených ve zdejších prořídlých lesích přežívá. Konečně přijíždíme do Malynivky, kde se potkáváme s Jevgenijí Polyščukovou, která s Anatolijem Kobernikem spolupracuje na programu přestěhování Čechů zpátky do jejich rodné země. Podle ní radioktivita působí zhoubně především na děti. „Naše doktorka je nešťastná, protože na začátku každého školního roku najde u dětí problémy se štítnou žlázou nebo něco špatného v jejich krvi,“ tvrdí Polyščuková. Když s Kobernikem dělali seznam lidí, kteří by se chtěli vrátit do Čech, přihlásilo se jim na tři sta rodin. Počítali přitom tak se šedesáti. „Přihlásili se i Rusové a Ukrajinci. Prostě se chtěli jen dostat z Ukrajiny,“ říká Polyščuková. Při pohovorech s ukrajinskými Čechy ale narazila na zásadní problém: málokdo z nich rozuměl česky, natož aby naším jazykem mluvil. Ani to ale mnohé lidi od snahy vystěhovat se do Česka neodrazuje. Někdy je toto úsilí až úsměvné. Polyščuková přidává k dobru historku ze Lvova, kam kdysi zavítal bývalý český prezident Václav Havel. Jeden starší muž prý chytil prezidenta za kravatu s prosbou, ať ho vezme do Česka svým letadlem.

Je přitom zajímavé sledovat, jak se jiní ukrajinští Češi i přes tvrdé životní podmínky o návrat do Čech nepokoušejí a český jazyk a kulturu přitom zachovávají. Takovým příkladem může být víska Komarivka ležící v západní části Ukrajiny.

Věrnost kořenům

Tato malá obec byla kdysi hraničním městem v bývalé rakousko-uherské monarchii. Zdejší malá přikrčená stavení tu stojí semknutá v rozlehlé rovině polí a vzdálených lesů, které z vesnice vypadají jako miniaturní kulisy. První Češi tu postavili domy, kostel i široké silnice. Rusové prý poté silnice zužovali, aby bylo více místa pro ornou půdu. „Teď tady všechno leží ladem. Zem nikdo neobdělává, protože půdy je hrozně moc, ale lidí málo,“ posteskne si na návsi jeden z místních starců.

Čechů zde z původních několika stovek zbylo deset. Viditelně dojaté jsou dvě stařenky, sestry Růžena a Stanislava. Obě nemohou uvěřit tomu, že si po letech mohou opět popovídat česky. Jejich životní příběh je plný dramat. Na vlastní kůži zažily léta hladomoru, druhou světovu válku, Stalinovo násilné přesidlování…

Přesto jsou čilé a snaží se nás co nejlépe pohostit. Na stole se brzy objevují pelmeně (těstovinové knedlíčky plněné masem), brambory, sádlo, slanečci, vejce, buchty a nezbytná samohonka. „Už si můžeme česky povídat skoro jenom my dvě. To taky děláme, když třeba jedeme autobusem na trh.

Ukrajinci po nás jen nechápavě koukají,“ směje se Stanislava. „A na Vánoce koukáme na český film Tři oříšky pro Popelku, který máme na videokazetě. To je krásná pohádka,“ doplňuje svou sestru Růžena. Obě spontánně ještě zazpívají píseň Škoda lásky.

Jazyk umírá s prarodiči

Osudy Růženy a Stanislavy se podobají životním strádáním starousedlíků ze střední Ukrajiny, které také dominují obrovské pláně orné půdy či pastvin.

V Kozjatynském regionu nacházíme například vesnici Mykolajivka, kde dosud žije zhruba šest set Čechů. Projíždíme docela rozlehlou vesnicí s dlouhou hlavní třídou.

Míjíme sochu V. I. Lenina, který až na výjimky zůstal zvěčněn na většině míst Ukrajiny. Stejně tak lze v mnoha částech země spatřit monstrózní sousoší vojáků nebo staré makety stíhacích letadel.

V Mykolajivce potkáváme Češku Luisu Alexandrovnu Dolečkovou. „Hned postavím na samovar,“ říká vesele na uvítanou. Usazeni v křeslech při horkém čaji poté nasloucháme jejímu životnímu příběhu, který rovněž nepostrádá bolest a utrpení.

„Byli to takoví krásní, urostlí muži, ti naši chlapi, dokud je Stalin neposlal na Sibiř,“ vzpomíná na deportace mužů z vesnice Luisa Alexandrovna. Říká to ale bez sentimentu. Dnes je prý ráda, že má pěkné stavení s plynovým vytápěním a dostatek jídla. Na své české kořeny přitom nezapomíná. „Říkám to i svým vnoučatům: Učte se češtinu, vždyť to není nic, co byste museli nosit na zádech,“ říká originálně. Zásadní podle ní je to, aby se češtinou mluvilo doma nebo jako v případě Mykolajivky i ve škole. Problém je ale v tom, že češtinu často ovládá právě jen nejstarší člen rodiny.

Dědové či babičky tak svým vnoučatům vyprávějí pohádky či legendy, když ale zemřou, jejich roli už nikdo nepřevezme. Synové a dcery totiž pracují v ukrajinském prostředí a navíc jejich partner bývá Ukrajinec či Ukrajinka, takže spolu nemluví česky ani mezi sebou.

A vnoučata? Ta to táhne do větších měst, nechce se jim dřít na poli a nelíbí se jim představa, že jedinou zábavou by pro ně byla jen nedělní návštěva kostela či oslavy svátků.

Skončená etapa

České tradice a jazyk se nejvíce udržují na západě země, díky blízkosti hranic se Slovenskem. Zdejší krajané navíc jako by žili v období první republiky, na kterou nedají dopustit. Spolky v Podkarpatí tu drží při životě především vzpomínky na T. G. Masaryka.

Ukrajinští Češi tu o něm píšou knihy, vypracovávají studie, odhalují jeho busty, pojmenovávají po něm ulice. Ivan Latko ze spolku s názvem Klub T. G. Masaryka z pohraničního města Užhorod nás zavádí do čtvrti, která silně připomíná pražské Dejvice. „Dlažba je původní a celé nábřeží také postavili Češi, zasadili tu i lípy,“ vykládá Latko. Najednou se prudce zastaví a pyšně ukáže na oprýskaný hydrant. „Ten je prosím z roku 1936,“ prohodí.

Za chvíli mu ale není do řeči. Ocitáme se poblíž parku, kde stojí Puškinova busta. „Tady byl kdysi Tyrš, ale sundali ho,“ poznamená posmutněle Latko.

Stejně nešťastně se zatváří na „dejvickém nábřeží“, kam se jeho spolku sice podařilo dostat Masarykovu bustu, Ukrajinci ale jméno prvního českého prezidenta napsali v azbuce s měkkým i.

Masarykův odkaz a tradice první republiky se snaží uchovat i v nepříliš vzdáleném Lvově. Evžen Topinka, který vede místní krajanský spolek, také nechal udělat Masarykovu bustu. Když nám ji ale ukazuje v malé místnosti českého centra, stěží prezidenta poznáváme. „Není mu moc podobný, já vím. Neměl jsem moc peněz, tak to sochař trochu odbyl,“ říká Topinka rezignovaně. Je zjevné, že ho teď ale zaměstnává jiná práce. Topinka tvrdí, že Češi, kteří tehdy přicházeli do Haliče, jak se tato oblast nazývala, byli vzdělaní lidé a v mnoha oborech skutečnými mistry. Topinkovi se v poslední době podařilo nalézt stovky pohlednic, které posílali domů. Obsah pozdravů podle něj dokazuje vytříbenost ducha a smysl pro řemeslo. Pustil se proto, jak říká, do průkopnické práce: chce zaznamenat osudy všech osmi tisíc Čechů, kteří v Haliči kdysi žili. Mimo to chce v blízké vesnici Komarivka postavit pamětní kámen. To, že zde ale dosud žijí Češi, netuší. Neví, že v jednom z mála stavení, která tu zbyla, dosud hospodaří i dvě stařenky, Růžena a Stanislava. S jejich odchodem tu čeština pohasne, stejně jako se tomu děje v mnoha oblastech ve středu či na východě země. Češství tak na Ukrajině asi zůstane zakleté jen do podoby jedné epochy – do let první republiky. *

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články