Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Komín jako výzva

80-81.jpg
Autor článku: Barbora Fialová, Úterý, 2. října 2012
Autor fotografií: Jindřich Pešák
Vlak projíždí okolo brněnského průmyslového areálu, ze kterého trčí tři tovární komíny. Otevírám na chodbičce okno a dívám se na ten nejvyšší. Vrtím hlavou a začínám se smát. „Vždycky, když uvidíš komín, na který jsi vylezla, budeš se smát,“ varoval mě minulou noc Aleš Vrána, komínář druhého stupně.

Svaz českých komínářů založili v roce 1981 Martin Vyštejn, Vladimír Randýsek, Petr Puč a Přemysl Vacek jednoduše – vylezením na 140 metrů vysoký komín v pražské teplárně Michle. V současnosti je svaz oficiálně registrovaným občanským sdružením na ministerstvu vnitra a má přesně 898 členů. A nejen z tuzemska. Protože podobné sdružení nemá ve světě konkurenci, může se pochlubit i členy ze Švédska, Belgie, Číny, Dánska nebo Kamerunu. „Určitě ve světě existují jedinci zabývající se prekiontrií (lezení na komíny a chladicí věže a jejich katalogizace – pozn. red.). Nejspíš se ale nedokázali zorganizovat v makabrózní kolektiv elitních šílenců, jako je SČK,“ vysvětluje „po komínářsku“ Vladimír Randýsek, místopředseda sva­zu.

Komín jako výzva

Brněnská komínářská divize vznikla před šesti lety. Za Jindrou Pešákem a Alešem Vránou přijel do Brna Martin Kukačka z Prahy, dlouholetý komínář a správce komínářského webu. Společně vylezli na tři různé komíny. Protože Alešovi i Jindrovi bylo víc než osmnáct let, nic na komínech nezničili, sehnali si doprovod stávajícího člena svazu, při výstupech nebyli pod vlivem alkoholu a všechna tři lezení na komíny vysoké minimálně patnáct metrů nahlásili vedení komínářů, splnili všechny podmínky pro vstup do Svazu českých komínářů a 18. května 2006 se tak stali jeho členy. A já s nimi dnes polezu na svůj první komín.

Noční výstup

„Komínáři nejsou kominíci, oni ty komíny nečistí, oni po nich lezou,“ vysvětluju už poněkolikáté kamarádům, s kým mám v noci sraz. Hlavní komínářskou činností jsou výstupy na komíny a chladicí věže. Někteří komínáři se ale věnují i katalogizaci a dokumentaci nebo ochraně a údržbě historických komínů. „Jindrovi se ten legál nepodařilo domluvit, takže polezeme v noci, o půl jedenácté tě vyzvednu na Mendláku,“ volá mi Aleš. Podle Svazu českých komínářů je nelegální výstup pouze ten, u kterého není člen svazu. Podle zákona je to bohužel trochu jinak. Začínám se bát pokuty.

Strážník městské policie Marek Elingr, který má na starost jedno z území městské části Brno-jih, zažil dva případy lidí na komíně. Jedním byl sebevrah, druhým nesvéprávná osoba. Přestože poblíž území, za které strážník Elingr zodpovídá, je několik komínů, s komínáři se zatím nesetkal.

Svaz českých komínářů vznikl v roce 1981, brněnská divize před šesti lety.

Aleš mě seznamuje s Jindrou a kamarádem Michalem, který na komín také poleze poprvé. Pod první starou branou továrního areálu se plazíme po břiše. Komplex je dobře osvětlený, my se ale nějak přehnaně neplížíme a kluci ani při chůzi po starých železničních kolejích nešeptají. Druhá brána. Asi budeme muset vrchem, není pod ní moc místa. Nakonec se opět plazíme. Je to přece jen snadnější než přelézat ostnatý drát. „Tahle zeď tady nebyla,“ říká Jindra, když se zastavujeme před minimálně třímetrovou plechovou překážkou. „Jo, byla tady nižší, betonová,“ vzpomíná na první návštěvu areálu Aleš. Po chvíli naštěstí nacházíme místo, přes které poslední bariéru zdoláváme bez větší námahy. Komín je na dosah.

„V případech zjištění osoby na komíně se na místo vždy přivolává Rychlá zdravotnická pomoc pro posouzení zdravotního stavu osoby, hasiči kvůli zajištění jejího bezpečného slezení či sundání z komína a Policie České republiky kvůli možnému podezření osoby z trestného činu,“ vyjmenovává strážník Marek Elingr, s kým se komínáři po nelegálním výstupu na komín mohou potkat. I když tedy nepoškodí cizí majetek, neomezí provoz zařízení, nevniknou na soukromý pozemek… dočkají se odhalení komínáři podle Elingra minimálně faktury za výjezd záchranných složek.

Komínáři se většinou nijak nejistí, spoléhají na ochranné klece kolem příček.

Hlavně nepoškodit komín!

Jindra a Aleš nám s Michalem ze stínu budovy ukazují patu komína a hromosvod, po kterém musíme vylézt k žebříku. Navlékají si rukavice a určují pořadí, ve kterém polezeme. Jindra ještě důrazně zašeptá „hlavně nic nezničte“ místo mnou očekávaného „hlavně nespadněte“ a už přebíhá osvětlený prostor ke komínu a bez problému se dostává ke kovovému žebříku. Jsem jako zpomalená, sotva si z batohu vytáhnu rukavice a přehodím stativ přes záda, jsem na řadě. Pokud si začnu navlíkat horolezecký sedací úvazek, kluci mi utečou a budu zdržovat. Jako omráčená koukám s respektem na komín, a pak… přebíhám osvětlený prostor ke komínu se sedacím úvazkem v batohu místo kolem pasu.

„Nejistíme se, protože nám to připadá při standardních výstupech zbytečné,“ říká Přemysl Vacek, jeden ze zakladatelů svazu a jeho ideolog. Kramle a žebříky, které někdy bývají obehnány ještě ochrannými kruhy, nebo dokonce klecemi, komínářům obvykle bohatě stačí. Lana, úvazky a karabiny používají někteří komínci, když je komín ve špatném technickém stavu. „Jištění je věcí každého komínáře, někdo jej potřebuje, někdo ne,“ vysvětluje ne/jisticí komínářskou filozofii Vacek. Můj původní plán přitom vypadal asi takto: ve stavu největšího vyčerpání se zajistím o nějakou část žebříku a bezpečně si odpočinu. Budu mít totiž oblečený horolezecký úvazek, zkráceně sedák, se smyčkou a karabinou.

Komínáři se většinou nijak nejistí, spoléhají na ochranné klece kolem příček.

Michal mi sice pomáhá, ale hromosvod v pracovních rukavicích prokluzuje, nohama se marně pokouším pořádně se zapřít o komín. Konečně se chytám první příčky žebříku. Jsem zadýchaná. A to mám za sebou teprve pár ze zhruba 375 kramlí. I přesto, že je kolem žebříku ochranná klec, začínám si nadávat. „Ty huso, nejsi vůbec jištěná!“ Snažím se přijít na nejlepší způsob výstupu. Nejdřív se chytám jednotlivých příček, pak se žebříku držím spíše z boku. Konečně jsem se dostala do určitého rytmu. Přestávám se věnovat jenom žebříku a svým končetinám a poprvé se dívám do stran a pod sebe. Znovu si v duchu začínám nadávat.

Vylézám na první ze tří ochozů komínu. „Vítej na stage one!“ třesou mi vyčerpanou pravačkou Aleš a Jindra a kromě nich mě vítá také už poměrně slušný výhled na Brno. „Že bych si oblíkla ten sedák?“ honí se mi hlavou a zatímco se kochám výhledem, Jindra mi bere těžký stativ a opět mizí na žebříku. Na sedák není čas. Na Alešovu radu si dávám batoh na břicho a znovu zvedám unavené ruce ke kovovému žebříku. Do komínářského tempa se po krátkém odpočinku dostávám poměrně rychle, ale stejně rychle jsem zase unavená. Přestávám věřit stisku dlaní a vymýšlím nový způsob držení – objímám žebřík předloktím.

Spící Brno

Druhý ochoz komína. Konečně. Nejdelší úsek máme za sebou. A do třetice všeho dobrého. Sunu se šnečím tempem, ruce přestávají poslouchat. Mozek ale naštěstí ví, že strach si nemůže dovolit. Zatínám zuby a soustředím se na co nejdůvěrnější vztah se žebříkem… Jo! Stojíme na třetím, posledním ochozu komína. Zhluboka vydechuju. Kluci mluví o práci, jako kdyby seděli v hospodě u piva, já se s úžasem dívám na svítící Brno a zatím tomu nevěřím. Výhled ze sto pětadvaceti metrů je úžasný. Sice je zataženo, ale zpočátku to vůbec nevnímám. Stejně jako fakt, že bych měla kvůli reportáži fotit. Špilberk i Petrov jsou směšně malé, celé Brno spí a přitom září. Komín se chvěje. Kromě hukotu teplého smradlavého vzduchu, který vychází ze dvou obrovitých otvorů, nejde nic slyšet. Je po půlnoci. Miniaturní silnice pod námi jsou prázdné.

Zakladatelé brněnské komínářské divize mě zasvěcují do náročného komínářského pojmosloví. Sami mají ale mezery ve vzdělání. Některá slovní spojení vypsaná na webových stránkách SČK z displejů svých mobilů skoro nemohou přečíst, hláskují je. Právě jsme na rizistropním ulhorfu, což je v češtině komín vysoký 100 až 199 metrů, a odpočíváme na trifilačním bodě neboli ochozu.

Komín jako výzva

Svatý Celestýn

Fotoaparát vypůjčený ze školy stávkuje. I zkušený fotograf Jindra by jej nejraději hodil dolů z komína. Měla bych být naštvaná, ale jsem ve stavu, kdy mě nemůže naštvat nic. „I po třiceti letech mě lezba baví, a to dokonce dost,“ přiznal se Martin Vyštejn, předseda a zakládající člen Svazu českých komínářů. Asi ho začínám chápat. Zdá se, že problémy a starosti komínářství nefandí. Na komíny nelezou. Vydržela bych na ochoze sedět dlouho, ale kluci velí k sestupu. Jdu zase třetí. Poslední leze Aleš, který za námi zavírá poklopy na jednotlivé ochozy. I tak mě ale pokaždé dohání.

„Rukama se chytni té poslední příčky žebříku. Já tě chytnu za chodidla, ty se budeš přidržovat toho hromosvodu a pomalu tě stáhnu dolů, jo?“ Jindrův plán na sestup posledních metrů z komína zní docela jednoduše. Krčím se na posledních příčkách žebříku a nechce se mi jej opouštět. Moje ruce už toho dneska mají opravdu dost. Neudržím se hromosvodu a padám. Jindra to nečekal. Překvapeně se ptá, jestli jsem v pohodě. „Jasně,“ odpovídám, rychle se zvedám a odbíhám do stínu za Michalem. Mám v těle tolik adrenalinu, že naražený zadek a odřená dlaň mě začínají bolet až poté, co podlézáme poslední bránu soukromého pozemku.

Svatý Celestýn, patron a vládce všech komínářů, byl naštěstí celou noc s námi. A brněnská komínářská divize ze mě možná udělala kandidátku Svazu českých komínářů – tedy člověka, který již pokořil společně se členem SČK jeden nebo dva komíny a chystá se pokořit další objekt. Komínů, na které bych se mohla smát, je totiž v České republice zatím dostatek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články