Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Kočovníci severských plání

063-000.jpg
František Zvardoň, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Jsem daleko za polárním kruhem, v horách přírodní rezervace Sjaunja, v bílém chrámu přírody. Nekonečné lesy bříz, sníh a… sobi. Každý rok se vydávají tisícihlavá stáda těchto zvířat vedena neomylným instinktem na jaře ze západu na východ a pak zase na podzim zpět na západ. Jako před stovkami, tisícovkami let a snad i jako za tisíc let po nás.

Rodina Samu Pittja vlastní menší stádo sobů. Už delší dobu jsou zvířata neklidná, už už by se vydala na každoroční pouť, aby našla „beula“, místa, kde tající sníh odhalil první vegetaci. Zimu sobi prožili v lesích, kde se živili mechem na břízách zvaným „slahppo“. Teď je tu ale čas velké migrace.

Není to jen důležitý moment v životě sobů, se soby od nepaměti putují pláněmi Laponska i lidé – Sámové. Dodnes se toho o nich s jistotou dá říci jen velmi málo: ani jejich přesný počet. Sámové obývají sever Evropy, nejvíce jich žije v Norsku a Švédsku, méně ve Finsku a Rusku. Civilizace je ale stále více a více pohlcuje. Jakmile Sám přestane chovat soby, stává se z něj moderní Švéd se vším všudy. Sobi udržují sámskou kulturu a drží při životě národ Sámů.

Lennard Pittja mi vypráví, že v regionu žije okolo čtyřiceti rodin, které vlastní dohromady asi osm tisíc sobů. „Ale letos klesl počet sobů skoro na polovinu, protože byly velmi špatné zimy. Sníh byl příliš tvrdý a sobi se jen těžko dostávali k potravě. Hodně jich zemřelo -granulovaná potrava je příliš drahá.“ Sobi za celý den ušli třicet kilometrů a my s nimi k večeru hledáme místo vhodné pro vybudování tábora.

Lennard rozhodl, že zůstaneme na zamrzlém jezeře navzdory tomu, že na některých místech je už vidět voda. Tloušťka ledu je ale stále dostatečná pro zaražení stanových kolíků. Nejdřív se vyseká sekerou malá jamka do ledu, do ní se zastrčí kolík a kolem se nahrne odsekaný led. Po chvíli vše zamrzne.

Ráno dostávám první lekci o migraci sobů. „Nikdy se nesmíš dostat před soby! Jinak se rozprchnou a trvá nesmírně dlouho, než se stádo dá zase dohromady,“ vysvětluje Lennard. Má touha udělat alespoň jednu fotku stáda zepředu je ale natolik silná, že se domluvíme na pokusu. Objíždím stádo na skútru oklikou několika kilometrů, pečlivě se zahrabu do sněhu a čekám. Snad to byl jen nepatrný hluk uzávěrky, který stádo vyplašil. Zmatení sobi se rázem rozebíhají v malých hloučcích. Několik hodin je Lennard se svým strýcem Johanem sháněl po lese.

Sámové i dnes na skútrech vypadají jako kovbojové severu.

Posledních třicet let už používají navzdory vysoké ceně jen skútry. „Na lyžích nejsme dost rychlí, abychom mohli soby chytat na rozlehlých pláních. Je třeba ale prodat hodně sobů na zaplacení skútru, ale abychom mohli mít velké stádo, je zase skútr nezbytný,“ říká Lennard. Aby se dalo žít jen z chovu sobů, je zapotřebí vlastnit stádo aspoň o třech stech kusech.

Celé území parku Sjaunja je chráněno jako světové dědictví UNESCO. Míjíme řetěz blankytných hor Juobmotjakka. Jméno je odvozeno od rostliny „juobmo“, již Sámové používají jako lék. Odvar z této rostliny je zdroj vitaminu C. Sámové jsou vůbec mistři v dokonalém využívání všeho, co poskytuje příroda.

Dokážou zužitkovat nejrůznější rostliny.

Z březové kůry vykřešou oheň, ať je mokro, či sucho. „Bříza je pro Sámy nejlepší strom na světě. Pupeny z břízy pomáhaly sámským ženám při porodu. Z lišejníku, který roste na kmenech, se pekl chléb, z břízy uměli Sámové vyrobit i kávu. A magický buben šamanů se vyráběl z nádorů na kmenech břízy…“ vypráví Lennard Pittja.

Já už bohužel nemám možnost ochutnat tyto delikatesy. Lennard mi nabízí steak z jednoho ze sobů, který zahynul nešťastnou náhodou během dne. Sámy to rozesmutnilo natolik, že přerušili pochod. I když bude nešťastný sob dnes tvořit hlavní chod večeře, událost poznamenala celý den smutkem. Jsou věci, které se v komunitě Sámů nemění.

Noc padla na tichou tajgu ozářenou stříbrným kotoučem měsíce. Někde kolem tábora se možná toulá medvěd. Sámové mu říkají „dobrý člověk s kožešinou“.

Naše cesta po týdenním pochodu za stádem končí v horách národního parku Sarek. Z jedinečného setkání se Sámy mi v hlavě stále zní jejich krédo: Všechna zvířata, stromy, skály i všechny nehybné předměty ztratily možnost mluvit. Ale mohou poslouchat a rozumět. A proto s nimi musíme jednat jako s živými a vážit si jich stejně jako jiných lidských bytostí…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články