Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kolik schodů vede ke spáse

92-1.jpg
Autor článku: Zdeněk Štipl, Pondělí, 1. listopadu 2010
Autor fotografií: Klára Kučerová a Profimedia.cz
Indický svazový stát Gudžarát stojí dosud stranou zájmu západních turistů. Odlehlost oblasti, únavné cestování v přeplněných autobusech po chatrných silnicích, ale i nerozvinutá síť služeb vyššího standardu je toho srozumitelnou příčinou. Přesto má Gudžarát co nabídnout, přivyknete-li všudypřítomným zvědavým pohledům a obrníte-li se trpělivostí při čekání prakticky na cokoli. Kromě vyhlášené kuchyně jsou to především dva svaté vrcholy, na nichž se můžete posunout kousek blíž k vlastnímu spasení.

Stále stoupáme. Ranní pološero vystřídal průzračný jas pálícího slunce, jehož paprsky se třpytí na zelených stráních. Chlad, který nás za úsvitu nutil zahalit se do šátků, se skoro nepozorovaně proměnil v mučivé vedro. Horký vzduch znehybněl a jenom občas se zatetelí u rozpálené skalní stěny tyčící se do nedozírné výšky nad námi. Ale tam nahoru se radši nedívám. Jsem rád, že nohy přivykly stereotypnímu rytmu, který si vynutily nekonečné schody. Některé bedekry tvrdí, že jich je 9999, a magická moc té číslovky mě fascinuje. Míjíme unavené poutníky, hledající útočiště v milosrdném stínu skalních převisů nebo posedávající pod igelitovými plachtami primitivních občerstvoven.

S obdivem a neskrývanou úctou sledujeme drobné stařenky, jimž ruce i holá záda často zdobí složité ornamenty ozdobného tetování; mnohé z nich stoupají bosky, a přesto ani na okamžik neustávají v modlitbě. Všude vzbuzujeme pozornost, a co chvíli se musíme přinutit k vyčerpanému úsměvu, když pózujeme pro fotografie, obklopeni hned několika generacemi indických rodin. Spolu s nimi míříme k vrcholu posvátné hory Girnár, nejvyšší v celém Gudžarátu, ve šlépějích milionů poutníků, kteří šli touto cestou před námi – vždyť hora přitahuje zástupy věřících už více než dva tisíce let.

Moudrý panovník

Hora Girnár je ve skutečnosti soustava pěti vrcholů, které se prudce zvedají do výšky 1100 metrů nad prastarým městem Džúnágádh. Na přelomu letopočtu bylo hlavním městem Gudžarátu. V těsném sousedství se tu nacházejí buddhistické meditační jeskyně vytesané ve skále, poklidné hrobky muslimských panovníků s pohádkově snovými minarety, jejichž složitou ornamentální výzdobu podtrhují vnější spirálovitá schodiště, ale i doširoka rozkročené pseudogotické brány, klenoucí se nad rušnými ulicemi. Hora samotná se zdá být přirozenou dominantou místa a její historie coby významného poutního místa sahá až do hloubi věků. Na cestě k jejímu úpatí je dobré učinit krátkou zastávku u malé nevzhledné stavby, jež ukrývá jeden z proslavených skalních nápisů, který ve 3. stol. př. n. l. nechal ve své říši vytesat mocný císař Ašóka, první sjednotitel Indie a nejvýznamnější panovník starověkých dějin.

Skalní edikt, sepsaný v slabičném písmu bráhmí, z něhož se později vyvinulo dnes nejrozšířenější písmo dévanágarí (používá se nejen pro hindštinu a sanskrt, ale v modifikované podobě i pro většinu severoindických jazyků), vyzývá k pokojné koexistenci mnoha náboženských komunit a k šíření dharmy, správného to způsobu žití. Ašóka nechával své nápisy umísťovat na důležitých poutních stezkách, bývaly pravidelně předčítány a pro moderní historiky i jazykovědce představují nenahraditelný pramenný materiál.

Pouť, nebo závod v běhu?

Na úpatí Girnáru, necelých pět kilometrů od Džúnágádhu, se rozkládá chaotická poutní osada. Jak bývá v Indii na podobných místech zvykem, tvoří ji shluk starých kamenných chrámků, nádrží určených k rituální koupeli, primitivních ubytoven i jídelen pro poutníky a doslova stovky obchůdků či stánků, nabízejících barvotiskové svaté obrázky a upomínkové předměty. Z kýčovité směsi si vybere vskutku každý, poutníci ze starší generace zajisté sáhnou po některém tradičním zpodobení boha Šivy, zatímco pozornost mladších přitáhnou spíše plakáty s oblíbenými filmovými hrdiny.

S únavným výstupem po schodech však není dobré otálet, protože dopolední slunce rychle promění cestu klikatící se vzhůru ve žhavé peklo. První povinnou zastávku je třeba učinit zhruba ve dvou třetinách kopce. Na skalní plošině se tu nacházejí působivé džinistické chrámy z 12.–16. století, s bohatou dekorativní výzdobou a se složitými figurálními plastikami znázorňujícími snad všechny typy živých i zcela mytických bytostí. Po dalším hodinovém stoupání se konečně ocitneme na hřebenu hory a z výhledu do okolí, ať už na město v údolí hluboko pod námi nebo na nekonečnou zeleň strmých strání, se nám zatočí hlava. Archaická starobylost místa jako by nepatřila do moderní doby. Doslova uhranuti sledujeme hinduistické poutníky, kteří se modlí před primitivními kamennými modlami, obětují jim kokosové ořechy, banány, hrsti rýže a pestrobarevné květinové řetězy, za neustálého monotónního mumlání polonahých kněží s kůží „osmahlou“ sluncem dočerna.

Fascinující svět hinduismu má tisíce tváří a poutní místa usazená na vysokých horách jako by byla okénky, za nimiž vidíte toto náboženství v jeho nejsyrovější podobě. Některé výjevy vás zneklidní, jiné snad mohou i vyděsit, ale nikdy nezůstanete lhostejní. V tom nesrozumitelném zmatku modliteb a starodávných rituálů, v záplavě legračně i hrůzostrašně působících bohů, uprostřed mnohohlavého davu nadšených poutníků je totiž život v celé své nahotě – krutý a laskavý, tiše nenápadný i dramaticky pompézní, prostoupený úzkostí ze smrti, a přece plný naděje.

Hřebenová cesta, vystavená nelítostnému slunečnímu žáru, začíná u důležitého chrámu bohyně Ambá, pro jejíž požehnání si sem přicházejí zejména mladé manželské páry. Daleko víc než tyto usměvavé dvojice v moderním oblečení vás ale jistě zaujmou hrdé gudžarátské stařenky, s poutnickou holí v ruce a oděné do tradičních pestrobarevných přiléhavých blůzek s vykrojenými zády. Tetování, které jim zdobí všechny odhalené části těla, bývalo ve vesnických oblastech Gudžarátu nezbytným doplňkem ženské krásy, mělo zajistit věrnost manžela, ochranu před uřknutím a nemocemi, ale i narození mužských potomků.

Cestou míjíme stařenky v barevných sárích. Ruce i holá záda ve vykrojených šatech jim zdobí tetování.

Nejpopulárnější chrám se nachází na ostrém skalním hrotu, k němuž vystoupáte po úzkých strmých schodech, většinou zcela zaplněných davy poutníků. Je zasvěcený Górakhnáthovi, středověkému šivaistickému mystikovi a proslulému jogínovi ze severní Indie, jehož skutečné životní osudy však zahaluje hustý závoj mýtů a legend.

Uvnitř potemnělé svatyně se lze poklonit jeho šlépějím otisknutým do skály a přijmout požehnání od některého z polonahých svatých mužů se zcuchanými vlasy, s divokým, a přece laskavým výrazem ve tváři, kteří zde dnem i nocí střeží Górakhnáthovu památku. Jejich přítomnost na hoře i v jejím blízkém okolí je ostatně charakteristickým rysem Girnáru – posedávají v hloučcích na okrajích cest nebo se po celá dlouhá léta ukrývají v malých skalních jeskyních, v nekonečném mlčení a ponořeni do hluboké meditace, jiní zas bez ustání zahaleni oblakem hašišového kouře.

Každoročně se na Girnáru konají i závody v běhu do schodů a čas nejlepších borců je vskutku hoden obdivu. Zatímco zdatný chodec vystoupá k prvnímu vrcholu za zhruba tři hodiny a bude značně vyčerpaný, vítěz nedávného závodu prý horu „pokořil“ za 42 minut. Moderní doba ale přináší pokrok i na posvátná, zdánlivě nedotknutelná místa. Ve snaze zatraktivnit oblast teď správní úřady v Džúnágádhu vážně uvažují o výstavbě kabinové lanovky, která by sice redukovala spirituální zásluhy získané náročným výstupem, o to větší davy movitých indických turistů by ale k hoře přilákala. O tom, že Girnár jednou ztratí svoji tajuplnou moc, lze tedy sotva pochybovat.

Bílá roucha džinistkých mnichů při výstupu na Šatruňdžaju připomínají poutníkům čistotu myšlenek i skutků.

Město bohů

K ospalému městečku Pálítána, ležícímu se na východ od Džúnágádhu, je to vzdušnou čarou zhruba 180 kilometrů. Nevzhledná a věčně zaprášená stará část města nenabízí turistické atrakce, a tak je vhodné rovnou zamířit do poutnické čtvrti, kde můžete strávit nezapomenutelnou noc v některé z desítek džinistických ubytoven, tzv. dharmasál. Pálítána by se sotvakdy dostala do turistických průvodců, kdyby se nerozkládala na úpatí okouzlující hory Šatruňdžaja, nejvýznamnějšího poutního místa džinistů, jejíž skvostné chrámy jsou nejdokonalejší ukázkou uměleckého génia středověkých architektů a řemeslníků.

V Evropě málo známé náboženství džinistů odvozuje svůj název i počátek od asketického mudrce Mahávíry Džiny (tj. Velkého hrdiny a Vítěze nad smrtí). Tento starší současník Buddhy putoval v 6. století př. n. l. severovýchodní Indií a podobně jako on hlásal své heterodoxní učení, kritizující ustrnulý dobový ritualismus raného hinduismu. V pojetí džinistů byl ovšem Mahávíra pouze posledním ze čtyřiadvaceti významných světců, tzv. tírthankarů (stavitelů brodů, rozuměj přes oceán znovuzrozování), kteří pravidelně přicházeli na svět, aby smrtelníky upomínali na způsoby, jimiž je možné dosáhnout vykoupení ze strastiplné existence. Třebaže se doktríny obou náboženství výrazně liší, spojuje je odmítnutí bohů coby prostředníků člověka na cestě ke spáse a také důraz na askezi, soustředěnou meditaci a absolutní nenásilí, v kterémžto úsilí je však džinismus na rozdíl od střízlivějšího buddhismu ochoten jít až do krajnosti.

Džinisté se tak vždy zaměřovali na povolání, jež neměla co do činění s přímým ohrožováním existence kohokoli druhého, a to včetně zvířat a rostlin. Snad nepřekvapí, že se z nich stávali proslulí finančníci, obchodníci s drahými kameny a nejzručnější řemeslníci, jaké kdy Indie poznala. Ačkoli v moderní době netvoří vyznavači džinismu ani jedno procento z celkové populace miliardové země, v její historii zanechali nesmazatelnou stopu a dodnes patří k nejbohatším vrstvám indické společnosti. Výstup na Šatruňdžaju zabere asi hodinu a půl, a přestože je cesta ve srovnání s Girnárem pohodlnější, upravenější a především zcela prostá nánosů nejrůznějších odpadků, i zde můžete využít služeb svalnatých nosičů. Uvelebeni na sedátku zavěšeném mezi dvěma tyčemi, které se zarývají do ramen tohoto lidského potahu, tak můžete plně vychutnávat výhled do kraje.

Neublížit živému

První dojem z města je úchvatný. Za mohutnými zdmi opevnění se jako vlnobití zvedají stovky baňatých kopulí a štíhlé věže, tzv. šikháry, se tyčí k nebi jako přísně natažené prsty mocných bohů. Na jejich špičkách se ve větru třepotají vlaječky a pestré dlouhatánské prapory, jiné mají pozlacené střechy. Vrchol Šatruňdžaji dnes pokrývá téměř devět set chrámů, které zde od 11. století nechávali stavět bohatí džinističtí obchodníci. Navzdory své rozsáhlosti nikdy nesloužily světským účelům.

Měli je obývat pouze bozi, protože podobně jako buddhové a bódhisattvové v pozdějším mahájánovém buddhismu také džinističtí tírthankarové dosáhli v průběhu času jistého božského statusu. Jejich postavy, vždy usazené v meditační pozici tzv. lotosového květu, zdobí vnitřní svatyně každého chrámu, a ačkoli se v jejich množství i zasvěcený laik snadno ztratí, pohled na bohatou dekoraci interiérů skutečně bere dech. Složité přírodní motivy se tu střídají s prostými výjevy z běžného života, nymfy s bujnými tvary a jiné polobožské bytosti jako by se před vašima očima pustily do rozverné hry, objevíte i postavy hinduistických bohů, ba dokonce celé scény z mytologických příběhů. Dojem umělecké dokonalosti dotváří nablýskaný běloskvoucí mramor, který byl hlavním stavebním materiálem většiny chrámů, a protože už při vstupu do města musejí návštěvníci odložit boty a v bludišti svatostánků se pak procházejí bosky, bez pochyb ocení jeho chladivý povrch.

Na setkání s džinistickými poutníky nikdy nezapomenete. Jejich bělostná roucha jako by dávala na odiv čistotu smýšlení i skutků. Trpělivě čekají v dlouhých frontách, aby se poklonili některému z tírthankarů, uctili ho trochou ovoce a hrstmi barevných květů. Někteří mají nos i ústa zakryté rouškami, protože vdechnout hmyz, třebaže nechtěně, znamená způsobit smrt nevinného tvora. Zejména oddaní džinističtí mniši, kteří jsou od samého počátku páteří tohoto náboženství, často neučiní jediný krok, aniž by před sebou nejprve neumetli cestu malým košťátkem. Za soumraku jsou všechny brány uzamčeny a vrchol hory osiří. Prý se tak děje odpradávna, a dokonce i v časech horečného stavění scházeli řemeslníci před příchodem noci zpátky do údolí. Možná i v tom je kousek kouzla Šatruňdžaji, podivuhodného města bohů. Snad tolik krásy na jediném místě nemůže patřit lidem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články